Göring v březnu 1938, když wehrmacht obsazoval Rakousko, ještě netušil, že ho v říjnu 1946 v Norimberku pověsí. A určitě ani Hitler netušil, co ho čeká, měl jiné starosti. Tak třeba při jednání s rakouským kancléřem Schuschniggem se jeho „tělo zmítalo vášní“, bylo „napjaté jako struna a jedovaté jako plivance“. A pak je to ještě rozvedeno „Hitlerovo tělo muselo proniknout do snů a vědomí, máme pocit, že se s ním setkáváme ve stinných zákoutích času, na vězeňských zdech, plazí se po kavalci, kde si lidé vyryli siluety, které je straší“. Že té větě nerozumíte? Nevadí, tak se dnes píše a pak je to oceňováno jako bohatá metaforika, jako strhující styl a originální přístup. Ve Francii to dostane Goncourtovu cenu a u nás se to dočká hlubokomyslných recenzí, kde se ocení formulace jako třeba „Nikdy nepadáme do stejné propasti. Padáme však pokaždé stejně, se směsicí směšnosti a hrůzy. A tolik bychom chtěli už dál nepadat, že se chytáme, čeho můžeme, a křičíme“. Hm, tolik bychom chtěli nepadat, že křičíme: Pomoc! A zase si narazíme nos. Lidstvo je nepoučitelné. Myšlenka hodná ocenění. 

Jde o knihu francouzského spisovatele Érica Vuillarda (nar. 1968) Tagesordnung s podtitulem Anšlus Rakouska v šestnácti obrazech. Žánrem prý je to „reportážní román“, ale není to ani román, ani reportáž. Je to nakypělé, místy až nesrozumitelné rétorické cvičení vytvářené pomocí Googlu a Wikipedie, našlehané do podoby slohové práce, která se tváří jako hlubokomyslný esej, a tak na někoho i působí. Prostředkem je verbální přehánění (nikdy nelze v případě Hitlera přehnat, jaký to byl bídák a jak nacisté byli strašní a lidstvo nepoučitelné) a metodou pseudoesejistická užvaněnost. Úvodní věta jedné kapitoly: „Pravda je rozptýlená porůznu jako zrnka prachu.“ To by jeden neřek’, když ho někdy utírá…

Předností textu je, že je docela stručný, ale i tak je zatížený mnoha zbytečnými wikiodbočkami, které jej mají nakypřit zdáním širokého rozhledu. Tak třeba když nás autor zavede na večeři, kde sedí vedle Chamberlain a Ribbentrop, žvaní se o tenisovém šampionu Tildenovi, ale neřekne se o něm o nic víc, než si lze přečíst v hesle na Wikipedii. Jindy je to závažnější. To by každý rád věděl, co se zrovna dělo jinde, když Hitler řval na kancléře Schuschnigga: no právě že nic moc, třeba ve Francii se dál věnovali „mravopočestnému klamu jménem práce“, což je další důkaz toho, jak je lidstvo nepoučitelné, chodí do práce, pak jde domů, usne – a už je po Rakousku veta. Nebo třeba po Krymu.

Téma, zajisté závažné a dramatické, tedy Hitlerovo připojení Rakouska k Říši (anšlus), je pojato zcela vnějškově, bez schopnosti, ale vlastně i ambice podat ho v hloubce, kontextu, tedy podstatě, jako by se hitlerovská agrese udála jen tak ad hoc, bez nějakého vývoje a pozadí. Není to kniha ani trochu věcná, takže se čtenář, který by třeba o to stál, nic nedozví o rozdílu mezi německým nacismem a rakouským austrofašismem, nepochopí, proč se rakouští autoritáři v čele se Schuschniggem Hitlerovi tak vzpouzeli a proč naopak se Hitlerovi pak dostalo od rakouského obyvatelstva tak frenetického přijetí. To všechno Vuillard pomíjí a nahrazuje politicky nepochybně správným rozhořčením, o kterém je však zbytečné někoho přesvědčovat. Lidé, kteří se o historii zajímají, to znají a četli v jiných knihách mnohem lépe, ti, kteří o tom vědí málo nebo nic, budou zmateni. Průběh Hitlerova obsazení Rakouska je navíc vylíčen nevěrohodně, právě v rozporu se seriózní literaturou (například E. Burr Bukey: Hitlerovo Rakousko, 2002): zde mu francouzský autor dal podobu nějaké podivné frašky, ve které fantazíruje o tom, jak se německý kolos málem nebyl schopen dovalit do Vídně, neboť po cestě téměř zkolaboval. A jak čekající davy „za nevkusného jásotu“, „ubohé, zneužité, ztýrané, ale nakonec souhlasící s davem“ (davy souhlasily s davem), „pomatené nebezpečnou a mrzkou ideou o národu, zdvihaly paži do vzduchu“, přičemž vůbec netušily, co je čeká. To je tedy pravda. Ještě že na to ten Francouz káp’.

Éric Vuillard: Tagesordnung. Anšlus Rakouska v šestnácti obrazech. Přeložil Tomáš Havel. Argo, 148 str.