Chytrý čtenář si mi postěžoval: „Kudy chodím, tudy slyším – pozor na populismus! Tu populismus opět zvítězil, onde populismus zatím neprošel. Už je to jako za totáče, bojím se zapnout žehličku. Všude populismus ohrožuje to správné a dobré, všude brání pokroku a trvalému míru. Strašidlo obchází Evropou – strašidlo populismu. Můžete jednou provždy vysvětlit, co ten populismus vlastně je za potvoru? Čím se nakonec populista liší od nepopulisty?“

Mohl bych samozřejmě zvídavého čtenáře poučit, že politický populismus není dnešního data – již na konci 19. století strana s takovým sebenázvem existovala ve Spojených státech. Její zakladatel William Jennings Bryan později spojil svůj subjekt s Demokratickou stranou, a dal tím pádem najevo, ke které ideologii má nejblíž. Jenže historické odkazy jsou často zavádějící, slova v čase chutě mění své významy.

Chytrý čtenář má pravdu, ne nadarmo je chytrý. Populismus je dnes takřka v každé větě politického zpravodajství. Zdá se, že vládne světu: vítězí hned v Rakousku, hned v Itálii nebo Katalánsku, sílí v Německu a Nizozemsku, ve větších dávkách způsobuje brexit a Trumpův syndrom. V našich bahnech řádí jako divý – kdo není populista, skoro nemá nárok. Zbývá jen pochopit, co vlastně znamená. Při bližším ohledání zjišťujeme, že jeho hlavní vlastností (stejně tak jako tomu bylo u komunismu) je, že je právě strašidlo, přelud. Strašidlo je to, co se nedá zachytit nebo ověřit našimi smysly, co se nikdy nezhmotňuje v živé přírodě. Je to výplod neklidného spánku, hříčka rozdováděné představivosti. Jako by byl všude a zároveň nebyl nikde. Populista a jeho militantní antipod jsou dvojčata, která se rozhádala o ničem a zbůhdarma. Jeden viní druhé z populismu bořícího liberální demokracii a ideály pokroku, druhý spílá prvnímu, že příliš idealizuje společenský pokrok a nenávidí vše bytelné a bytostné: národ, duchovní pilíře, vlastenectví, tradice, genotyp atd. V příhodné situaci si dvojčata snadno vyměňují místa, ježto jsou jednovaječná.

Desítky pokusů o definici

V politologických manuálech lze najít desítky pokusů o rádoby vědeckou definici pojmu. Je v nich celá gentlemanská sada atributů vlastních politice obecně: podbízení se masovým instinktům a davovým náladám, sliby co nevidět zařídit zářnou budoucnost atd. Učenci se snaží jeden přízračný pojem vysvětlit pomocí stejně přízračných slov, jež jsou čímkoli, jen ne přesnými a ověřitelnými veličinami. Zdání přírodovědné přesnosti je dosahováno pomocí četných dojmologických přídavných jmen – jinými slovy pomocí subjektivního hodnocení. Davové instinkty a pudy jsou vždy temné, sliby vždy nesplnitelné. Hned je navozen pocit, že teď již všichni musí chápat, oč běží. Bezesporu je nefér slibovat, že vám během příštího funkčního období narostou křídla, že každá potřebná žena bude mít doma hodinového manžela nebo že pracující během přestávek budou teleportováni od běžícího pásu na mořskou pláž, jenže v reálné politice jsou takové sliby vzácné, vhodné leda tak pro studentskou taškařici. Reálné politické sliby málokdy bývají nápadně pitomé. Žádná strana neslibuje, že udělá z Česka námořní velmoc nebo zvýší celoroční teplotní průměr o pět stupňů. Na druhé straně, jsou sliby zvýšit důchody a platy, opravit vymleté silnice nebo posílit obranyschopnost země opravdu tak očividně nesplnitelné? Je politický subjekt vůbec schopen obstát ve volbách, aniž činí „nesplnitelné“ sliby? Neurčitost a rozostřenost pojmů způsobuje v hlavách značný terminologický maglajz a ústí v rozdávání nálepek typu populista či xenofob. Pak celý spor o tom, která strana je přijatelná a ještě systémová (opět čistě vkusová adjektiva místo přesné definice) a která už je populistická, degraduje v pavlačovou hádku s použitím nenormativního lexika.

Buďme konkrétní. Fakta jsou vždy přesvědčivější než sebelepší narativ (další nepostižitelný výkřik politologické módy). Bývalý americký prezident Barack Obama vyvinul a v praxi použil strategii volební mobilizace tradičně pasivních kategorií elektorátu: obyvatel městských ghett osídlených většinou sociálně deprivovanými národními menšinami – Afroameričany, Chicanos, Portoričany nebo jinými karibskými ostrovany. Samo o sobě to není nic neobvyklého, natož trestuhodného, všichni se snaží ponouknout k volbám maximum svých potenciálních voličů. Jenže Obama bývalé nevoliče motivoval slibem ohromných sociálních benefitů. Každý, kdo se rozhodl zvednout zadek z gauče a hlasovat pro něho a jeho stranu, mohl potažmo získat nárok na zvýšené sociální dávky, potravinové lístky, dotované bydlení, zajímavá neprospěchová stipendia. Je takový slib nesplnitelný? Samozřejmě že není. Však taky splněn byl. Podle názoru oponentů právě splnění tohoto velkorysého slibu na delší dobu zabrzdilo americké národní hospodářství a zatížilo státní rozpočet novými výdajovými položkami. Jinými slovy, účet museli nakonec zaplatit řadoví daňoví poplatníci, s nimiž se nikdo neporadil. Na vrcholu svého prezidentování talentovaný Obama dotáhl svou strategii k dokonalosti – zapojil do volebního systému miliony přistěhovalců, ať již legálních, či nepříliš legálních. Hledat ty druhé byla věc beznadějná, neboť noha, která došlápla na americkou půdu, už nemohla být odstrčena. V některých státech s vysokou hustotou obyvatelstva je dokonce zakázáno žádat zadržené zlodějíčky ze samoobsluhy o průkaz totožnosti – prý to vážně uráží jejich lidskou důstojnost. Jako by jim a priori nedůvěřovali. Vskutku – liší se snad Američan od jiných pozemšťanů? Všichni se rodí nazí, všichni mají právo na štěstí a v ideálu také právo volit prezidenta Spojených států.

O vzdálených dopadech takového přístupu raději pomlčím, ale bezprostřední dopady se dají snadno domyslet. Když dopady byly snadno domyšleny, političtí technologové jim dali podobu vědeckého objevu: ode dneška navždy v Americe budou vládnout Obamovi demokraté. Sociologie pro začátečníky vypadala takto: bílí postarší muži vymírají a záhy zajdou na úbytě, jejich životní síly jsou ty tam a na plození potomstva nestačí, zatímco přísun přistěhovalců nezná mezí, jejich zdroje jsou nevyčerpatelné. Přicházejí z náramně pokrokových, leč bůhvíproč chudých zemí Afriky a Asie. Řekneme to po lopatě: elektorát jedněch bude kynout jak těsto s droždím, elektorát druhých bude tíhnout k minusu. Samozřejmě trochu ironizuji, ale opravdu jen trochu. Právě tak byla definována nová zákonitost, jen slovník byl trochu víc akademický.

Jak známo, dopadlo to jako v Goethově Faustovi: „Příteli můj, teorie je šedá, života strom se věčně zelená.“ Neznámo odkud přiletěla hejna černých labutí a pečlivě poskládaný systém se zbortil jako domeček z karet. Ukázalo se, že bílí postarší muži jsou ještě k světu, množí se ostošest a hlavně s přistěhovalci se odehrála zázračná proměna – jakmile se z nich stali daňoví poplatníci, osvojili si mentalitu svých pořádkumilovných sousedů. Nejen pracovití Asiati, ale i přivandrovalci všech barev pleti začali houfně sdílet smýšlení starousedlíků. Sotva bylo možné předpovědět překvapení, s nímž nyní přichází statistika – Latinos, Chicanos a jiní Hispánci, kteří přicházejí do Států coby horliví katolíci, časem přestupují do evangelických církví a protestanti, jak známo, jsou kovaní konzervativci.

V kontextu této úvahy je však důležité něco jiného: jak račte pojmenovat tuto Obamovu strategii? Je to čirý populismus, nebo naopak? Odkdy vláda jedné strany, a právě ta se měla v Americe nastolit, je ten kýžený stav věcí? A jak se říká velkorysé nabídce všelijakých koblih výměnou za hlas, když ne populismus? Trump je také populista, neboť zvítězil díky „nesplnitelným slibům“. Pokud ovšem začne takové sliby plnit, bude to dvojnásob zlé – zatímco Trumpovy „nesplnitelné sliby“ jsou populismem, splněné jsou hotovou národní tragédií.

Za jakou mezí, při jakém poměru sil se vůle většiny stává nástrojem a známkou populismu? Ve svém marketinkovém trháku Nejvyšší oddanost (Highest Loaylty) bývalý ředitel FBI James Comey, zproštěný funkce pro nadbytečnost, charakterizuje Trumpa jakožto vůdce lůzy, což také může být čteno jako mafiánský kmotr – anglické slovo „mob“ připouští oba významy. Ohledně samotného Comeyho mezi Trumpovými odpůrci se sváří dva neslučitelné názory: zavřít ho do basy pro pomluvu Clintonové, anebo mu dát nejvyšší státní vyznamenání za odhalení Trumpovy pravé tváře. V nejširším smyslu slovo „mob“ znamená prostý nebo sprostý lid, dav, lůza. Odkdy je slovo lid nadávkou, byť by byl hodně sprostý? Z něho přece pochází všechna moc, nebo se mýlím? Pokud je to špatné, možná by bylo na čase, aby celý profesorský sbor přehodnotil svůj podbízivý vztah k ideálu „ušlechtilého divocha“, obyčejného kmána-pracanta obdařeného nejen fortelem, ale také nepopsatelným duchovnem. Není na čase začít v nejrůznějších jakobínech, v „přátelích lidu“, různých lidumilných tolstojovcích vidět naprogramované populisty, pokušitele a svůdce nevinných duší? Není snadné být chytrý v tomto postpravdivém světě, pánové…

Řádí jako Fantomas

Třeba taková východní Evropa, kde populismus řádí jako Fantomas. Viktor Orbán, zuřivý proponent „neliberální“ demokracie, zvítězil před několika týdny počtvrté ve volbách. Dostal zhruba polovinu všech odevzdaných hlasů a zajistil si tak ústavní většinu. Druhá půlka ovšem nepřipadla liberálním socialistům, nýbrž ve velké míře straně Jobbik, která si nárokuje místo napravo od Orbánova Fideszu, bývalé to Strany mladých demokratů. Orbán důsledně vzdoruje otevření vnějších hranic Unie pro uprchlíky a žádá hlubokou reformu EU. Unie ovšem jako sako venkovského krejčíka má špatný střih, leč jeho pytlovina je sešita pevnou režnou nití. Každý, kdo si pamatuje gorbačovovskou „perestrojku“, chápe, že hluboké reformování nereformovatelného – toť jen jiné slovo pro zrušení celého projektu. Experti svižně vysvětlili nechápavcům, že Orbánův úspěch je podmíněn dobrou ekonoAvanti, popolo!mickou konjunkturou a hlubokou xenofobií Maďarů. Na stejných velrybách ostatně spočívá epidemie populismu v celém regionu. V globalizovaném světě je ekonomická konjunktura také globální, těží z ní všichni mocní tohoto světa, Kaczyński stejně jako Merkelová. Tudíž rozhodujícím dělítkem mezi nimi není okamžitá prosperita, nýbrž jejich vztah k přijetí či nepřijetí blízkovýchodních bezdomovců. Merkelová se pyšní tím, že udělala ze své vlasti útulek pro sirotky celého světa, což jí má většina Němců za zlé. Zato národní hospodářství zatím tiká jak švýcarské hodinky, což její prestiž udržuje nad vodou. Co se však stane s její pošramocenou pověstí, pokud ekonomický vzestup skončí nebo cyklická povaha hospodářského vývoje nebude nějakým zázrakem zrušena? Mít jedno jediné rozhodující kritérium pro rozlišení, kdo je u nás populista a kdo zastupuje opravdové zájmy lidu – není to trochu málo?

Všechno řečené vůbec neznamená, že ve světě společenských vztahů neexistují jiné kardinální rozdíly hloubící příkop mezi populisty a jejich odpůrci. Populisté všech ražení věří ve stát, veliký a všemocný, kterému sloužit je ctí pro každého nicotného človíčka. Bez velkolepého státu lidská chamraď sama o sobě žádnou hodnotu nemá. Parlamentní demokracie není pádnouAvanti, popolo! odpovědí na problémy: parlament ve všech jazycích neznamená nic víc než žvanírna. Konzervativní ideologie naopak vidí středobod svého vesmíru ve svobodném jedinci, pro jehož maximální seberealizaci existuje služební stát. Úkolem státu je zajišťovat rámec, v němž autonomní a soběstačná individua se mohou bezpečně a svobodně rozvíjet až k těm mezím, kam sahají jejich možnosti. S péčí konzervativního státu mohou počítat hlavně lidé tak nebo onak postižení, nevlastní vinou upozadění. Ostatním státní moc může mluvit do života jen v naléhavých případech, a to ještě pokud o to mají zájem. Nejlepší hlavy mezi lidmi odjakživa viděly zdroj zušlechťující a povznášející síly spíše v samostatných jedincích než v rozměrech modloslužebných idolů. Tento úhel pohledu vnáší do obrazu světa nečekané jasno. Všude, kde ještě vládnou konzervativci, nemá ruský prezident Putin nárok na postavení pohanského bůžka. Zato pAvanti, popolo!opulisté všech odstínů šedi – přijde nastejno, zda levicové, či pravicové – se snadno poznají podle svého zbožštění Vladimíra Putina, v jehož slovech a činech tuší budoucí triumf státu nad jedincem, důkaz nepřekonatelné účinnosti samovlády. Láska k autoritářství a víra v to, že světský vůdce je obdařen božím vnuknutím, je spojuje pevněji než pofiderní dělicí pravolevé zásady: „všechno odebrat a přerozdělit“ a „pevně držet u huby a nepouštět“. Jeden můj vynalézavý kolega libující si v paradoxech a silně deprimovaný neutěšeným směrem vývoje napsal o své generaci liberálních demokratů, že jsou to invalidé komunistické stagnace. Ježto na první pohled netrpí žádnými fyziologickými vadami, nezbývá než předpokládat, že jejich postižení se vztahuje výlučně k duševní sféře. Definice je jak vtipná, tak trefná. Připomíná to zoufání hrdiny Dantovy Božské komedie: „Kde život náš je v půli se svou poutí, procházet bylo mi tak temným lesem, že pravý směr jsem nemohl uhodnout.“

Tato generační zbloudilost a ztracenost se názorně projevila ve vztahu „invalidů stagnace“ ke zjevení Donalda Trumpa. Nemohou nalézt dost nadávek a sprostých slov, aby popsali nadcházející katastrofu nesmírných rozměrů. Jejich jménem to přiléhavě učinila bývalá ministryně zahraničí Madelaine Albrightová ve svém článku v deníku New York Times ze 6. dubna tohoto roku s alarmistickým názvem: Dokážeme zastavit Trumpa dříve, než bude příliš pozdě? Jasnozřivá ministryně, která se často ve svém odhadu reálných situací mýlila, s jistotou věští tragickou budoucnost. S příchodem Donalda Trumpa do Bílého domu prý strmě vzrostlo nebezpečí fašizace celého světa. Příznaky se nedají opomíjet: jak houby po dešti se množí diktátorské režimy, práva a svobody jsou všude omezovány, na úbytě zacházejí demokratické vymoženosti nedávné minulosti. Ve své vlasti Trump sice neuvrhl do šatlavy žádného kritického novináře, na žádnou ze svobodomyslných redakcí nezaklekli záludní inspektoři z berňáku, nezavřel žádnou odbojnou univerzitu, nezakázal protestní pochody a shromáždění požadující jeho okamžitou rezignaci s následnou sebevraždou, leč to všechno je jen zdání – zúžený prostor demokracie ve světě, všeliká pronásledování jinak smýšlejících v Rusku a Číně, v Ázerbájdžánu a Pobřeží slonoviny mluví proti němu jasnou řečí. Přímá úměra mezi jeho politikou a těmito kormutlivými globálními fakty nenechává místo pro pochybnosti: skrytým smyslem jeho počinů je nastolení obyčejného fašismu ve Spojených státech. Není náhoda, že Trumpovo vítězství bylo slaveno v ruské Státní dumě šampaňským a dlouhotrvajícími ovacemi vstoje. Všechny protiputinovské kroky a nedvojsmyslná jmenování jestřábů do vysokých funkcí, zpřísnění sankcí a silová reakce na moskevské provokace na tomto obrazu světa nic nemění: jsou zaprvé způsobeny nepřekonatelným odporem demokratických kongresmanů a zadruhé povedou nejspíš k velké válce. Dokonce i jaderné odzbrojení „malého rakeťáka“ Kima činí jeho režim mnohem nebezpečnějším než s jadernými raketami ve výzbroji – ponížený a uražený může Kim spáchat mnohem větší zločiny, než páchal dosud. Svět s takovým odzbrojeným Kimem už nemůže být bezpečný.
Darmo mluvit o sibiřském medvědovi: zatlačený do kouta budí hrůzu. Mnohem rozumnější je dát mu k sežrání nějakou část těla nebo méně potřebný úd, bez něhož se lze vcelku obejít.

Smutných faktů je skutečně habaděj, leč objevovat se začaly dlouho před Trumpem. Nástup autoritářských režimů jsme mohli pozorovat po dvě poslední dekády, v nichž se mihla postavička Baracka Obamy. Vlastně samotný Trumpův příchod není nic jiného než reakce na neschopnost stávajících politických garnitur racionálně zvládnout problémy současného světa. Celá logika Albrightové je obrácená naruby a trochu připomíná moudro, které jsem kdysi vyčetl v německém satirickém magazínu Titanic: „Za dávným sporem vědců nyní můžeme udělat tlustou čáru. Letos pozorujeme hnízdění čápů v nebývalém množství. Tomu odpovídá nevídaný vzmach porodnosti německých žen. Průkazná korelace těchto dvou jevů definitivně dokazuje, že děti přinášejí ve svých zobácích přece jen čápové.“

Lidičky, jak já miluji vítězství!

Obávám se, že Trumpa nedokáže zastavit ani ten nejvynalézavější intelekt schopný vykládat jeho chaotickou promiskuitu a časté nevěry zákonitým manželkám jako vrozenou náchylnost k velezradě. Potíž je v tom, že Američany vážně oslovuje zcela jiný pud agilního alfa samce. Mnohem blíže k pochopení podstaty věci dospěl známý americký komentátor Scott Jennings (CNN, 1. 4. 2018) v článku Proč Trump a jeho GOP (Velká stará strana, rozuměj republikáni) vyhrávají? Stojí za zmínku, že jak autor, tak televizní stanice zdaleka nepatří do fanklubu současného prezidenta. Náhlé poznání je způsobeno trvalým nárůstem Trumpovy popularity v posledních měsících. Navzdory chmurným předpovědím dnes společenská podpora Trumpa kolísá kolem 44 procent, a je to průměr ukazatelů všech směrodatných agentur zkoumajících veřejné mínění. Je to nachlup stejná podpora, jakou měl Barack Obama v předvečer prvních mezivoleb do Kongresu Spojených států, čili po dvou letech vládnutí. Trump má ještě k dispozici čtyři měsíce, aby Obamu předstihl. Slovutný komentátor píše: „Důvody našich trablů jsou nabíledni. Republikáni snižují daně, národní hospodářství bobtná jako kynuté těsto, lidé ve své většině schvalují Trumpovy snahy překonat slepou uličku ve vztazích se Severní Koreou. Američané v zásadě preferují život v klidu a blahobytu. Jak vtipně poznamenal zemitý filozof a baseballový rozehrávač Nuke La Louche: „Lidičky, jak já miluji vítězství! Je to mnohem příjemnější než prohrávat.“

Zdaleka nejen tato fiktivní postavička z televizního seriálu, ale také mnozí Američané bůhvíproč rádi vyhrávají a hrozně neradi prohrávají. Úspěch stejně tak jako štěstí ve hře nejsou samozřejmě pravdou v poslední instanci. Za sto let všechno může vypadat jinak. Seznamy nositelů Nobelovy ceny míru stejně tak jako politické hřbitovy jsou plny životních smolařů a zkrachovanců, kdysi mnohoslibných gigantů mysli, kteří se nakonec nekonali. Ale uznejte, ani neúspěch nemůže být zárukou pravdy.