Minulý pátek kolem poledne se mnoho uživatelů rozličných světonázorů i pohlaví sjednotilo v zármutku – zemřel vévoda z Edinburghu a manžel britské královny Alžběty princ Philip. Připomínala se v té souvislosti jeho v mnoha ohledech příkladná životní dráha. A samozřejmě se objevovaly i výběry jeho pověstných fórků, mnohdy neuctivých, nejenom podle dnešních měřítek. Z jejich hlediska princ celý život předváděl zavrženíhodnou praktiku „punching down“, to znamená vysmívat se někomu jaksi z vyšší pozice – mocný se směje bezmocnému, bohatý chudému, utiskovatel utiskovanému a podobně (to, že se „nahoře“ a „dole“ v tomhle diskurzu často určuje absurdním způsobem, ponechám stranou). Manžel královny vtipkuje na účet lidí v podhradí. Co může být povýšenějšího, arogantnějšího?

Jenomže ti z podhradí prince často milovali, nikoli navzdory těm jeho fórkům, ale také díky nim. Soudobý pokrokář by to asi vysvětlil nějakou formou „falešného vědomí“. A já bych – nijak překvapivě – nesouhlasil. Stejně tak by mi ale přišlo zjednodušující vidět ve Philipovi posledního mohykána starých dobrých časů, kdy se ještě věci „nazývaly pravými jmény“ a lidé neúpěli pod diktátem politické korektnosti atd. Zaprvé. Princ Philip byl skutečně vtipný člověk, takovým projde ledacos. Především ale jeho vtípky nevyjadřují celek jeho života, k němuž patřily taky oddanost a služba. Nevyjadřovaly zášť. Když zavtipkoval o kapele z ústavu pro hluché, nevyjadřovalo to jeho opovržení hluchými dětmi. Troufám si odhadnout, že je k tomu vedlo přesvědčení, že princ Philip má – lidově řečeno – dobré srdce, že jeho úmyslem není lidi zraňovat, ponižovat. Proto toho také princi Philipovi tolik prošlo a jeho slova nebudila nějaké většinově pobouřené reakce (v kontrastu třeba s Milošem Zemanem, který je nesrovnatelně méně vtipný než Philip a úmysl zranit je v jeho slovech často zjevný), do toho srdce nikdo z těch milujících neviděl, já ostatně taky ne, ale tu víru sdílím, i proto, že souzní s celkovým obrazem jeho života. Života, jehož leitmotivem skutečně byla služba a který byl svázán mnoha a mnoha pravidly. Princ Philip jim dokázal dostát a zároveň nedopustit, aby se stal jejich loutkou nenadanou vlastní vůlí, našel způsob, jak být princem a zůstat sám sebou.

Mezi jeho nediplomatickými výroky vynikají slova k třináctiletému tělnatému chlapci, který mu při jakési příležitosti svěřil, že chce být astronautem. „Na astronauta jsi moc tlustý.“ Nejen dnešnímu uchu to může znít skutečně krutě, někdo jen tak z plezíru ničí dětské sny… Dnes by se k tomu asi přidala i kritika Philipova body shamingu, znevažování člověka kvůli vzhledu (v reálu nejčastěji kvůli váze), nerespektování představy, že každý může být tím, čím být chce. Ale je možné se na tu situaci podívat jinak. Pro generaci prince Philipa třináctiletý kluk už není tak úplně dítě, nedá se sice považovat za mladého muže, má už ale k němu blízko, už poznává realitu života, nemusí být proti ní důsledně chráněn, udržován v iluzích. Philip byl za druhé světové války důstojníkem britského námořnictva, asi tam velel i klukům jen o pět šest let starším než tenhle školák. Reakce většiny lidí (včetně mě), domnívám se, by v té situaci byla říct tomu klukovi něco povzbudivého, nebo spíš vůbec nic neříkat a třeba se jen usmát. Říct si, že dětské sny jsou roztomilé a smělé, s plným vědomím toho, že z kluka se samozřejmě astronaut nikdy nestane, protože má přes váhu – a takové k astronautům neberou, jsou pro to dobré důvody. Ve Philipově poznámce se dá vidět i vyjádření respektu ke snům toho kluka, ochoty nebrat je jako infantilní představu, ale reálnou životní ambici – vyjádření třeba necitlivé a značně lapidární. „Chlapče, možná ti to ještě nikdo neměl odvahu říct. Ale jestli se chceš skutečně stát astronautem, budeš muset zhubnout. Tak na tom zapracuj. Anebo si vyber jinou dráhu.“ Bylo by pěkné, kdyby se ten kluk astronautem nakonec skutečně stal (teď mu je dvaatřicet let). Jasně, filmový happy end „na první dobrou“, ale jednou za čas se takové zázraky stávají.

Text byl publikován také na https://theconservative.online/cz.