Je to jeden z velmi mála příkladů poválečné architektury, na který nedají dopustit odborníci ani laici. Konstrukčně odvážné a zároveň mimořádně elegantní věže klášterního kostela na Novém Městě pražském patří bezmála šedesát let po jejich dokončení k už samozřejmé součásti pražského panoramatu.

Krize jako příležitost

Pokud jde o pozdější stavební rozvoj města, přineslo americké bombardování z února 1945 hned několik příležitostí. Během náletů došlo totiž mimo jiné ke zborcení nárožního domu na Jiráskově náměstí, který o půl století později nahradil Tančící dům Franka Gehryho a Vlada Miluniče. Čtvrttunové pumy neušetřily ani historický areál Emauzského kláštera s gotickým kostelem Panny Marie, který bylo potřeba rychle opravit.

Tou nejviditelnější škodou na celém klášteře bylo zborcení dvojice kostelních věží. K nutným opravám se přistoupilo ihned po válce pod vedením architekta Bedřicha Hacara. Do poloviny padesátých let byla hotova sanace zdí, výměna poškozených kamenných pilířů za železobetonové, provizorní dřevěná střecha a celkové statické zajištění sakrální stavby původem ze čtrnáctého století. Na dostavbu zničeného průčelí už ale z politických důvodů nedošlo, protože by „zdůrazňovala sakrální význam stavby“. Vodný čas na vyřešení tohoto úkolu přišel až o dekádu později – a jak se ukázalo, čekání se vyplatilo.

Architektonická soutěž na obnovu věží proběhla v roce 1964 a jednomyslně v ní zvítězil návrh Františka Marii Černého (1903–1978). Tento modernistický architekt patřil v poválečném období k už zasloužilé generaci avantgardních architektů dvacátých a třicátých let a projekt dostavby klášterního kostela mu umožnil zrealizovat své vůbec nejlepší dílo. Člen Devětsilu i SVU Mánes totiž oplýval velkým výtvarným talentem projevujícím se také jeho surrealistickými obrazy, který mohl v tomto architektonickém úkolu naplno uplatnit. Zatímco u projektování bytových domů ve dvacátých letech se architekt držel racionálně puristického stylu, dostavba kostelních věží mu s ohledem na zadání i proměnu architektury otevřela dveře pro mnohem expresivnější návrh.

Pokorná odvaha

Pro obnovu věží využil František Maria Černý železobetonové skořepiny, konstrukční technologii, která se v architektuře začala prosazovat začátkem dvacátého století a kterou si oblíbila řada pokrokových architektů, neboť díky nim mohli dosáhnout zcela nových tvarů. Černému betonové skořepiny umožnily vytvořit působivě subtilní konstrukce dvojvěží, které svou lehkostí a elegancí nenásilně doplnily průčelí gotického kostela. Věže navíc zakončil blyštivými pozlacenými jehlami, které se obzvlášť dobře vyjímají při pohledech na kostel z větší dálky.

Takto odvážnou dostavbu emauzského kostela umožnilo právě období šedesátých let, během kterých vzniklo (anebo se aspoň naprojektovalo) to nejlepší z české poválečné architektury. Moderní věže kostela Panny Marie se navíc těší velké oblibě také mezi lidmi, kteří jinak architekturu druhé poloviny minulého století veskrze odmítají. Dokazuje to například anketa Českého rozhlasu Kánon 100 z roku 2018, kde se tato realizace dostala mezi tři nejlepší tuzemské stavby od založení Československa (po boku hotelu a vysílače na Ještědu a vily Tugendhat). Zároveň jde o jednu z vůbec nejlepších ukázek propojení historické a moderní architektury nejen u nás, ale v evropském kontextu.

Dobrá zpráva je, že rozlehlý areál Emauzského kláštera prochází v posledních letech řadou povedených stavebních úprav, které podtrhují jeho význam a krásu. Generální opravy se dočkala například piazzetta přímo před vstupem do kostela Panny Marie, kde vznikl opravdu podmanivý a poklidný prostor s výhledem na město. Delší dobu se také pracuje na regeneraci okolí kláštera, parku mezi klášterem a „kostkami“ Karla Pragera, výhledově by se měly zpřístupnit také nové klášterní zahrady. To vše dělá z klášterního areálu zcela jedinečné místo v samém centru Prahy, které rozhodně stojí za osobní prozkoumání – a vánoční svátky jsou k tomu báječnou příležitostí.