Česko-polské vztahy procházejí, módně řečeno, zkouškou odolnosti. Média v obou zemích plní krize kolem dolu Turów.

Není to první vzedmutí vášní v historii obou zemí. Bývalé Československo a Polsko mají za sebou boje o bohumínskou železnici po Velké válce, tragické „osmičkové“ roky 1938 a 1968, ale také naše ostudná 80. léta, kdy husákovský režim líčil Poláky jako stávkující „nemakačenka“ s cílem znechutit Čechům a Slovákům polskou Solidaritu. Ti, kteří do Polska 80. let nahlédli, zažili šok: socialistická země s prázdnými regály a jídlem na poukázky, ale i země svobodných lidí, kteří si ani neuměli představit kulturní a myšlenkovou idiocii panující u nás. Od intervence, tentokráte už i našich vojsk, chyběl jen krůček, bohužel za podpory části naší populace.

Všechny dnešní vášnivé reakce létající jako petardy přes česko-polskou hranici často opomíjejí meritum věci i pohled druhé strany. Ten český je zřejmý, pro obyvatele Libereckého kraje je rozšíření dolu bez požadovaných garancí noční můrou s negativním dopadem na životní prostředí. Přitom z iniciativy hejtmana Půty se o problému jedná léta, a kdyby se polská PGE (Polská Grupa Energetyczna) chopila „liberecké“ iniciativy podle zásad „good citizenship“, nebyly by nutné eskalace ani na vládní, natož na unijní úroveň. Na druhé straně je pro Polsko důl Turów opravdu takticky významný, byť v době odklonu od uhlí strategicky neperspektivní zdroj paliva pro elektrárnu téhož jména. Polsko po změnách na konci 80. let energetiku – na rozdíl od Česko-Slovenska – fragmentovalo, a tak v zemi operovala řada samostatných elektráren a distribučních společností, které se teprve nedávno začaly grupovat do několika velkých skupin, vertikálně integrovaných: zahrnují elektrárny a distribuční společnosti (v případě Turówa i velký hnědouhelný důl). A zcela samostatnou kapitolou jsou v Polsku doly – nejen hospodářsky, ale i sociálně a politicky.

Polsko je země sentimentu k dějinným symbolům a hornická Solidarita byla hybnou silou, která po boku dělníků z gdaňských loděnic a slezských hutí vyrazila do boje proti režimu počátkem 80. let. Polsko tehdy pohnulo dějinami střední Evropy, a celý uhelný sektor proto není u našich severních sousedů částí populace vnímán jen jako symbol odcházející industrie, ale také jako národní stříbro – byť již doslova značně fosilní a vlastně na odchodu. A lídři polských horníků, jejichž odbory jsou stále velmi mocné, umějí často tato historická práva před polským Sejmem nebo onehdy před budovou lucemburského unijního soudu velmi hlasitě připomenout.

Uhelný sektor na svou transformaci dlouho čekal a pro Polsko je to velmi citlivá záležitost. Vláda uvažuje o konsolidaci uhelných elektráren do státního holdingu, který by realizoval jejich útlum, a zároveň drží ceny elektrické energie uměle na nižší úrovni než jinde v Evropě. S trochou nadsázky by se o Turówu dalo říct, že jde o jakýsi polský Temelín, jehož dostavbu mu jižní sousedi nechtějí dopřát. Polsko ale bohužel nedopřálo svým jižním sousedům takovou transparenci a aktivní přístup ke garancím a komunikaci, jakou projevili velkoryse Češi při dostavbě Temelína vůči Rakousku. Polsku reálně hrozí, že bude záhy energeticky „krátké“ a stane se závislým na dovozu. Všechny polské velké energetiky – PGE, ale i Orlen, který u nás známe víc jako majitele Unipetrolu a čerpacích stanic Benzina – už připravují zejména větrné parky na pobřeží Baltu o kapacitě víc než 4000 MW výkonu (tedy dvou našich Temelínů). Zároveň si polská vláda vytkla za cíl stavbu jaderných elektráren, a to i z důvodu pojmenovaného jako „národní bezpečnost“. Pomineme-li tedy, že máme na severní hranici celkově přátelského souseda, který investuje stabilně přes 2 % HDP do obrany (a to přímo ex lege), bude mít záhy větší armádu než Německo a za jakékoli vlády má posledních třicet let jasno o své ukotvenosti v NATO a geopolitické orientaci, pak by nás minimálně potřeba nového energetického mixu postaveného na jádru a obnovitelných zdrojích měla s Poláky opět sblížit. Uznání jádra jako „čistého zdroje“ v Bruselu je výzva pro všechny země, které v jádru vidí možnost zajistit svou energetickou bezpečnost, stabilitu celé soustavy a navíc chtějí dekarbonizovat své ekonomiky poměrně rychlým tempem za únosných ekonomických i sociálních nákladů.

Takovou optikou je totiž potom Green New Deal nejen uznanou realitou, ale skutečnou příležitostí k využití obrovských prostředků nejen do obnovitelných zdrojů energie, ale i k celkovému nakopnutí investic do moderní ekonomiky po covidové krizi. A to je, všem momentálním přeshraničním bouřkám navzdory, jistě smysluplný společný cíl. A rozhodně nejen česko-polský…