komentář

Tak nám umřely „devadesátky“

komentář
Tak nám umřely „devadesátky“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Devadesátky umřely – tahle fráze na uživatele sociálních sítí v noci z neděle na pondělí pršela. Řady „devadesátkových“ ikon totiž během pondělka probrala zubatá. Nejprve přišla zpráva o skonu frontmana pověstné britské kapely The Prodigy Keitha Flinta, o několik hodin později byla zveřejněna zpráva o smrti herce Lukea Perryho, představitele jedné z hlavních rolí rovněž pověstného seriálu Beverly Hills 90210. I člověk, pro nějž obraz a zvuk devadesátých let vytvářeli spíš jiní, tomu sentimentu rozuměl – oba zesnulí byli ikonami, známými i těm, koho jejich tvorba třeba zas až tak nezajímala. Ale co ty devadesátky? Skutečně už je po nich? No ovšem. A už dlouho, z ní ta jednoduchá odpověď. 

Poslední dekáda minulého století představuje, alespoň dnes, jaksi uzavřené období, čas, na nějž dnešek v těch nejdůležitějších ohledech nenavazuje. V současném „diskurzu“ zhusta figuruje jako doba temna a katastrof, které je dnes potřeba v potu tváře napravovat. Doba, kdy se přece tolik kradlo a pokládaly se základy dnešního „zlořádu“, doba nevkusu a nadvlády buranství, možná dokonce srovnatelná s normalizací, jež předcházela. Existuje na tom docela široká shoda – od komunistické strany přes sílící progresivní levici po dominantní politické hnutí. Protipólem těchhle často až okázalých odsudků je nostalgie, někdy nevinná – když začnou dnešní plus minus padesátníci vzpomínat na Česko svého mládí, jindy pomýlená jako ve všech těch reminiscencích na dobu, kdy prý ještě všechno bylo v pořádku. Zároveň „devadesátky“ zůstávají dobou těžko postihnutelnou, neexistují třeba umělecká díla, která by je shrnovala způsobem, který by významnější část společnosti vzala za svůj. Moc trvalého po nich taky nezůstalo – díla často sporných kvalit, domy často sporných hodnot, klišé o tom, že lidé, kteří si „devadesátky“ pamatují, je pravděpodobně nezažili.

Ta prchavost devadesátých let může souviset s jejich povahou, ta doba byl sen – v dobrém i ve zlém. Tolik lidí tehdy snilo způsoby odpovídajícími jejich založení, charakteru, imaginaci… Snění a taky honba za naplněním toho snu, z principu často marná. Snění o tom, co bychom mohli být, jako společnost a jako jednotlivci, často přepjaté a neukotvené v realitě (taková je povaha snů), často banální a striktně „hmotařské“. Ale nejenom takové. Sny umírají, když se z nich člověk probudí. Ty slavné „devadesátky“ skončily stejně. Nevrátí se, ale snění jako kdyby v posledních letech slavilo comeback – ovšem spoutané ideologiemi, agresivní a byrokratizované, jindy zas sycené apokalyptickými vizemi. Neviděl bych v tom velký pokrok. Ale dají se dnes vidět o hodně lepší seriály než Beverly Hills 90210. To rozhodně. 

7. března 2019