Pokud jde o počet obyvatel, nemají panelové domy v Česku konkurenci. Stále v nich žije třetina Čechů, v Praze dokonce polovina obyvatel. A i když nad paneláky mnozí ohrnovali a stále ohrnují nos, realita je taková, že poptávka po bytech v nich ani zdaleka neklesá. Svůj podíl na tom má pochopitelně současná bytová krize šponující ceny nemovitostí, ale také zdařilé příklady toho, že byty v panelácích lze poměrně snadno přizpůsobit individuálním potřebám a vytvořit z nich atraktivní bydlení – a to jak pro mladé samotáře, tak pro rodiny.

Příležitost

Inspirativních rekonstrukcí panelových bytů u nás v posledních letech stále přibývá a ukazují, že škála možností, jak s nimi pracovat, je velmi široká. V jednom z pražských paneláků bydlí se svou rodinou také původem slovenský architekt René Dlesk, který s Tamarou Horovou vede ateliér RDTH. Před pár lety se naskytla příležitost koupit byt v panelovém domě ze sedmdesátých let na pražském Smíchově. Jako architekt ihned rozpoznal jeho kvality a především potenciál pro rekonstrukci. Je totiž v solitérním paneláku mezi běžnou městskou zástavbou (nikoli na izolovaném sídlišti) a navíc v jeho nejvyšším, jedenáctém podlaží s východní orientací, díky čemuž má výhled na centrum hlavního města, za jaký by se nemusely stydět ani luxusní výškové bytovky.

Aby v něm však dokázali vytvořit bydlení podle svých představ, muselo z něj pryč úplně vše – od příček přes omítku až po sádrokartonové podhledy. Kompletní proměnou prošla také dispozice. Architekt ji přetočil tak, aby mohl vytvořit veliký obytný prostor pokračující v lodžii, zabírající skoro polovinu celého bytu. Ve druhé sekci bytu vymezené nosnými stěnami vznikl centrální blok vestavěných skříní, malá ložnice s postelí přesně na šířku místnosti, na panelák poměrně prostorná koupelna s oknem a dva desetimetrové pokoje, jeden pro malou dceru, druhý pro hosty. Rodina ráda tráví čas pospolu, proto „uřízli“ velkou část bytu pro otevřený obývací prostor s kuchyní a jídelním stolem na úkor malých ložnic.

Panelová památka

„Naše SVJ (společenství vlastníků jednotek – pozn. red.) je přísné. Mimo jiné zakázalo jakékoli zasekávaní rozvodů do nosných zdí nebo stropních panelů. Nechtěli jsme snižovat stropy sádrokartonovými podhledy, kde je možné část rozvodů skrýt. Výšku totiž považuji za jednu z nejcennějších hodnot prostoru. A tak jsme asi jediní v baráku, kteří to opravdu ctí a nezasekávají nic, ani vertikální rozvody elektřiny. Vše je vedeno po povrchu, tak jako původní rozvody topení,“ přibližuje svůj architektonický záměr René Dlesk. „Ale nevadí mi to. Mám rád smysluplná omezení, která mi zjednodušují rozhodování a současně vytvářejí vlastní přirozenou estetiku.“

René Dlesk je perfekcionista, a přestože se to na první pohled nemusí zdát, svou posedlost dokonale provedenými detaily, které odpovídají konceptu a plánu, vtělil i do interiéru svého bytu. „Zedníci, instalatéři a elektrikáři se museli trefit přesně na osy všeho: pokojů, otvorů i dlaždiček. Všechny nové rozvody jsou totiž vedeny v přesných geometrických sítích. Řekl jsem jim také, že ty malé dlaždičky 10 x 10 nemohou krátit, protože jsem to měl vymyšlené přesně tak, aby je krátit nemuseli.“ S velkou pečlivostí (návrhu i zhotovení) je také vyroben nábytek z jasanové dýhy, kterou najdeme dokonce i uvnitř skříněk. Pro interiér bytu je charakteristické také přiznání všech nedokonalostí vzniklých bouráním původních příček nebo odhalením betonových panelů. Dlesk chtěl, aby bylo jasně vidět, co je staré a co nové, bez skrývání odhalených vrstev, stejně jako když se rekonstruují historicky cenné památky. Pro někoho možná absurdní, pro majitele a architekta v jedné osobě však samozřejmé rozhodnutí.

„Ne každý by tyto nedokonalosti zvládl,“ je si vědom René Dlesk, jenž nemá moc rád interiéry panelákových bytů, které po rekonstrukci působí jako luxusní bydlení v novostavbě (takové příklady bychom taky našli), takže se nijak nevztahují k budově samé. „Musíme poslouchat, co dům říká,“ shrnuje metaforicky svůj přístup k navrhování.