Kdyby nás navštívil náš nejbližší soused ze souhvězdí Alfy Centauri a pomocí svého analytického superpřekladače zjistil, o čem západní svět nejčastěji píše a čím se politika zabývá, nestačil by žasnout. Mediální komentátoři si libují v apokalyptických vizích, všude vidí jen rozvrat a zmar. Krizi ekonomickou, sociální, ekologickou, demografickou a především krizi liberálního řádu. Dokonce i ti nemnozí, kdo alarmismu nepodléhají a hledají příčinu oné podivné západní skepse, přiznávají, že všeobecné negaci docela nerozumějí. Polský politolog Dariusz Karlowicz si v upovídaném eseji, jako by ho platili od počtu slov, Restart nebo revoluce (česky Kontexty č. 6/2019) klade před výročím tří čtvrtin století míru v západní Evropě otázky, odkud ten hněv, protesty a hořící auta ve Francii, proč Evropské unii důvěřuje málokdo a proč si tolik Evropanů myslí, že se nejpozději do 20 let rozpadne.

Není možná příčinou rozkolu společnosti sama dlouhodobá stabilita, oněch „75 let na svazích vyhaslé sopky“? Tolik arogantně eurokraty vychvalovaná a považovaná za samozřejmou, zatímco „se obrací proti významné části obce, jíž odebírá důstojnost, svobodu a naději na lepší úděl”. Dobře, ale proč ta absolutní negace statu quo místo politicky formulované alternativy, ptá se autor textu, proč odmítají protestující zařadit svůj hlas do spektra politiky a negují dnešní politický model?

V protestních stranách populistů nachází Karlowicz temný okraj, který požaduje revoluci, neboť „starý western slušňáků a padouchů“ už dávno neplatí, „banksteři“ jsou od krize roku 2008 součástí systému a elita v jeho obraně se vzmůže jen na nálepkování svých odpůrců – fašismem, bolševismem, krajní pravicí, islamofobií a podobně. Dialog skončil a demokracie se svým protimluvem svobody a rovnosti zklamala a s ní i liberální pohádka o neustálém zvyšování životní úrovně a distribuci kapitálu pro chudší.

Inu ano, i takto lze dnešní krizi popsat a mnoho věcí dodat, zejména negativní lidovou reakci na etablovanou unijní doktrínu potlačování národního státu a na nervy jdoucí popírání dané sexuality mužů a žen ideologií svévolné pohlavní kreativity. Vysvětlení lidového hněvu může být ale poměrně jednoduché. Jestliže progresivistická vrchnost v nejbohatší, nejsvobodnější a nejtolerantnější civilizaci v dějinách lidstva, a to stále ještě platí i na dnešní politické mapě světa, bičuje sama sebe a jako vykoupení za hříchy křesťanských dějin a kolonialismu nabízí pokání politikou antidiskriminace, zvýhodněním etnických menšin, vyzdvihováním kolektivních identit a své chudší domorodé spoluobčany považuje za xenofoby a rasisty či za mizogyny, utlačovatele žen, jedním slovem za primitivy, a ani neskrývá, že usiluje o zánik tradiční společnosti, ne-li přímo civilizace, nedivme se, že vyvolává divokou a nekompromisní reakci. Jestliže se politici považují za liberály a přitom ustavují cenzuru pod zavádějícím heslem politické korektnosti a útočí na polovinu svých tradičních soukmenovců, ba vyhrožují jim multikulturní nebo bezuhlíkovou katastrofou, je zcela zřejmé, že se lidový odpor nedá přetavit v úsilí o reformu, zařadit do takto zideologizované politiky, a proto odmítá oslavovaný liberální řád jako celek. Trump i Johnson jsou možná ještě přechodným kompromisním úkazem před příchodem diktatur.

V Americe, kde dnes nemají mediální hádky daleko k výbuchu občanské války, se aspoň mezi konzervativními liberály intenzivně debatuje o příčině selhání tradičního liberalismu, proč ze své původní principiálně tolerantní podoby mutoval do dnešní nenávistné budovatelské ideologie (Prager, Shapiro) a proč politický řád zklamal 70 procent občanů, kteří mají za to, že se vyvíjí špatným směrem. Progresivisté mají problém s populismem, liberalismus považují za samozřejmý. Obavy o osud země jsou pochopitelné a zneklidňující, protože osvícenská republika protestantských kolonistů byla založena jako liberální projekt (1776) a zhroucení její konstituce, která je jediným ideologickým tmelem multietnického národa, by znamenalo rozpad Spojených států.

Západ má liberální ústavní demokracii ve svém krevním oběhu, ale o Americe to platí dvojnásob. Tolerance odlišných názorů byla v 18. století považována bezmála za teologickou ctnost křesťanské víry ve svobodu svědomí. Rovnost, svoboda, práva i základní povinnosti jedince se začaly považovat za samozřejmé, za součást lidské přirozenosti a z poddaných se postupně stali občané. Republika měla na starosti chránit individuální práva, respektive svobody, rozdělení omezené ústřední moci a nezávislá justice spolu s lidu sloužící minimalistickou byrokracií měly zajistit společnost před tyranií. Svobodu smí omezovat jen svoboda sousedů. Konstituční liberalismus slavil triumfální úspěch, zejména hospodářský. Probudil nevídanou individuální podnikavost a Nový svět během čtvrt tisíciletí umožnil slušné živobytí a nový patriotismus stamilionům chudých přistěhovalců a jejich dětí. Protestantská pracovitost, relativní společenská rovnost a mobilita, ohromné příležitosti a nízké daně zrodily americký milionářský sen. Dodnes jsou Spojené státy jediným velkým a lidnatým státem na světě s nejvyšším HDP na hlavu.

Podle poměrně nevelké studie (196 stran originálu) katolického profesora politické filozofie Patricka J. Deneena Proč selhal liberalismus, která oběhla svět a před Vánocemi vyšla v krkolomném překladu česky (Academia), nejde primárně o mutaci starého dobrého liberalismu v poručnictví ani o selhání liberální elity, nýbrž o krach liberalismu. Je příznačné, že se prominentní komentátoři a vzdělanci, většinou katoličtí konvertité jako Sohrab Ahmari (The New York Post), David Brooks a Ross Douthat (The New York Times), Adrian Vermeule (Harvard), vyjádřili o knize pozitivně. Oni možná intenzivněji než jejich sekulární kolegové na pravici pociťují závažnost teologického problému liberální přestavby společnosti a také vědí, že na úpadku politiky se podepsal ústup protestantismu, neboť hlavní evangelické církve podlehly sekulární etice univerzálních lidských práv a kultu člověka.

Až do 60. let byla americká společnost v západním světě výjimečná právě svou religiozitou a církve byly duchovní oporou, pojišťovnou a srdcem společenství. Individuální voluntarismus se nemohl plně rozvinout na půdorysu křesťanských komunit a liberalismus tradičně podporoval multietnický patriotismus společného národa „E pluribus unum“ a jeho antikřesťanský antropocentrismus, povýšení voluntarismu a nezávislého rozumu nad víru a loajalitu vůči společnosti i tradici mohla vyznávat jen relativně nevýznamná bezbožná část intelektuálů.

„Liberalismus selhal, protože uspěl,“ říká profesor Deneen. Má za sebou dlouhodobé dějiny a hluboké kořeny v postulátech vrcholného středověku o důstojnosti a rovnosti lidí, „konstituci svobody“ (Henry de Bracton, 1268). Za svůj ohromný úspěch vděčí křesťanské touze po svobodě, jež nakonec zlikvidovala křesťanskou monarchii. Žádná jiná filozofie nenabízela individuální svobodu, mír a obohacení. Jenže ouha! Liberalismus se vymanil z klasické antické antropologie, podle níž byl rozvoj člověka i obce jednoznačně závislý na výchově k ctnostnému životu. Křesťanství k tomu přidalo pokoru. Zbožní zakladatelé Ameriky měli za samozřejmé, že se člověk rodí se sklonem k egoismu, a nikoli od přírody dobrý, jak hlásá rousseauovský humanismus, jenž vidí zlo jen ve špatném uspořádání společnosti. Princip nadřazené individuální autonomie rozvrací rodinu, soudržnost společenství a morální tradici, nutně vede k hédonismu, nestřídmé spotřebě a plýtvání (surovin, plastů, antibiotik) a k nesmyslnému boji s přírodou i lidskou přirozeností. Škody průmyslu tak jako nedávnou bankovní krizi musí zaplatit chudší polovina společnosti a některé ztráty (organismů) jsou nenávratné. Zatleskali mu proto i někteří progresivisté, kteří se obávají ekologické katastrofy a rádi by omezili konzum.

Jednoduše řečeno, koncepce svobody bez sebeovládání a zakotvení v komunitě vede k mravnímu úpadku a chudším občanům svobody ubývá, protože nutí stát rozšiřovat pravomoc úřadů i policie. Zámožná „liberalokracie“ bydlí v opevněných čtvrtích, má stabilní rodinu a její děti startují z nápadně výhodnější pozice, jako za časů dědičné aristokracie. Proklamovaná rovnost na startovní čáře se rovná pokrytectví, výrok prezidenta Kennedyho, že „příliv zvedá všechny čluny“, by dnes narazil na údiv a nepochopení. Vládne statismus, elita obhajuje zavedený pořádek, politikou identit podporuje fragmentaci společnosti a varuje před populismem. Liberalismus se historickým vývojem naplnil, dosáhl zřejmě maxima a na krizi své legitimity nezná odpověď. Přichází čas diktatury?

Výraz „liberální demokracie“ vzdává čest starému pojetí řádu, v němž vládne lid, ale ve skutečnosti přívlastek liberální označuje režim, v němž lid nevládne a je zapotřebí jej uspokojovat hmotnými výhodami a demokracii nenápadně omezovat. Autor nazývá republiku „res idiotica“, čili potřebou nabízet plebsu klasické „chléb a hry“. Degradovaná forma občanství přináší kakofonii názorů, má upřednostnit soukromé požitky před zájmem o věci veřejné, potlačit občanského ducha a zamezit hledání společného dobra. Liberální projekt na vrcholu své moci se hroutí, začíná být zřetelné, jakou frustraci individualizace společnosti způsobila. Sevřeni v náručí revoluční ideologie, ve věku centrálně budovaného individualismu, nevíme kudy kam.

Deneen několikrát cituje francouzského aristokrata Alexise de Tocquevilla, který se ve 30. letech 19. století vydal do Nového světa a popsal jeho osud (Demokracie v Americe). Věděl, že cesta liberální demokracie povede zákonitě k individualismu, izolaci a občanské pasivitě. Všiml si ale politického aktivismu puritánských předliberálních komunit, který čerpal sílu z jednoty morálního společenství a svou moc chápal jako svobodné úsilí konat spravedlnost a dobro. Nikoli soukromý zájem, ale „politiku veřejného zájmu považovali takřka za své jediné potěšení“.

Liberální antikultura má mnoho vedlejších znaků, vyřazení klasické výchovné literatury z humanitních oborů, příklon k technokracii a likvidaci času, místa i kulturní krajiny. Americký autor jeremiády má zřejmě povinnost nabídnout optimistický výhled, a tak cituje Moc bezmocných Václava Havla, což možná skeptického českého čtenáře zarazí. Cožpak je možné „naučit se budovat samosprávné komunity“ odzdola a bez sektářství? Kniha mu však nabízí mnoho podnětů k přemýšlení.