Změní nová kategorie techniky pravidla válčení?

Hypersonické zbraně

Změní nová kategorie techniky pravidla válčení?
Hypersonické zbraně

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Na přehlídce konané v říjnu v Pekingu se předvedla hypersonická střela DF-17, kdežto Rusko v květnu oznámilo, že zavádí do služby útočný prostředek Avangard, jednu z nových zbraní, o kterých hovořil Vladimir Putin ve svém projevu 1. března 2018. Hypersonické střely vyvíjejí i USA, stranou ovšem nechtějí zůstat ani jiné velmoci. Co může nástup této kvalitativně nové techniky znamenat pro vojenskou strategii?

Hned v úvodu je nutné vyjasnit, o jakých zbraních vlastně mluvíme. Označení „hypersonický“ se užívá pro pohyb rychlostí, která nejméně pětinásobně přesahuje rychlost zvuku, jež u země činí asi 1200 km/h. Hypersonické prostředky tudíž dosahují rychlostí přes 6000 km/h. Striktně technicky by se do tohoto oboru daly řadit i balistické rakety středního či mezikontinentálního doletu, jelikož i jejich hlavice během návratu do atmosféry dosahují hypersonických rychlostí, avšak v praxi se ustálilo užší vymezení onoho pojmu.

Hlavice balistických raket totiž směřují k cíli víceméně po balistické křivce, popřípadě během toho omezeně manévrují, aby se vyhýbaly protiraketové obraně či zkorigovaly navádění. Pokud ale dnes přijde řeč na hypersonické zbraně, zpravidla se tím myslí prostředky s naprosto odlišným profilem letu, a to tělesa létající víceméně horizontálně, resp. jako rychlé nepoháněné kluzáky nebo řízené střely s plochou dráhou letu. Elementárním rozdílem proti „normálním“ letounům a střelám tak zůstává především dramaticky vyšší rychlost.

Jak vysoká vůbec může být? Konkrétní nepochybný příklad ukázal experimentální bezpilotní stroj X-43A Hyper-X, který v roce 2004 dosáhl rychlosti Mach 9,6, tedy 9,6násobku rychlosti zvuku neboli přes 11 500 km/h. Ruské těleso Avangard může ve vysokých vrstvách atmosféry létat rychlostí přes Mach 20 (údajně až Mach 27). Zbraň s takovými výkony by mohla provést útok například přes celý Atlantik za neuvěřitelných 15 minut.

V současnosti se hovoří o dvou hlavních kategoriích hypersonických zbraní. Těleso Avangard představuje ukázku první z nich, která se obvykle označuje jako hypersonické kluzáky (HGV, Hypersonic Glide Vehicles). Tato tělesa nemají vlastní pohon (byť se spekuluje, že později by jej dostat mohla), a tudíž jsou vynášena nosnými raketami. Tak získávají obrovskou rychlost a následně se vysokých vrstvách atmosféry pohybují způsobem, jenž trochu připomíná hozenou „žabku“, ale se schopností dle potřeby manévrovat.

Vedle ruského tělesa Avangard patří do této kategorie mimo jiné nově představený čínský prostředek DF-17 nebo zkušební americké těleso HTV (Hypersonic Test Vehicle). Druhou kategorii tvoří hypersonické střely s plochou dráhou letu, které vždy disponují vlastním motorem. Lze zmínit například ruskou střelu 3M22 Cirkon, jež má vstoupit do služby údajně v roce 2023. Zhruba v téže době by již také americké letectvo mělo mít hypersonickou raketu, pro niž jako technologický demonstrátor slouží pokusný prostředek X-51 Waverider.

Fotografie a kresby hypersonických střel s plochou dráhou letu vykazují nápadnou podobnost, kterou však nelze přičítat práci zpravodajských služeb. Fyzikální zákony jsou totiž jen jedny a hypersonické rychlosti kladou na konstrukci extrémní požadavky, jež se musejí řešit (přibližně) stejně kdekoli. Takřka všechny hypersonické střely proto mají tvary, které laikům asi poněkud připomínají jakési futuristické akumulátorové vysavače.

Prostředek X-51A Waverider je vlastně demonstrátor hypersonické řízené střely. - Foto: US Air Force

Nový typ pohonu

Důvodem je skutečnost, že tyto zbraně většinou používají kvalitativně nový typ pohonu, který se označuje jako scramjet neboli náporový motor s nadzvukovým spalováním. Jeho fungování vyžaduje specifické tvarování sacího otvoru, kvůli němuž výsledné zbraně vypadají jako onen úklidový spotřebič. Právě problémy s tímto revolučním pohonem ale tvoří jen jeden z důvodů dlouhého a složitého vývoje hypersonických zbraní.

Obrovské teplotní, tlakové a tahové namáhání v hypersonických rychlostech totiž znamená, že se musejí používat materiály a řídicí systémy s parametry, jaké byly za studené války mnohdy pokládány za zcela nereálné. Kořeny řady projektů hypersonických zbraní sahají až do 80. let, konkrétně ruský Avangard přímo navazuje na tehdejší koncept tělesa Albatros, ale inženýři v USA i SSSR naráželi na gigantické a tehdy zřejmě neřešitelné technologické překážky, které se daří (zdaleka ne snadno a rychle) překonávat až v současnosti.

Řada zkoušek amerických zbraní skončila neúspěchem, což spolu se zprávami z Ruska a Číny někdy vede k takřka panickým varováním, že USA začínají v „hypersonických závodech“ ztrácet. Ozývají se ovšem též střízlivější hlasy, které upozorňují, že i navzdory tomu či onomu neúspěchu je americká technologická základna výrazně větší než čínská či ruská, takže pozice USA bude zřejmě daleko lepší, než se zdá. Nehledě k tomu, že propaganda Moskvy a Pekingu schopnosti „svých“ zbraní takřka jistě hodně nadsazuje.

Kromě trojice USA, Rusko a Čína se hypersonické prostředky zkoumají, vyvíjejí a testují také v řadě dalších států, mezi něž patří Austrálie, Německo, Francie, Indie či Japonsko. Zatím jsou jejich výsledky dost omezené, obecně se však předpokládá, že během následující dekády se hypersonické technologie budou rychle šířit. Po roce 2030 proto již bude většina vyspělých zemí disponovat nějakými systémy tohoto druhu.

Vedle hypersonických kluzáků a střel s plochou dráhou letu nepochybně vzniknou rovněž jiné aplikace. Už nyní se experimentuje s dělostřeleckými granáty, které se vystřelí z běžného děla a posléze aktivují motor, s nímž dosáhnou hypersonické rychlosti. Připravují se též pilotované i bezpilotní hypersonické letouny s průzkumnými, dopravními i útočnými úkoly. Ačkoli jejich zavedení do služby patrně zabere ještě docela dlouho (obvykle se mluví o polovině století), již nyní je nezbytné počítat s jejich opravdu zásadním vlivem.

Někteří odborníci, jmenovitě známý americký analytik George Friedman, řadí hypersonické zbraně i mezi vůbec nejdůležitější technologie, jež budou ovlivňovat konflikty ve 21. století. Proto jim věnoval velký prostor ve své úspěšné knize Příštích sto let (The Next 100 Years), jež obsahuje mj. předpověď třetí světové války, která propukne v roce 2050 a v níž se proti Západu postaví koalice Japonska a Turecka. Friedman také tvrdí, že vedle hypersonických zbraní budou v této válce hrát velmi důležitou roli i kosmické prostředky.

Hypersonické a kosmické vojenské aplikace totiž úzce souvisejí, ačkoli to tak na první pohled třeba nemusí vypadat. Hypersonické zbraně reprezentují díky své rychlosti nesmírně efektivní nástroje, k přesnému zásahu však vyžadují kvalitní informace. Právě jejich zajištění tedy bude tvořit jedno z hlavních poslání kosmických systémů, s čímž zákonitě souvisí předpoklad, že se protivník bude snažit tyto kapacity zneškodňovat.

Také proto se už ozývají četná varování, že šíření hypersonických zbraní povede ke zvyšování tempa militarizace vesmíru. Uvádí se, že Čína vyvíjí hypersonické rakety, které by měly vyřadit americké válečné lodě, kdežto USA pracují na střelách, jež by měly udeřit na pozemní cíle v Číně. Ani jedno se však neobejde bez výkonných průzkumných družic, na což ale druhá strana logicky zareaguje vývojem zbraní proti družicím, aby jimi mohla protivníka „oslepit“ a znemožnit mu efektivně použít jeho hypersonické střely.

Vedle toho se zákonitě hledají též způsoby, jak hypersonické zbraně přímo ničit. Zatím žádná země nemá ve výzbroji systémy, jež by si s touto vznikající hrozbou mohly efektivně poradit. Stávající protiletadlové či protiraketové zbraně totiž nejsou stavěny na cíle s takovým profilem letu, respektive s takovou kombinací rychlosti a nepředvídatelného manévrování. Historie však spolehlivě ukazuje, že časy „absolutních zbraní“ (neboli takových, proti nimž neexistuje žádná efektivní obrana) trvají vždycky jen krátce.

Laser to zařídí?

Vyvíjený ruský protivzdušný komplet S-500 Prometej již má být schopen ničit i hypersonické střely, zatímco v USA se rodí koncepce „protikluzákové“ zbraně Glide Breaker. Mohlo by jít o vysokorychlostní rakety, avšak velké naděje se vkládají i do laserů. Podle některých expertů by mělo stačit „jen“ narušit optimální proudění vzduchu okolo hypersonického tělesa, protože vzniklé turbulence by se postaraly o jeho rychlou zkázu.

Samozřejmě se již objevují i první snahy o odzbrojovací kroky směřující proti hypersonickým zbraním. Kritici varují, že tyto zbraně výrazně naruší mezinárodní stabilitu a dramaticky zvýší riziko vypuknutí (nukleární) války. Extrémně krátká doba letu totiž znamená jen málo času na identifikaci či likvidaci hrozby, což může v krizových situacích vést i k vyšší ochotě vsadit na preventivní úder. Navíc zákonitě nelze vědět, jakou hlavici střela nese, a tak by „cílová“ země mohla v oné krátké době sáhnout k jaderné odvetě.

Je velmi pravděpodobné, že se otázka hypersonických zbraní objeví během jednání mezi USA a Ruskem o prodloužení odzbrojovací smlouvy New START. Dokonce je možné, že komplex Avangard vznikl mj. s účelem zatlačit na Washington. Ona dohoda se ovšem každopádně týká jen mezikontinentálních jaderných nosičů a hlavic USA a Ruska, nikoli dalších jejich zbraní a samozřejmě ani zbraní čínských, ačkoliv Donald Trump se již opakovaně vyjádřil, že by chtěl do nových odzbrojovacích rozhovorů zapojit také Čínu.

Zmíněný George Friedman (jako bytostný zastánce realistického pohledu na světovou scénu a mezinárodní vztahy) ovšem tvrdí, že hypersonické zbraně by se mohly stát i velice efektivním odstrašujícím nástrojem, a tudíž i prostředkem pro uchování míru. Jestliže potenciální agresor uvažuje racionálně, pak právě kvůli oné mimořádně krátké reakční době musí počítat s tím, že napadený stát nebude na nic čekat a během oněch několika minut do zásahu uskuteční odvetu, respektive vypustí vlastní arzenál hypersonických zbraní.

Friedman v závěru své úvahy apeluje na to, aby USA vyvinuly co nejvýkonnější hypersonické prostředky, které jim umožní jednak efektivně zasahovat po celém světě doslova v řádu hodin (aniž by američtí vojáci byli vystaveni riziku) a současně odstraší eventuální agresory. Na tomto místě se však zákonitě vnucuje otázka, zda může toto paradigma fungovat i za situace, kdy by se hypotetický útočník příliš racionálně nechoval.

Tato otázka už ale přesahuje rámec diskuse o hypersonických zbraních a dostává se na úroveň obecné diskuse o konceptu odstrašování. Ten má totiž z principu absolutně racionální povahu, neboť předpokládá u aktérů prioritní zájem přežít. Obvykle se tedy aplikuje na jaderné zbraně, jejichž gigantická destrukční síla znamená „vzájemně zaručené zničení“, což vede (racionální) aktéry k logickému závěru, že „Bombu“ nesmějí použít.

Friedman soudí, že by výkony hypersonických zbraní (včetně možností nést i jaderné hlavice) mohly fungovat podobně. Samozřejmě by záleželo i na tom, jakých parametrů tyto prostředky reálně dosáhnou za dvacet či třicet let a jak se vyvinou protiopatření, ale výsledkem by mohlo klidně být „jen“ další kolo vzájemného odstrašování velmocí. Hypersonické zbraně tak patrně přinesou spoustu technických a taktických novinek, ale elementární pravidla válečné strategie a mezinárodních vztahů se prakticky jistě nezmění.

 

18. listopadu 2019