Kdo se naučil vyslovovat jméno Mariusz Szczygieł, mohl by to zkusit s jinou hvězdou polské reportáže, Ziemowitem Szczerekem (nar. 1978). Jeho kniha Přijde Mordor a sežere nás aneb Tajná historie Slovanů (polsky 2013) je souborem reportáží z jeho cest či tripů na východ, tedy na Ukrajinu. Psal je do časopisů a na servery, které pěstují takzvanou gonzo žurnalistiku, jíž je Szczerek znalcem i teoretickým: překládal texty klasika tohoto žánru, Huntera S. Thompsona (1937–2005). Ve zkratce by se dalo snad říct, že „gonzo“ je vyhraněně subjektivní psaní, které se nepáře s výrazy a ohledy, ale drsně a bez příkras píše o tom, co člověk před sebou vidí. Vybírá si přitom témata spíše extrémní a jakoby okrajová, často s kriminálním nebo nějak vyšinutým kontextem, přičemž podmínkou je, že to vše prožívá na vlastní kůži. Takže když se třeba sjede nějakou místní drogou, což se děje často, s chutí o tom napíše. Dalo by se asi říct, že „gonzo“ reportáže nepojede člověk dělat do Švýcarska nebo třeba do Českých Budějovic (i když určitě by se něco našlo i tam), zatímco jiné destinace jsou k tomu účelu jako dělané.

Ukrajina určitě. Rozlehlá, divoká, šílená, strašná, polocivilizovaná, poloevropská… a přitom jaksi přitažlivá a dojemná. Pro Poláka navíc země historicky a kulturně velmi důležitá, neboť významná část (Halič se Lvovem) byla v různých fázích dějin součástí polského státu. Polák Szczerekova typu, tedy řekněme punkový intelektuál, jezdí na Ukrajinu „hledat kosti předků“, jak odpoví na otázku celníka s „čepicí jako víko od kanálu“, když se ho zeptá na účel cesty. Ta otázka se stále vrací, a čím více a opakovaně Szczerek proniká do těla toho ohromného a nejednotného státu, tím hůře se mu na ni odpovídá. Co vidí, je vlastně především zmar, rozklad a rozpad, apatie a odevzdanost a naprostý nedostatek jakéhokoli citu pro estetiku. „Ty hnusný města, který vypadaj jako rozbitý kostky hozený do bláta, ty vesnice neuspořádaný jako hromady prken. (…) Slovanská civilizace, to je civilizace, která mění lidi v monstra a prostor v hovna.“ Uf, řekne si citlivější a politickou korektností zjemnělý čtenář, ale člověk s jistou cestovatelskou zkušeností a sklonem nezavírat oči musí dát tomu krutému pohledu za pravdu. Ono se to také netýká celé Ukrajiny a ten výrok pronáší autorův lvovský přítel, novinář Taras, který se považuje za Haličana, kde je to přece jen trochu jiné, protože Evropa… Ale i to je možná iluze, protože nic jiného lidem tam ani nezbývá než žít v iluzi, že jsme lepší než ten Mordor na východě, Rusové, že to vlastně tak strašné není, no co, zvykneme si, nevidíme to, třeba ty strašně podělané záchody na pláži u Oděsy: nafintěné baleríny v lodičkách se brodí močí a špínou, vykonají potřebu a zase se vrátí krásné na pláž mezi odpadky. Mezi Slovany.

Je to kruté, pravdivé a poznané na vlastní kůži. Szcerek projel Ukrajinu křížem krážem, byl v místech, po nichž touží opravdu jen výstřední cestovatelé, třeba v Dobrudži, pozoroval kozáky v Záporoží nebo dojel do města Chmelnickyj, „které bylo stvořeno jenom proto a výhradně proto, aby mohlo člověka nasrat: připomínalo spíš vězeňský dvůr než město – stejně příjemně se po něm dalo chodit a bylo podobně hezké“.

Jenže tahle fascinace ošklivostí a hledání dalších „gonzo“ zážitků je pro Poláka vlastně ošidná – a Szczerek si to uvědomuje. Je to vlastně hledaní ještě horší podoby vlastní země, tedy Polska, které je na tom samozřejmě o dost lépe než Ukrajina, ale v mnohých věcech k ní má blíž než k Západu, kde by se Polsko rádo vidělo. „My Poláci máme takovou divnou teorii, že něco jinýho je latinskej bordel a něco jinýho – pravoslavnej.“

My Češi takhle vyhraněnou teorii nemáme a náš poměr k slovanskému Východu je možná méně traumatický než u Poláků. Ale ze své slovanskosti se vyzout jen tak nemůžeme a není od věci, když o tom i u nás bez skrupulí promluví třeba Polák. Vždyť je to mezi námi Slovany.  

Ziemowit Szczerek: Přijde Mordor a sežere nás aneb Tajná historie Slovanů. Přeložil Michal Labduška. Vydaly Větrné mlýny, Brno 2017. 240 stran.