Nulla dies sine gaudio, tedy ani den bez legrace, je věta, která zní klasicky, ale jejím autorem byl prý Pavel Řezníček, sám to vehementně tvrdil. Kdo ho trochu poznal, věděl, že s ním byla opravdu velká legrace, někdy vražedná. Jeden historický příklad: v sedmdesátých letech si Řezníček někde opatřil izraelskou vlaječku, kterou poslal anonymně Arnoštu Goldflamovi a jeho tatínkovi a napsal jim k tomu dopis, kde stálo, že mají očekávat příchod muže, který se jim prokáže stejnou vlajkou, a tomu mají sdělit všechny informace. A podepsal to Šin Bejt, což je, jak známo, izraelská tajná služba. Řezníček pak hrdě říkal, že u Goldflamů hrůzou nespali pět nocí. 

Ač Pavel Řezníček (narodil se roku 1942 v Blansku) v úvodu svých pamětí Vrstva chleba, vrstva vápna, které vydal před pěti lety, píše, že sám sebe za „důležitou osobu“ nepovažuje (o čemž trochu pochybujeme), v současné české literatuře mu patřilo osobité místo, které ale není snadné definovat. Napsal a (po listopadu 1989 vydal) více než desítku próz a básnických sbírek (Zvířata, Vedro, Holič a boty, Alexandr v tramvaji…), pořádal literární sborníky a samizdatové almanachy, překládal francouzské básníky (Benjamina Péreta) a básnířky (Joyce Mansourovou), sám byl překládán, především u spřízněných Francouzů – jedna próza vyšla před rokem ’89 u Gallimarda s předmluvou Milana Kundery, což je v pamětech ve vší skromnosti několikrát připomenuto. 
Nelze říci, že by šlo o spisovatele všeobecně známého, přesto do trochu širšího povědomí snad Řezníček vešel díky své brněnské trilogii (Hvězdy kvelbu, Popel žhne a Blázny šatí stvol a další...), čerpající z milieu brněnské bohémy: založil na ní slávu Miroslav Donutil, což Řezníček poněkud nelibě nesl. On se jejího života na přelomu 60. a 70. let skutečně aktivně účastnil, ba byl jejím centrálním elementem – byť pak o brněnské bohémě říkal, že vlastně neexistovala a že šlo o úzký okruh osob kolem proslulého vyšinutce Jana Nováka, demiurga a mesiáše. 

Originální byla ale i Řezníčkova literární tvorba, která čerpala ze dvou do sebe zaklíněných zdrojů (mohou-li být zdroje zaklíněny): jednak z mimořádného nadání pro imaginaci, groteskno a absurdno, což ho muselo už v mládí logicky přivést k surrealismu, k němuž má vztah nezávislý a nedogmatický. A pak z vlastní životní materie, tedy z toho faktu, že toho Řezníček v životě dost zajímavého prožil, u mnohého byl a s mnohými se setkal. Nešlo přitom o bůhvíjak dramatický život, který by překypoval zvraty a výboji, nýbrž o to, co z toho „mála“, co mu poskytl obyčejný život, vedený plebejsky (vždy v manuálních zaměstnáních), ale konaný intelektuálsky (vždy něco psal či překládal), vytěžil. 

Tedy co z něj dokázal pro sebe vnitřně získat a přeměnit poeticky ve skutečnost „vyššího druhu“, v umění literární. V jeho prózách se tento dar projevuje jako proud rozpoutané a uvolněné fantazie, která má přitom své jádro v každodenní realitě života. V autobiografických textech to je pak permanentní sklon ke grotesknu, provokaci, polemice, sarkasmu... 

S Pavlem Řezníčkem jsem před desíti lety udělal rozhovor, ze kterého vyberu pár jeho typických odpovědí. Jeho osobitý hlas, jeho humor, jeho vůle provokovat, dělat legraci a hlavně vidět nečekaně, nekonvenčně, provokativně bude chybět nejen tomu, kdo ho tehdy poslouchal a smál se na celé kolo: třeba když jsem ho jednou zahlídl v metru a začal volat: „Pane Řezníčku, pane Řezníčku!“ On se otočil a říká: „Tady někdo volá Kupte si ředkvičku?“

Zdroje jsou tajemné a nevíme, odkud se berou. V dětství mě třeba učil němčinu jistý profesor Tauber. A ten se posadil, zavřel oči a předříkával věty, které jsem mu musel namístě překládat: Hodinky jsou stříbrné a leží na opici. Opice je zelená a leží na strýci. Strýc je červený a sedí na stříbrných hodinkách. Tak tím byl možná dán základ mému surrealistickému vidění. Ono totiž všechno souvisí se vším. Teď tady sedíme na rantlu na Žofíně, vyhříváme se na jarním slunci a před námi je socha Boženy Němcové, která sem chodila na plesy. Její Babičku obdivoval Franz Kafka, a dokonce některé motivy z ní se dostaly do jeho Zámku, takže my jsme tady napojeni na ně, a hledíme přímo do Kafkova zámku. 

Já žádné vize nemám a jsem rád. Mě nejvíc může naštvat, když slyším, že básník, to je ten, kdo je zasažen bleskem, muž sedící u úpatí sfingy. To jsou kecy. Český surrealismus už dávno opustil utopii, která stála kdysi ve Francii, v době Bretonově, u jeho zrodu. Všechny hypnotické vize o revoluci, fatální Ženě... To už je dávno pryč. Místo revoluce revolta. Hrdiny jsou pekaři, prodavači, mydláři, ševci, lidé ulice. Před útěkem do sna je třeba „utéci“ do skutečnosti. Na ulici už nepotkáte zázračno, jako možná v Paříži za Bretona ve 30. letech, potkáte ale konkrétní iracionalitu, tedy to, co je. Surrealista to musí vidět bez iluzí. Dnes stačí vzít konkrétní skutečnost a ta už je dostatečně šílená. Vidět bez iluzí a kriticky a k tomu se připojuje humor, pokud možno černý. 
Ono se také říká: Surrealismus není umění, je to životní postoj. Ale kdyby to nebylo umění, tak by asi nevydávali knihy a nevystavovali v galeriích, že. S politikou to už dávno nemá nic společného a revoluční blouznění už dávno surrealismus opustil. - Jé, tam jde Smoljak! Já si říkal, co to je za dědka s bílou hřívou, a on je to Smoljak, co má mladou holku za ženu... O čem jsme to mluvili? Jo, surrealismus, ono je to těžké: třeba bubenečský malíř, který spáchal sebevraždu, Ota Mizera, psal surrealisticky, ale maloval kubisticky. 

Nedávno se mě ptal můj dávný přítel Arnošt Goldflam ve svém televizním pořadu: Pavle, proč nejsi slavný, proč nejsi bohatý? Já jsem mu odpověděl, že kdo není v televizi, je efektivně mrtvý muž a nikdo ho nezná. Ty jsi tam pořád, tak se nediv, že jsi známý a také jsi zbohatl. To víte, český surrealismus je materiálně chudý. Byl jsem ve slavném Bretonově ateliéru na rue Fontaine 42, u Elisy Bretonové. Z fotografií jsem věděl, že stěny pokoje jsou pokryté obrazy od nejslavnějších surrealistických umělců, Picassa, Dalího, Maxe Ernsta, ale také Toyen a Štyrského. Byli to všechno Bretonovi kámoši, tak co by mu nedali obrázek, že? A když jsem tam byl v roce 1984, to jsem dostal devizový příslib, že mám nějaké kontakty na surrealisty, je vůbec nezajímalo, tak už to bylo probrané. Paní Bretonová žila z toho, že sem tam něco prodala. Tady jednoho Picassa, jednoho Dalího, a měla načas vystaráno. Co by ne? 

Moje vzdělání obnáší pouhou maturitu, ale zato jsem celá odpoledne vysedával v brněnské univerzitní knihovně, kde jsem hltal předválečné knihy, mimo jiné Bretonovy Spojité nádoby a Nadju, Nezvalovy Moderní básnické směry, které mne okouzlily a obrátily na víru. Předtím jsem toužil psát jako Hašek nebo Poláček, ale tohle mě nasměrovalo jinam. Na vojně jsem pak byl s básníkem Petrem Králem, to bylo to, čemu surrealisté říkají „určující setkání“, a ten už byl členem surrealistické skupiny. Byl o půl roku starší, a tak mne jako mladého a blbého poučoval. Půjčil mi Nadeauovy Dějiny surrealismu, které měl od Vratislava Effenbergera. Francouzsky jsem tehdy moc neuměl, Král vůbec ne, překladatelem se stal až potom, a já to nosil celou vojnu v tašce od plynové masky, a když jsem měl trochu času, tak jsem se snažil v nich číst. Když jsem přišel z vojny, už jsem byl rozhodnut. Vrátil jsem se do Brna a připravil jsem divadelní představení ze surrealistických básní nazvané podle Tristana Tzary Ďáblův ocas je bicykl, to už jsem si sám přeložil. 

Celá brněnská bohéma neexistovala, obnášela družinu deseti patnácti lidí kolem pověstného Jana Nováka, demiurga. Ze známějších lidí to byl Arnošt Goldflam, Karel Fuksa, výtvarník Jiří H. Kocman, Franta Kocourek, pověstný silák. My jsme se táhli za Novákem, on vystupoval s těmi svými megalomanskými pitomostmi a byla to psina. Byla to spíš legrace, psina, prča. My jsme mu tleskali a volali nadšením, ale z legrace. Nedá se říci, že by byl skutečný blázen. Normální ale určitě nebyl, byl megaloman. Říkal o sobě: jediný, absolutní. Všechno ostatní kromě něj byla sračka. O surrealismu říkal: To je hromádka kostí na půdě. Měl pět ročníků vysoké školy, pak ho vyhodili pro jistý mravní delikt s nezletilou holčičkou, dostal osmnáct měsíců. Jeho nejslavnější éra přišla shodou okolností v roce 1968, kdy v rámci celkové uvolněnosti pořádal srocení davu na hlavním brněnském náměstí. Vylezl na obrubu kašny a recitoval. Někdy ho bylo nutné před zuřícími posluchači zachraňovat. Když začal recitovat, neznal bratra. „Celá brněnská bohéma se shromáždila okolo mě!“ vykřikoval a ukazoval na nás. Víte, on to všechno dělal kvůli ženským. Já jsem ho za těch osmnáct let, co jsem ho znal, s žádnou neviděl, ale tím spíš o to stál. Vystoupení vždycky zakončil výkřikem: „Já, Jan Novák, Gottwaldova 90, první poschodí.“Žádná baba ale za ním nikdy nepřišla. Věděly správně, že je na palici. 

Hrabal byl celoživotní surrealista, alespoň pokud jde o to, co je jeho podstatou, tedy objevování každodenního zázračna. Oleg Sus, brněnský kritik a estetik, o něm říkal, že je to „syrák lidovec“, protože zpřístupňoval zázračno širokým lidovým vrstvám. Prvně jsem se s ním setkal v roce 1965, kdy měl besedu v brněnském Domě umění. Tehdy jsem založil takovou skupinu, Vateň se jmenovala, což je staročeské slovo pro jistý ženský orgán, chtěl jsem je znovu zavést do užívání. Přinesli jsme mu náš manifest, on jej hned podepsal a že by šel večer někam s námi, a tak jsme šli. A tam jsme se bavili o Bretonovi a já jsem začal, že tady v Brně je ulice Úvoz a že jsem četl, že tudy provázeli Nezval a Teige Bretona a Eluarda, když byli v roce 1935 v Československu. Teď vím, že jsem si to spletl, ono to bylo v Praze na Újezdě a po Brně ho provázel Josef Věromír Pleva, autor Malého Bobše. Ale tehdy jsem pojal nápad přejmenovat ulici Úvoz na ulici Andrého Bretona, dokonce jsem psal i na magistrát, pak mě pozvali do jakési komise, no legrace... Hrabal, tehdy už padesátiletý, tím byl nadšen, a tak jsme se ten večer zvedli, někde jsme sehnali křídu a tou malovali po zdech ulice Úvoz nápis Bretonova ulice. Léta to tam ještě bylo. S Hrabalem jsem pak v Praze patnáct let sedával v hospodě U Sojků především, pak v Plzeňském dvoře na Letné, pak i u Tygra.