Dnes (13. 12.) je to čtyřicet let od vyhlášení tzv. válečného stavu v Polsku. Pamatuju si docela dobře na ten den, byla to neděle, začalo to tím, že v „naší“ televizi vystoupil ráno ředitel Zelenka, takový kariérní ničema s inteligentní tváří, a starostlivě promluvil k národu. Pravil, že s Varšavou není telefonní spojení a že dle zpráv polské tiskové agentury převzal vládu Vojenský výbor národní záchrany, polsky WRON, říkalo se mu pak Vrána. Potom se vysílal projev generála Jaruzelského. Prkenný generál v černých brýlích čte bez jakékoli emoce cosi o tom, že Polsko se ocitlo na okraji katastrofy, a o nutnosti zachránit zemi. To znamená vést válku proti vlastním občanům.

Možná to byla (po vraždě Johna Lennona) první historická událost, kterou jsem vnímal se vším všudy – a vnímal jsem ji jako událost strašlivou a zdrcující. Bylo mi patnáct a myslím, že jsem se toho dne stal definitivním antikomunistou a definitivním polonofilem, tedy člověkem zamilovaným do Polska. To se moc nezměnilo. Osmdesátá léta se rozbíhala a vypadalo to na život v hnusné a prolhané temnotě, kde bude každý pokus o získání kousku svobody udupán, potlačen a zardoušen, jako právě v tom Polsku. Tím odporným, asiatsky zaostalým impériem, které si říkalo Sovětský svaz, nebo jeho přisluhovači, kterých se v každé té zemi našlo dost. I v tom Polsku se jich našlo dost.

Jako nyní mnozí s Adamem Michnikem, hvězdou antikomunistické opozice a jedním z nejvíce nenáviděných (a milovaných) mužů Polska posledních padesáti let. Před pár dny se objevily záběry z jakési oslavy z roku 2001, kde vedle sebe sedí Adam Michnik a generál Jaruzelski, už dávno v civilu, pan Adam s nezbytnou cigaretou a myslím, že trochu i s nezbytnou špičkou, opakuje slova „kocham pana Wojciecha, kocham pana Wojciecha“. Vypadá to jako stockholmských syndrom, kdy zajatec začne milovat svého věznitele. Nebo to vypadá jako ještě něco horšího, jako setkání spiklenců, kteří se na něčem domluvili a teď to slaví. Jako by se Havel scházel s Husákem a tam se objímali…

Jenže ono je to dosti jinak, jako bylo a je v Polsku dosti věcí jinak. Stačí otevřít knihu Michnikových textů Sokratův stín a tam najít článek z prosince 1990 Loučení s generálem: Jaruzelski tehdy skládal prezidentskou funkci, ve které byl ještě rok s vládou Solidarity. Michnik tehdy napsal: „Generál Jaruzelski byl prezidentem plně loajálním vůči procesům demokratických přeměn. Respektoval právo a pluralitní charakter polské společnosti. Když z Belvedéru odcházel, prokázal skutečnou úroveň vzbuzující úctu. Po tu řádku měsíců byl někdejší tvůrce výjimečného stavu prezidentem loajálním vůči Polsku hledajícímu cesty k demokracii, normálnosti a Evropě. A to má celé Polsko uchovat v paměti.“

Těžko říct, je-li to opravdu důvod k lásce, ale jakýsi důvod k respektu by se tam najít dal.

A ještě při té příležitosti tu připomenu polský vtip, který jsem jednou slyšel právě od Michnika. Týká se možnosti, že Sovětský svaz jednou odejde ze střední Evropy a nechá národy, aby si samy o sobě rozhodovaly. Tak ty možnosti jsou dvě. Jedna je realistická a druhá fantastická. Podle té realistické se stane, že se otevřou nebesa a andělské vojsko pod vedením archandělů Michaela a Gabriela svede urputnou, ale nakonec vítěznou bitvu se sovětskými okupanty. A ta fantastická je, že jednoho dne Sověti sami odejdou.

Před těmi čtyřiceti lety mohl patnáctiletý J. P. počítat spíš s tou realistickou. Tedy s anděly.