Devadesátky umřely – tahle fráze na uživatele sociálních sítí v noci z neděle na pondělí pršela. Řady „devadesátkových“ ikon totiž během pondělka probrala zubatá. Nejprve přišla zpráva o skonu frontmana pověstné britské kapely The Prodigy Keitha Flinta, o několik hodin později byla zveřejněna zpráva o smrti herce Lukea Perryho, představitele jedné z hlavních rolí rovněž pověstného seriálu Beverly Hills 90210. I člověk, pro nějž obraz a zvuk devadesátých let vytvářeli spíš jiní, tomu sentimentu rozuměl – oba zesnulí byli ikonami, známými i těm, koho jejich tvorba třeba zas až tak nezajímala. Ale co ty devadesátky? Skutečně už je po nich? No ovšem. A už dlouho, z ní ta jednoduchá odpověď. 

Poslední dekáda minulého století představuje, alespoň dnes, jaksi uzavřené období, čas, na nějž dnešek v těch nejdůležitějších ohledech nenavazuje. V současném „diskurzu“ zhusta figuruje jako doba temna a katastrof, které je dnes potřeba v potu tváře napravovat. Doba, kdy se přece tolik kradlo a pokládaly se základy dnešního „zlořádu“, doba nevkusu a nadvlády buranství, možná dokonce srovnatelná s normalizací, jež předcházela. Existuje na tom docela široká shoda – od komunistické strany přes sílící progresivní levici po dominantní politické hnutí. Protipólem těchhle často až okázalých odsudků je nostalgie, někdy nevinná – když začnou dnešní plus minus padesátníci vzpomínat na Česko svého mládí, jindy pomýlená jako ve všech těch reminiscencích na dobu, kdy prý ještě všechno bylo v pořádku. Zároveň „devadesátky“ zůstávají dobou těžko postihnutelnou, neexistují třeba umělecká díla, která by je shrnovala způsobem, který by významnější část společnosti vzala za svůj. Moc trvalého po nich taky nezůstalo – díla často sporných kvalit, domy často sporných hodnot, klišé o tom, že lidé, kteří si „devadesátky“ pamatují, je pravděpodobně nezažili.

Ta prchavost devadesátých let může souviset s jejich povahou, ta doba byl sen – v dobrém i ve zlém. Tolik lidí tehdy snilo způsoby odpovídajícími jejich založení, charakteru, imaginaci… Snění a taky honba za naplněním toho snu, z principu často marná. Snění o tom, co bychom mohli být, jako společnost a jako jednotlivci, často přepjaté a neukotvené v realitě (taková je povaha snů), často banální a striktně „hmotařské“. Ale nejenom takové. Sny umírají, když se z nich člověk probudí. Ty slavné „devadesátky“ skončily stejně. Nevrátí se, ale snění jako kdyby v posledních letech slavilo comeback – ovšem spoutané ideologiemi, agresivní a byrokratizované, jindy zas sycené apokalyptickými vizemi. Neviděl bych v tom velký pokrok. Ale dají se dnes vidět o hodně lepší seriály než Beverly Hills 90210. To rozhodně.