Bylo to v létě 1972. Spisovatel psal svůj další román a práce mu šla od ruky. Za dva měsíce napsal celý text, poslední tečku udělal o půl šesté ráno za letního dne. Pak si prý otevřel lahev sektu, celou ji vypil a svým novým autem odjel na jedno z dějišť románu, na lesní oprám, kde pak zažil nejkrásnější plavání svého života.

Tak na to vzpomíná v sebeoslavné, místy i příšerné, ale jinak docela zajímavé knize Profesionální muž (1995). V detailním líčení se dovíme, že ho, opilého sektem a štěstím, zastavila hlídka VB, ale všimla si jen nezapnutých pásů, neboť dovedně tajil dech…

Ten spisovatel se jmenoval Vladimír Páral, bylo mu čtyřicet, narozeniny má 10. srpna, i nyní se v médiích zmínily jeho devadesátiny, ne nijak obsáhle, neboť se má tak všeobecně za to, že k Páralovi není už moc co dodat. Ve společnosti se objevuje už jen zřídka, o jeho poslední vydané próze, Knize o biči, je lepší pomlčet, zdá se, že jeho osoba v poslední době zajímá jen feministické kritičky, pro které je zosobněním sexismu a machismu 90. let, v nichž se jejich přízračná podstata spojila s Páralovým amorálním požitkářstvím a vyvrcholila v jeho pornografických spisech Playgirls I a II. Páralovo místo se z tohoto pohledu spíš než v literatuře nalézá někde v dějinách sociální patologie, do níž patří jak on sám, tak jeho knihy, a ovšem i jeho čtenáři.

Román, který spisovatel před padesáti lety dokončil, se jmenuje Mladý muž a bílá velryba. A město, z něhož po jeho dokončení vyjel na jedno ze svých koupališť (měl jich tam prý dvaadvacet), je samozřejmě Ústí nad Labem. Páral nebyl ústecký rodák, narodil se v Praze, vyrůstal v Brně, ale Ústí a severní Čechy vůbec mu vnutil osud, svým způsobem by se dalo říct, že jako měl Hrabal Poldovku, tak inženýr Páral měl chemičku v Ústí, kam nastoupil v roce 1959 do oddělení sexuálních hormonů (!), které se v laboratoři extrahovaly z cholesterolu získávaného z prasečí míchy. Něco podobného pak budou dělat postavy v Mladém muži, ta chemická parta, kterou svedou dohromady vlastně také hormony, jež si pak s nimi různě pohrají. Knížka má typicky páralovský podtitul Malý chemický epos.

Rok 1972 byl v mnohém přelomový. Čtyři roky po sovětské okupaci začínalo být jasné, že normalizační režim se v zemi zabydlel na dlouhou dobu. Zhruba v té době končil čas, kdy se věci usazovaly, a ještě se nemusely jevit definitivními. Nyní bylo zřejmé, že to Husák myslí vážně a k žádnému uvolňování poměrů nedojde. Spisovatelé, kteří zůstali doma a neemigrovali, se ocitli v dilematu, co jsou ochotni podniknout, aby mohli vycházet. Část to nemusela řešit, režim jim hned dal najevo, že s nimi nepočítá, část na to neměla žaludek. Pak tady byli i takoví, kteří intervenci sice nevítali, ale z různých důvodů jim nevadila a v nových pořádcích ucítili příležitost. A pak tu byla šedá zóna, ve skutečnosti velmi pestrá. Páral patřil mezi její nejzářivější hvězdy. Jeho knihy, o kterých se opravdu dalo mluvit jako o experimentech a bestsellerech zároveň, měly k socialistickému kánonu asi stejně daleko jako pop-art k vesnickému realismu a jeho jméno se řadilo do spolku velikánů československých sixties. Navíc měl Páral ještě „něco“, totiž to, že opravdu byl zvláštním druhem literáta, de facto outsidera mimo tradiční literární salony a redakce pražské či brněnské, technicky založený seladon, který vždy rád dával najevo svůj lepší buržoazní původ, svůj tuzexový životní styl a to, že s komunisty nikdy neměl nic společného: v žádné jeho knize nepadne o existenci strany ani zmínka, kromě jedné výjimky, právě v Mladém muži. Mimochodem, Páralovo největší angažmá v pražském jaru spočívalo v tom, že v jedné anketě, co by si přál od demokratizace, odpověděl, že jeho přání je moci si kdykoli koupit telecí játra, ta prý miluje, avšak často nejsou k dostání. Tato odpověď byla pak citována v západoněmeckých novinách, což z něho udělalo kontrarevolucionáře zvláštního typu.

Ale větší stigma mu přinesl román, který se obvykle považuje za jeho vrchol, Milenci a vrazi: ti vyšli na začátku roku 1969, a aniž je museli ideologové příliš studovat, stali se příkladnou knihou „krize“, knihou, kterou vyvrcholily „pravicové tendence v české literatuře“, jak pak napsal pověstný literární normalizátor Vítězslav Rzounek ve „slavném“ Nástinu poválečné české literatury, který hrál podobnou roli jako Poučení z krizového vývoje. V Milencích a vrazích je důkladně podáno něco, co lze bez nadsázky chápat jako „koncepce dějin lidstva“. Lidstvo je rozděleno jasnou dělicí čárou: na červené Dobyvatele, charakterizované mládím, dravostí, chudobou, barbarstvím a sexuální energií, a modré Obležené: unavené, zjemnělé, kultivované, bohaté a sexuálně zvadlé. Červení se touží dostat na posty modrých, jenže posléze  i oni sami modrají a vyhasle hynou podřezáni dýkami nových červených. A tak stále dokola. Není teď důležité, zda s takovým jízdním řádem dějin souhlasíme, či nikoli. Skutečnost je, že zaprvé Páral prokázal, že je jako fabulátor schopen mimořádného výkonu, a zadruhé bylo jasné, že něco podobného už nové normalizační pořádky autorovi nebudou tolerovat. Párala a jeho schopnosti však rády použijí. Když se trochu umírní a přizpůsobí.

Následoval „román pro každého“ Profesionální žena, zvláštní kniha, která bývá v celku Páralova díla řazena k „černé sérii“, ale ve skutečnosti jde spíš o knihu přerodu. Páral říkal, že se inspiroval neohroženou a nebojácnou Angelikou, kterou si představil jako ženu za socialismu, což je spíš mystifikace nebo typicky páralovské pábení. Stejně tak totiž by mohlo jít o transpozici Páralových sexuálních fantazií, ve kterých figurují různé druhy nadžen a superžen, ze kterých si zároveň dělá srandu. Zřetelně se tu klube Páral ironik a parodik, ovšem v podobě, kterou ne každý je schopen postřehnout – a také učíst. Oficiální kritika tehdy byla v rozpacích a psala o „dvoupatrovém kýči“, čímž chtěla říct, že to ještě není ono, že sice Párala úplně nezatratila, ale musí se polepšit.

Příští léto se tedy rodí Mladý muž a bílá velryba. Krátký román odehrávající se během dvaceti devíti červnových dní v ústecké chemičce. Tam z Prahy přijíždí ambiciózní inženýrka Edita s asistentkou Naďou, aby tam v provozních podmínkách vyzkoušela jakýsi svůj technologický postup, který kdesi drhne. Doufá, že jí pomůže Viktor Ponc, geniální chemik a především její bývalý milenec, který se jednoho dne zhroutil a z našláplé pražské kariéry se stáhl sem, do Ústí, neboť po letech oddaných práci a kariéře (Poncovi je čtyřicet, jako tehdy Páralovi) „zatoužil vypřáhnout a vrátit se k prostým věcem“. A jaké jsou ty prosté věci: „Netrpět – a to i za cenu, že ani nejásat. Netoužit, a tedy nebýt zklamán, zbavit se bolesti za cenu ztráty rozkoše. Trvat jako přímka a nedat se cloumat tím šíleným hadem věčné sinusoidy hned nahoru a hned dolů. Štěstí Š rovná se nula neboli proud neprochází.“ To říká Vik svému mladému příteli, idealistovi Břeťovi, a není to vlastně nic jiného základní teze zenového buddhismu, praktikovaného v prostředí ústeckých chemických závodů okolí.

Postava Vika je zjevně autobiografická a vystupuje v ní sám Páral v představě o sobě jako o muži, který opustil pomíjivé ambice tohoto světa a bude již jen hledat klid, štěstí a krásu, byť by se to mělo dít za cenu vyhasnutí. Je to samozřejmě iluze a sebeklam, který ani nejde v prostředí reálného československého marasmu realizovat. Ale lze hrát tu hru. A tak Páral, spisovatel, který si tak věří a zároveň tak moc nechce, aby byl ve svém jogínském klidu a vyrovnaném nadhledu rušen, ba aby mu do toho někdo mluvil, vytváří zcela fiktivní svět „platonské chemičky“, jakéhosi skoro zásvětního ráje, kde jsou samí zajímaví, robustní a vlastně šťastní lidé, na nichž je „nejvýraznější jejich klidná a sebevědomá nezávislost“. Tito lidé nemají nedostatku, neboť socialismus (to slovo tam nepadne) jim zajistil hojnost všeho, nejsou vláčeni ambicemi, touhou dělat kariéru, nikdo neintrikuje, nešplhá, nevypíná se… Jdou na osm hodin do fabriky, tam klidně a s rozvahou konají, co je nutné, a pak se vracejí do svých domovů, kde jejich štěstí pokračuje. Jednou za čas však do tohoto bezčasí vstoupí čin: který se tu projeví jako sebeobětování mladého Břeti, toho Promethea z Ústí. Břeťa umírá při noční směně při snaze „rozpustit chlorex“, čímž by podal vrcholný důkaz své lásky k Editě, ale především ulovil svou „bílou velrybu“. Obětuje se na oltář lásky a na oltář práce pro společnost, což potvrdí účast „stranické delegace na jeho pohřbu“. Kladný hrdina se zjeví nad Ústím a už nikdy nepřestane zářit.

Tehdejší oficiální kritika to Páralovi sežrala i s navijákem. On sám vypil lahev sektu a jel se vykoupat. Měl před sebou ještě víc než polovinu života.