Dřív to bylo docela jasné a snadné: demokrat v Evropě rovnal se Evropan a zastánce evropské integrace. Teď už to zdaleka tak jednoduché není. Přízrak referenda o vystoupení z Evropské unie je noční můrou mnoha zapřisáhlých demokratů, kteří najednou poznávají hranice svého demokratismu.

Evropský projekt měl už dávno být sdílenou samozřejmostí Evropanů (a tedy i Čechů etc.), už dávno měl občanstvu vstoupit do morku kosti. Pochybnosti, nebo dokonce odpor měl být vyhrazen věčným nihilistům, podivínům a okrajovým politickým deviantům. Normální lidé, a těch je vždy nejvíc, by věděli prostým rozumem a zkušeností, že jde o správnou a prospěšnou věc, takže deset referend za sebou by ji nemohlo ohrozit. Jen se klidně ptejte, vždy vám lidé odpovědí, že jsou pro. Pochopitelně, vždyť z toho mají prospěch a věci jdou dobře. Je to naše věc, ta Evropa.

A najednou nemají. Mají spíš pocit, že jsou tu dvě Evropy, ta jejich, ve které žijí, a ta druhá, které se říká bruselská. A ty dvě Evropy si úplně nerozumí. Chtějí jiné věci, mají jiné plány a vize o budoucnosti. Ty rozdíly jdou i mezi národy, ale bruselské centrum je umocňuje.

To se nikdy nemělo stát. Najednou jsme v situaci, kdy v mnoha zemích, tedy nejen u nás, vyhlášených kverulantů, vůbec, ale vůbec není jisté, jak by takové hlasování dopadlo, a v člověku, který je stále ještě oním Evropanem starého typu, je malá dušička. Proboha, hlavně žádné referendum, o takových věcech přece nemohou rozhodovat všichni, vždyť tomu nerozumějí, jsou zmanipulovaní, ovlivnění, zaslepení.

A mnozí opravdu jsou a nepochybně existují i velcí nepřátelé „naší Evropy“, kteří by toužili vidět ji v rozvalinách. Nepochybně však také existují reálné důvody, proč je tolik lidí skeptických a proč má pocit, že se něco pohybuje špatným směrem.

Bohužel čím dál méně lidí již vnímá Evropskou unii jako součást poučení z dějin, které nabraly ve 20. století nejextrémnější polohy. Zkušenost poválečné západní Evropy je přitom velmi odlišná od zemí, které se integrace neúčastnily – to se týká nás. Nikdo na začátku 50. let ostatně nepředpokládal Evropskou unii se sedmadvaceti státy. Sjednocování Evropy odstartovali idealisté jako Jean Monnet a Robert Schuman, ale celá desetiletí ho prováděli, jak také jinak, technokraté a úředníci. Byl to projekt shora, který přitom přinášel prospěch těm dole, jenže ti se tím nestali evropským lidem, nýbrž stále jen občany svých států se svou vlastní historickou zkušeností. A ta se podstatně liší od historické zkušenosti těch jiných.

Neexistují společné evropské dějiny, jednotný evropský postoj, stejně jako neexistuje jednotný společný evropský národ či lid, démos – a není to žádná tragédie, Evropa taková je. Mezi východem a západem, severem a jihem byly vždy hluboké rozdíly a nelze říci, že by se zmenšovaly. Je dokonce možné, že narůstají a že právě integrační snahy je paradoxně posílily. To by mělo být varováním.

Ne, referendum není dobrým řešením, ale situace, kdy se tolik zemí chvěje hrůzou – a opravdu v tom nejsme jediní –, jak by asi dopadlo, je dlouhodobě neudržitelná.

Zní to jako fráze, ale nynější krize nabízí při vší tragice i jistou šanci. Je to šance poznat meze evropských možností, a pohlédnout tedy realisticky na to, jaká Evropa skutečně je a čeho je schopna. Konkrétně třeba kolik Neevropanů na svém území unese. A že rozdíly mezi zeměmi a státy jsou jejím bohatstvím a národy, které jsou v ní doma, její největší a možná jedinou hodnotou.