Země uprostřed balkánských hor je místem, kde se střetávají vlivy tří velkých civilizačních okruhů: západoevropského, pravoslavného a islámského. Před sto lety byla tato její rozštěpenost jednou z rozbušek první světové války. Islám přišel do Bosny spolu s armádami osmanské říše v roce 1463. Pouhé meče by však k jeho rozšíření nestačily; na mnoha jiných místech Balkánu se víra Mohamedova nikdy široce neujala ani přes staletou vládu Turků. Hromadná konverze Bosňáků na islám měla i jiné důvody.

Předtím, než Balkánský poloostrov opanovali Turci, šlo o křesťanský kout světa. Rozdíly mezi jednotlivými větvemi víry však byly zásadní a občas měly krvavé následky. Jedním z místních specifik bylo bogomilství, dualistická gnostická hereze vzniklá v pozdní byzantské říši, která mezi slovanskými etniky na Balkáně našla mnoho následovníků – zejména v Bulharsku a Bosně. Udržela se zde až do 15. století.

Bogomilové odmítali církevní hierarchii a s ní spojenou korupci, měli námitky rovněž vůči tomu, jak je uplatňováno světské právo. Jak byzantská, tak římská církev je vnímala jako závažný problém. Poté, co si s nimi nevěděla rady mírovými prostředky, začala sahat k násilí. Bosenské království, kde bylo bogomilů mnoho a kde dosáhli významného celostátního postavení v podobě vlastní organizované církevní entity, se stalo terčem křížových výprav vedených z Uherska. V roce 1222 vtrhla do země první výprava a v roce 1408 druhá, obě si počínaly velmi brutálně. Zajatci byli upalováni či stínáni pro výstrahu ostatním, a to včetně příslušníků vysoké šlechty, kteří by ve světských konfliktech mohli doufat v propuštění za výkupné.

V době druhé křížové výpravy proti bogomilům již do nitra Balkánu pronikalo Turecko, které zvítězilo nad Srby na Kosově poli (1389) a vyvrátilo druhou bulharskou říši (1396). Bogomilská Bosna, která měla se svými křesťanskými sousedy špatné zkušenosti, se – podle všeho dobrovolně – stala spojencem Turků. Když pak v roce 1463 poslední, již dost oslabený bosenský král Stefan Tomašević odmítl odvést osmanskému sultánovi Mehmetu Dobyvateli povinný tribut, zaútočili Turci na Bosnu a podmanili si ji. Král Stefan byl zajat a popraven.

Bogomilové byli ze všech křesťanských sekt v Bosně islámu nejblíže. Mezi společné prvky obou věrouk patřilo odmítání uctívat Pannu Marii, odmítání modloslužebnictví (například uctívání ostatků svatých), modlitby konané pětkrát denně a neuznávání svatosti kříže. Přičteme-li staletí perzekucí, které museli příslušníci bogomilské komunity vytrpět z rukou katolíků a pravoslavných, není tak divné, že jejich konverze k nově dominantnímu islámu byla rychlá.

Z celého balkánského bogomilství zbyly dodnes jen malebné nekropole se zdobenými náhrobními kameny zvanými stećci a pak také anglické slovo „buggery“, zkomolenina původního výrazu „Bulhar“. Původně, ještě za Normanů, označovalo herezi a hřích obecně, ale časem se zúžilo do významu „sodomie“. (Na provozování takové „buggery“ uvalil další velký schizmatik, Jindřich VIII., v roce 1533 trest smrti, což formálně platilo až do roku 1861. Poslední dva muži popravení v Británii za homosexualitu byli oběšeni v roce 1835 v Londýně.)

Potomci dávných bogomilů ovšem v Bosně žijí dodnes, vyznávají islám – a tvoří tak unikátní ostrůvek jiné civilizace uprostřed Evropy.

Návrat křesťanských králů

V roce 1878 prohrálo Turecko velkou válku na Balkáně a jeho vojenská moc v Evropě se zhroutila. Poté, co byla dobyta i poslední osmanská pevnost v Bulharsku – Plovdiv –, hrozilo Turkům, že nepřítel obsadí i samotný Istanbul a možná už jej nevrátí. Mírová smlouva uzavřená v Berlíně nakonec tak tvrdá nebyla, ale Turci se museli i tak smířit se ztrátou značných území. Jedním z nich byla Bosna a Hercegovina, která připadla do správy Rakousko-Uherska, i když formálně zůstala součástí turecké říše.

Rakousko-Uhersko bylo silně katolickým státem, který až do té doby na svém území žádné významné muslimské menšiny neměl. Bosenští muslimové také zprvu o připojení k říši katolického císaře a krále moc nestáli a proti postupujícím rakousko-uherským jednotkám se zvedla vlna partyzánského odporu, kterou muselo zlomit až daleko masivnější nasazení c. a k. armád. Trvalou památkou na obsazování Bosny proti odporu muslimských povstalců je barvité české slovo „maglajz“, protože právě u města Maglaje vstoupily jízdní jednotky husarů do partyzánské pasti a nechaly na místě 46 mrtvých, z toho řadu Čechů.

Duchovního vůdce muslimského odporu, Loji Hadžiho, se rakouské úřady po zajetí zbavily elegantním způsobem – poté, co si odseděl pět let v Terezíně, byl na státní náklady vyslán na pouť do Mekky, kde už zůstal. Vztahy muslimů s rakousko-uherskou správou nebyly poté sice příliš vřelé, ale ani příliš dramatické. V roce 1908 Rakousko-Uhersko Bosnu a Hercegovinu formálně anektovalo a k regulaci islámské komunity byl přijat tzv. Islamgesetz. Ten platil téměř beze změn až do roku 2015, kdy došlo k jeho podstatné novelizaci.

Výbušným prvkem v rakousko-uherské Bosně byly zejména vztahy místní srbské komunity se sousedním Srbským královstvím. Dokud na trůně v Bělehradě seděla dynastie Obrenovićů, ještě to šlo. V roce 1903 však v Srbsku došlo ke spiknutí a krvavému převratu, po němž se vládci země stali Karađorđevićové. Ti byli vůči rakousko-uherské správě Bosny velmi vyhranění. Pod vládou „Švábů“ zde žilo mnoho Srbů, kteří tvořili cca 43 % populace a jejich postavení se ve srovnání s tureckou vládou příliš nezlepšilo.

Zdrojem nespokojenosti Srbů byla zejména skutečnost, že rakousko-uherská správa si netroufla na žádnou pozemkovou reformu. Většina půdy tudíž zůstala v rukou muslimů. Zisky z rozvíjejícího se průmyslu zase šly do rukou investorů, vesměs rakousko-uherských občanů: Němců, Maďarů, Chorvatů, Poláků, Čechů. Srbové v této situaci nabývali dojmu, že jsou v Bosně pátým kolem u vozu a pod vládou Bělehradu by se jim žilo lépe. Vznikly různé radikální spolky a členové jednoho z nich zorganizovali v červnu 1914 atentát na nástupníka trůnu, Františka Ferdinanda d’Еste. Podařil se jim – a zanedlouho padly první výstřely Velké války.

Všichni jsme bratři

Jugoslávský stát, který byl založen na troskách Rakousko-Uherska, byl zakotven v myšlence bratrství mezi jednotlivými slovanskými národy Balkánu. Podobně jako čechoslovakismus v předválečné ČSR přehlíželo i toto utopické pojetí vnitřní rozpory mezi etniky oddělenými jak jazykově, tak nábožensky, historicky a v neposlední řadě i ekonomicky. Rozdíly v životní úrovni mezi Slovinskem na jedné straně a Makedonií či Kosovem na straně druhé se daly v roce 1920 srovnat s kontrastem mezi Evropou a Afrikou. (Dodnes mimochodem na Balkáně platí jasná korelace mezi HDP regionu a délkou doby, po kterou byl region v rukou osmanských Turků. Čím déle, tím chudší oblast.)

Kdyby Československo a Jugoslávie měly dost času na to, rozvíjet tuhle nosnou ideologii desítky let, možná by se nakonec ujala. Spousta moderních států Evropy vznikla kdysi poslepováním podobně různorodých regionů a dosud se drží pohromadě (například Itálie). Velká hospodářská krize a druhá světová válka jim však tu příležitost nedaly.

Druhá světová válka byla na Balkáně krutá a Bosna patřila k nejhůře zasaženým územím. Na hranicích Chorvatska a Bosny vznikl smutně proslulý koncentrační tábor Jasenovac, ve kterém bylo chorvatskými ustašovci zavražděno přes 80 tisíc lidí, často chladnými zbraněmi (aby nebyla slyšet střelba). Nacistické Německo prohlásilo muslimské Bosňáky za „rasově nejčistší“ etnikum bývalé Jugoslávie a rekrutovalo z nich jednotky Waffen-SS, zejména mohutnou 13. divizi „Handschar“, která měla na vrcholu své existence cca 26 tisíc mužů, z toho 90 % bosenských muslimů. Islám coby náboženství válečníků byl jednou z osobních posedlostí Heinricha Himmlera, který se také postaral o to, aby duchovní péči nad bosenskou divizí vykonával jeruzalémský muftí Amín al-Husejní, zapřisáhlý nepřítel Židů. Divize SS-Handschar byla nasazena hlavně k protipartyzánským operacím na území bývalé Jugoslávie.

Bosna byla zároveň jedním z ohnisek Titova partyzánského hnutí, které zde v horách disponovalo značnými silami. Němci se v roce 1943 pokusili Tita zničit rozsáhlou operací, výsledek měsíc trvající bitvy však byl nerozhodný a Tito se svým štábem zůstal naživu a na svobodě, i když přišel o třetinu mužů. V březnu 1945 se situace otočila a partyzáni dobyli Bosnu z německých rukou zpět. Jugoslávie se stala jedinou středoevropskou zemí, která dokázala vyhnat německou okupační armádu ze svého území převážně vlastními silami.

Druhé vtělení jugoslávského státu se rovněž snažilo držet nacionalistické síly na uzdě, jednak různými mechanismy dělení moci (důležité úřady rotovaly podle etnického principu), jednak propagandou zdůrazňující jednotu jugoslávského lidu. V případě, že to nestačilo, nastupovala i represe vůči jedincům považovaným za nebezpečné. Jedním z takových lidí byl Alija Izetbegović, muslimský intelektuál z Bosny a pozdější prezident nezávislého státu. Izetbegović se zhlédl v íránské islámské republice založené ajatolláhem Chomejním a prosazoval uplatnění jejích principů i mezi jugoslávskými muslimy. V roce 1983 byl v Sarajevu odsouzen na 14 let žaláře, ze kterých nakonec bylo jen pět. Izetbegović si je ovšem odseděl v neblaze proslulém vězení Goli Otok, což mu podlomilo zdraví.

Mudžahedíni, Arabové, Turci

Násilný rozpad Jugoslávie v 90. letech měl nejhorší následky právě v etnicky a nábožensky smíšené Bosně. Občanská válka si zde mezi roky 1992 a 1995 vyžádala sto tisíc obětí, 2,2 milionu lidí bylo vyhnáno ze svých domovů. Mírová smlouva zmrazila de facto aktuální válečný stav. Vzniklé entity, Republika srbská a Federace Bosny a Hercegoviny, pokrývají každá zhruba půlku teritoria země a spolupracují jen neochotně a na tom, na čem musí. Politický systém, který musí uspokojovat zájmy všech etnických a náboženských skupin, je kvůli tomu přebujelý a představuje pro chudou zemi nemalou byrokratickou a finanční zátěž.

Počínaje 90. lety 20. století se do Bosny a Hercegoviny začaly vracet radikálnější formy islámu. Předešlý socialistický režim zemi dost výrazně sekularizoval, po jeho pádu se však otevřela ideologickému působení z Turecka a z arabských zemí. Prvním příznakem byl příchod „mudžahedínů“, zhruba dvou tisíc zahraničních bojovníků, kteří v 90. letech přišli pomoci svým bratřím a sestrám proti nevěřícím Srbům. Přinesli s sebou salafistické a wahhábistické pojetí islámu, dříve v oblasti prakticky neznámé. Část z nich v boji padla a část se po skončení bojů vrátila domů, někteří však zůstali a oženili se s místními ženami. Mírová smlouva z Daytonu jim sice návrat nařizovala, fakticky však k naplnění tohoto bodu nedošlo a někteří mudžahedíni získali bosenské občanství. Dva z bosenských mudžahedínů, Chalíd al-Mihdhár a Naváf al-Hazmí, se později podíleli na únosu amerických letadel 11. září 2001. (Šlo o let 77, letadlo narazilo do budovy Pentagonu.)

Bosna začala být v posledních letech, poté, co nejhorší válečné škody byly napraveny, atraktivní i ekonomicky. Pro bohaté Araby z Perského zálivu je země zajímavou destinací, proti rozpálené Arábii je chladnější, zelená, má dostatek vody a nemovitosti jsou zde levné; v reklamních materiálech realitních společností bývá prezentována jako „náhled ráje“. Podíl arabských investorů na celkových zahraničích investicích v Bosně byl za rok 2017 odhadován na 40 %.

S arabskými penězi přichází prakticky vždy i kulturní a náboženský vliv, v tomto případě wahhábistického rázu. Pozornost evropských médií vzbudila například salafistická vesnice Gornja Maoča, kde se praktikuje striktní islám po saúdském vzoru, včetně zahalování tváře u žen. Ve vesnici se měli schovávat zranění bojovníci Islámského státu a místní imám Husein „Bilal“ Bosnić byl v roce 2015 odsouzen na sedm let za rekrutaci teroristů. Za pozornost stojí, že Bosnić sám se zradikalizoval jako mladý muž při pobytu v německém Mnichově.

Další mocností, která poslední dobou upírá pozornost na Bosnu, je Turecko. Bosenští muslimové mají na svoji bývalou metropoli stále ještě určité kulturní vazby a prezident Erdoğan jich rád využívá. Když v roce 2018 německé úřady zakázaly tureckou předvolební kampaň na svém území, pozval Erdoğan německé Turky k velkému mítinku do bosenského Sarajeva. I Turci – stejně jako Arabové – v Bosně investují. Oslabování turecké liry v posledních týdnech však tomu může učinit přítrž.

Svůj vliv se v Bosně snaží udržet a rozšířit i Evropská unie. Rakouský kancléř Sebastian Kurz volá po tom, aby západobalkánské země dostaly jasnou evropskou perspektivu. Geopolitika se od 19. století moc nezměnila a je patrné, že v zájmu Rakušanů není turecká či arabská hegemonie v zemi jen dvě stě kilometrů vzdálené. Zda však výsledkem soupeřícího působení různých mocností nebude ještě další a hlubší rozdělení už tak dost rozděleného státu, ukáže teprve budoucnost. Nestabilita balkánských státních útvarů byla bezpečnostním rizikem Evropy už v době, kdy rakouskou zahraniční politiku řídil hrabě Metternich.

Marian Kechlibar je také autorem knihy Zapomenuté příběhy. Objednat si ji můžete ZDE.