Doyen české politiky a guru občansky založené části společnosti. Pro mě osobně jeden z nejzajímavější esejistů naší doby, analytik všech možných českých historických malérů, traumat a iluzí, ale snad také posilovatel vědomí, že politika má smysl a že člověk v dějinách nemusí být ztracen. Statečný člověk, spolupracovník (a někdy také oponent) Václava Havla, diskutér, vášnivec, čtenář a manžel paní Drahy. Prostě Petr Pithart, rodák z Kladna a obyvatel pražských Petřin.

Je měsíc před prezidentskými volbami, shodou okolností úplněk. To si někteří lidé stěžují, že se jim špatně spí. Jak se spí vám?

Já jsem měl celý život spánek jako dítě. Ale pak jsem v roce 2001 letěl na Kubu, kde tamní úřady zadržovaly Ivana Pilipa a Jana Bubeníka, na to si asi pamatujete, v Havaně jsme několik dní čekali, až nás přijme Fidel Castro. Kubánci nám říkali, to on vás přijme ve dvě v noci, to on dělá, to má od Stalina, to je taková taktika, protože počítá s tím, že mu tam přijde mátoha. Řekl jsem si, žádná mátoha, budu do dvou hodin bdít. Tak jsem sedm nocí za sebou bděl. No a když jsem se vrátil domů, zjistil jsem, že jsem si nějak narušil spánkový režim. Navždy asi, od té doby beru prášky na spaní.

Takže Fidel Castro je příčina vaší nespavosti?

Stálo to ale za to. Nakonec nás přijal v poledne. Odbýval se tam tehdy nějaký kongres, Fidel měl na něm projev, pak si udělal čas a seděli jsme spolu do půl sedmé.

No vida… A jaké to bylo?

Měl jsem úžasnou překladatelku, paní Serrano… Vášnivě překládala, doslova celým tělem, opravdu to byl zážitek, sám Fidel z ní byl unesený.

A vy jste byl unesený z něj?

To bych neřekl, charisma ale nepochybně měl. Vypadal starší než na fotografiích, mezi řečí s reklamou na sebe sama. Říkal třeba: Podívejte se, jaké nosím hodinky, úplně obyčejné. Nebo: Víte, kolik na mě bylo spácháno atentátů? Čtyřicet sedm… Zneklidňující bylo, že první tři hodiny vůbec nepadla jména Bubeník a Pilip. Měl jsem až strach, že vůbec neví, proč tam vlastně jsem. První tři hodiny jsme probírali různé historické souvislosti, on se třeba vyptával na státoprávní uspořádání v 19. století a ovládal neuvěřitelné detaily, věděl třeba, že byl český a moravský sněm. A zeptal se, proč nebyl slovenský… No pak jsme se dostali k vzájemným vztahům a já řekl, že byly dřív lepší. A on vyskočil: Ano, ale za to může Havel! Já na to řekl: Za to můžete také vy, když jste tak jednoznačně podpořili sovětskou intervenci 21. srpna 1968, a on znovu vyskočil a volal: Ne, my jsme čekali tři dny, jestli se budete bránit, a kdybyste se bránili, tak vás podpoříme. U nás by každý Kubánec bojoval za každý metr své země! Ale vy jste nebojovali! Tak jsme se rozhodovali, Washington – Moskva, Washington – Moskva… a nakonec jsme se rozhodli pro Moskvu. Měli jste bojovat!

Připomeňme, jak to s Pilipem a Bubeníkem dopadlo.

Samozřejmě je pustil. Ale pohrál si s nimi, i s námi. Věděl jsem, že nemá smysl školit ho o demokracii. Chtěl jsem dostat ty dva kluky z vězení, což se povedlo. Říkal jsem mu: Já vám dám ruku na to, že to nejsou agenti, za námi v disentu taky jezdili lidé, kteří nám pomáhali, nebyli to žádní agenti, ale intelektuálové, kteří se prostě zajímají o svět. Snad to na něj nějak zapůsobilo. Tak mi říká: Já ti je pustím – on mi v překladu paní Serrano tykal, nevím, jestli se ve španělštině netyká všeobecně –, ale nemysli si, že ti je pustím do letadla, to by byl kýč. Tak je pustil o pár dní později. Blbé bylo, že když jsme přiletěli do Prahy, letištní hala plná lidí, tak jsem to nemohl říct. Kdybych řekl, že už jsou na cestě, mohl mít Fidel v Havaně pocit, že ztratil tvář, a zůstali by tam v kriminále třeba o měsíc déle. Tři dny jsem musel čekat a mlčet, Klaus už to komentoval: Vždyť jsem to říkal, že z toho nic nebude. Pak ve dvě hodiny v noci předjel před dům na Dražického náměstí, kde jsme tehdy bydleli, mercedes s kubánským velvyslancem a ten mi vezl od Fidela dopis, že teda ty kluky pouští. To jsem vyběhl ven v dlouhé bílé noční košili, ve které spím, docela jako malostranské strašidlo… Ale jak jsme se k tomu dostali?

Přes ten spánek. Ale já jsem přišel udělat rozhovor k prezidentským volbám…

Se mnou to nebude moc zajímavé… Už tři roky jsem rozhodnutý. Tehdy se mnou natáčela nějaký rozhovor televize Noe a na konci šéf toho štábu zmíní, že jedou za paní rektorkou Mendelovy univerzity… jak se jenom jmenuje… Já říkám: Nerudová. A dodávám: Pozdravujte ji a vyřiďte jí, že ji už dlouho sleduju a říkám si, že si myslím, že by měla zkusit kandidovat. Za dva a půl roku mi volají ze štábu Nerudové, že jí vychází kniha a že mě prosí, jestli bych nenapsal předmluvu. Tak jsem jim řekl, ať mi pošlou rukopis, ten jsem si dvakrát přečetl a rád jsem to udělal.

A proč si myslíte, že by měla být ona prezidentkou?

V té předmluvě jsem myslím dost otevřeně psal o tom, jak je důležité, že někdo má normální zázemí, že vyrůstá ve šťastné rodině tak jako ona: máma, táta, tři sestry, babička na venkově, u které trávila prázdniny, prostě všechno takové zdravé a přirozené. Konečně někdo, kdo není frustrovaný, není z neúplné rodiny, žádný mamánek upnutý na matku, postrádající otce. Prostě konečně normální holka! Ona to teď i často opakuje: Jak říká pan Pithart, normální holka… A pak, ano, jsou tady ještě jiné důvody: je mi blízké, že je akademička, líbí se mi, že je z Moravy, protože já ty disbalance mezi Prahou a zbytkem země cítím, a ano, líbí se mi, že je to žena, to jsem si dlouhodobě přál. Pak jsme se setkali, byla tady za mnou, já furt čekal, jak se bude tvářit, a ona je, aspoň já to tak viděl, naprosto přirozená, ani chvíli falešná nebo strojená. To je absolutně základní, to lidi totiž okamžitě poznají. Já jsem jí říkal: Paní Danuše, zůstaňte svá, taková, jaká jste, tak jste nejlepší a dobře to dopadne. Vám se to tak nezdá?

Já nevím, já jsem ji tak zblízka neviděl… Trochu mi připadá jako takový produkt úvahy, jak vytvořit prezidentku. To není proti ní, ale proti té koncepci, jak se prezidenti, v uvozovkách, vyrábějí.

Vím, co myslíte, ale mě si získala i tím, že když ten… no, já zapomínám, jak se jmenuje, protože jsem na něho naštvaný… no, Hilšer, prohlásil: Já jsem Čaputová!, tak ona řekla s klidem: Já nejsem Čaputová!... To jest, já jsem Nerudová! To bylo výborné. Ona je Nerudová. Já věřím, že to tak je.

Jak vidíte ostatní?

Dobře znám Pavla Fischera, vážím si ho, vím o něm, jak je schopný, jak své věci rozumí, jak je na svém místě v Senátu, znám jeho rodinu, absolutní, soucitný katolík. Ale on podepsal před minulými prezidentskými volbami kroměřížskou deklaraci, já ji podepsal taky. A tam byl mezi jiným závazek solidarity, že se v určitou chvíli kandidát, který nemá šanci na postup, stáhne a podpoří nadějnějšího demokratického kandidáta. Takhle se stal ten zázrak na Slovensku, když se velmi nadějný kandidát Robert Mistrík stáhl ve prospěch Čaputové. My si můžeme myslet, jak jsme ve všem před Slováky, ale tenhle smysl pro gesta, pro velkorysost nám chybí. A vyčítám Pavlu Fischerovi, že tehdy podobné gesto neudělal. Nám strašně chybí noblesa – Slováci, tedy někteří, ji mají, asi díky Pešti nebo Vídni, kam mají na rozdíl od nás blíž. Vždyť si to vezměte: Palacký přišel do Prahy přes Pešť, Masaryk přes Vídeň, tam se naučili mravům, vystupování, naučili se tam oblékat, pohybovat se ve společnosti. Přišli do Prahy jako Někdo, jenže tady na to neměli partnery. V případě Palackého to pochopila aspoň aristokracie, v případě Masaryka to trvalo deset let, než ho česká společnost, akademické prostředí jakžtakž snesly. Víte, nám tenhle nedostatek vzmachu, schopnosti se povznést, být velkorysý, ano, i udělat gesta, při nichž je třeba něco obětovat, strašně chybí. Podle toho to pak dopadá.

A co generál?

Zažil jsem ho při jedné cestě po Americe, jezdili jsme tam besedovat na colleges, to jsou taková lepší gymnázia, pan generál tam míval také vystoupení. On se vždycky zpříma postavil, ve vojenském postoji, v té své uniformě, a spustil. Mluvil dokonale, obsahově i formou, jeho angličtina je perfektní. Ta americká děcka byla z něj úplně paf: Kdo to je? Jak to, že to není Američan? Vždyť vypadá a mluví tak dokonale, že to přece musí být Američan. Mně takhle bilo srdce, jak jsem na něj byl pyšný… Jenže on žil hrozně dlouho ve světě rozkazů a jejich uposlechnutí. A politika je něco dost jiného než poslouchání rozkazů. A jak on se toho zbaví? Já proti němu jinak nic nemám a nijak proti němu vystupovat nebudu. Ale tuhle neosobní výhradu mám.

Je to vůbec dobře vymyšlený úřad, ten náš prezident?

Ano, domluvili jsme se, že bychom si mohli spolu povídat právě o tomhle… Já ale nevím, jestli je ten úřad dobře vymyšlený, a nevěděl to ani Masaryk. On strávil poslední rok války v Americe, snažil se dostat k prezidentu Wilsonovi, to nebylo nic jednoduchého, ale nakonec se mu to za pomoci miliardáře Charlese Craina v červnu 1918 podařilo. Mluvili spolu tři čtvrtě hodiny. Ale pořád nebylo jasné, jaký stát budeme mít. Tehdy byla pořád pravděpodobnější nějaká forma autonomie. Jenže v té době právě plnily titulky amerických novin „Češi ovládají Sibiř“. To bylo strašně důležité, to změnilo situaci. Teprve od té chvíle se začíná rýsovat reálná idea samostatného státu. Masaryk se pak vrací přes Itálii do vlasti, monarchie se hroutí, ale pořád není jasné, jaký ten stát bude. Pak jede vlakem do Prahy, po cestě pronese ten svůj podivný výrok „Tábor je náš program“, kterým se úplně mine s tehdy ještě převážně katolickým národem, dojede do Prahy, a ještě pořád neví, co to bude za stát. Když mu přinesli na první zastávce za hranicemi do kupé vlaku, z kterého ani nevystoupil, návrh prozatímní ústavy, je z ní strašně zklamaný, protože se to vůbec nepodobalo americké ústavě, kterou měl za vzor. A taky nad tou ústavou: Tož to ne, tady máte věk prezidenta čtyřicet let, a Benešovi je čtyřiatřicet, já tady zítra třeba nebudu, a co potom? Byl dezorientovaný a nespokojený, ale už je aklamací zvolen prezidentem, věc je hotová, a on ví, že pravomoci má podle ústavy tak malé, že to bude jen zkoušet tady a tady přešlápnout, tady a tady si to upravit podle svého, zkoušet, co mu projde. Tím založí tradici, ve které pak pokračují všichni prezidenti.

Komunističtí asi ne, doplnil bych…

Ano, samozřejmě, ti, kteří stáli za zmínku. Pamatujeme na Václava Havla… Ten byl nejšťastnější s úřednickou vládou. Když Masaryk jmenoval ministry, tak jim tam vždycky napsal do jmenovacího dekretu, co mají dělat. Jediný Antonín Švehla, bez formálního vzdělání, ale velmi inteligentní sedlák, měl odvahu mu říct: Pane prezidente, tohle nemůžete, nemůžete psát ministrům, co mají dělat, jsme v parlamentní demokracii, ne v americké prezidentské republice. Masaryk věděl, na jak vratkých základech ten stát stojí, proto se tak úpěnlivě držel toho, že prezident musí být Beneš. Takže když zjistí, že pro něj nebude většina, nechá se v květnu 1934 zvolit počtvrté, přitom skoro nevidí a přísahu mu musejí zezadu napovídat. A jak se to zvolení zařídilo? Amnestií pro komunistické poslance, kteří utekli do Moskvy, výměnou za to, že se vrátí a budou hlasovat pro Masaryka. Takže vidíte, jak to bylo všechno vlastně nejisté a křehké: republika stála na tom, jestli se podaří udělat prezidentem Beneše.

Tím důvodem byli ovšem, jednoduše řečeno, Němci a menšiny vůbec… Ty pro Čechy jako by nic neznamenaly, jako by si nechtěli všimnout, že s nimi jsou v jednom státě. Ostatně se to opakovalo v roce 1990 se Slováky.

Ano, to bylo na konci ledna 1990, když šel Havel do Federálního shromáždění s návrhy pěti ústavních zákonů. To byla scéna, u které jsme byli, Zdeněk Jičínský a já, stáli jsme v předsálí, že mu zabráníme tam jít a dostat výprask. Říkali jsme mu: Vašku, nechoď tam, to bude strašná blamáž, takhle to nejde, ty musíš s každým návrhem zákona začít u obou národních rad, ty to pak přidělí do výborů, pak to půjde do klubů, pak na plénum, když obě národní rady řeknou Ano, jde to teprve do Federálního… Ale Havel byl úplně mimo, říkal, Petře, já to mám vymyšleno: Joska Skalník navrhl státní znak, já jim ho takhle spustím seshora, poslanci budou úplně paf a mezitím mi to schválí. Samozřejmě ani jeden zákon mu neschválili. Dubček koktavě blekotal: Pán prezident, ďakujem, musíme to len uviesť do procedurálného poriadku… Úplný debakl. Slyšel jsem, že Havel chtěl podat demisi, dokonce ji už i sepsal, dal ji Dubčekovi, ten si ji strčil do kapsy a už nevytáhl. Nevím, jestli se to tak stalo. Havel tehdy strašně utrpěl. On samozřejmě ústavu četl, ale když nejste právník, tak jí úplně neporozumíte, nedá se nic dělat, ono to není jednoduché čtení.

Ale postupně se do toho Havel vpravil a řekl bych, že tím, jak se do toho vpravoval, tak se normalizoval, ale tím, jak se normalizoval, tak ho to taky přestávalo bavit.

Havel se to naučil. Ale jak říkáte, přestalo ho to bavit. Při poslední volbě, bylo před posledním hlasováním, jsme ho s Pavlem Rychetským hledali, on seděl někde zalezlý s Dášou, byl úplně skleslý a já si uvědomil, že jsme ho do toho už neměli nutit. Svou obrovskou energii vyčerpal. Co on jí jenom vydal při těch zahraničních cestách: obě Ameriky, Austrálie, Asie… To byl neuvěřitelný výkon! A na druhé straně stále větší odcizení doma. Být přes deset let v politice při jeho nechuti k politickým stranám! Přitom za ním pořád někdo z nich lezl, aby je podpořil… Zelení… Pane Havel, prosím vás, podpořte nás. Havel: Ne, to by byl polibek smrti. Ne, prosím… No a býval to polibek smrti.

Nezesiloval Havlovu nechuť ke stranám ještě osobní odpor ke Klausovi?

Klausova základní věta byla: Něco chcete? Tak si založte politickou stranu a jděte do voleb. To samé říkal Zeman. To bylo úplně základní, na čem se shodli. Tohle jim bylo jasné. Havlovi už méně. Přitom byl to on, kdo v roce 1968 napsal do Literárních novin článek Na téma opozice. On tam, velmi odvážně, psal, že komunistická strana by měla mít nějakou opozici, asi sociální demokracii. Ale vůbec tam nepsal o svobodné soutěži, o tom, že mohou být i další politické strany, které se pak utkávají ve volbách. To Havel nikdy úplně neuznal. Jistě, jak říkáte, pak se to naučil a už chyby nedělal: obklopil se ústavními právníky, důležitou roli měl profesor Vladimír Klokočka, který se vrátil z emigrace. Ale zpočátku na tom byl stejně jako Masaryk v osmnáctém roce, někde v Dolním Dvořišti, když se vracel vlakem do vlasti; a trvalo dlouho, než si uvědomil, že není prezidentem amerického nebo francouzského typu.

Václav Klaus to věděl od začátku?

Václav Klaus je dost inteligentní na to, aby ústavu nepřekračoval moc. Klaus dělal fóry: Tohohle ministra? Umí vůbec anglicky? Tak ho pár týdnů natahoval, pak ho samozřejmě jmenoval. A Zeman to vyřešil tím, že měl v parlamentu většinu sto jedna hlasů a mohl se na zbytek vykašlat. Nejšťastnější byl, když měl Rusnokovu vládu. Všichni, včetně Beneše, měli nejradši úřednické vlády, to jsou v podstatě prezidentské vlády. Pluralita není jednoduchá věc a její fungování není samozřejmost. Zabýval jsem se, jak víte, českou společností 19. století a myslel jsem si nejdřív, jak ta společnost byla rozvinutá, jaké tady byly už spolky a spolková činnost. Ale ony to většinou byly spolky založené protiněmecky, to byla hlavní motivace jejich vzniku! Všechny ty Matice, Hlaholy, Sokoly, to bylo kvůli Němcům! Takže to nebyla politika, to byl nacionalistický zápas.

Ano, byl to konkurenční boj, který ovšem měl pozitivní účinek: Češi se chtěli vyšvihnout. A taky se jim to podařilo.

Ano, ale neříkejme tomu občanská společnost. Byl to nacionální zápas!

Který jsme nakonec vyhráli, až do úplného konce, včetně opuštění od Slováků.

Tohle Havla hrozně zasáhlo. Rozpad státu. S tím vůbec nepočítal a taky se tomu snažil do poslední chvíle zabránit.

Co za tou nechutí k politickým stranám bylo? Plynulo to z jeho, řekněme, elitářství, nebo to mělo nějaké hlubší důvody?

On o tom přece psal už v esejích z osmdesátých let, že systém parlamentní demokracie postavený na politických stranách se vyžil, že je nutné ho něčím nahradit. Měl takovou letmou teorii, že občané se zorganizují k nějakému účelu, a tak se bude vytvářet občanská společnost. Jeho kritici tomu říkali adhocismus, od latinského ad hoc. Ono to vlastně bylo obsaženo už v té geniální Vaculíkově výzvě Dva tisíce slov z osmašedesátého, tam to přece už všechno je.

Ale nebyly ty nejlepší doby evropské demokracie spojeny právě s tím, že se systém mohl opřít o velké politické strany?

Samozřejmě. Ano, i ta nejvyvinutější občanská společnost potřebuje politické strany. Může se jakkoli sama organizovat, ale potřebuje někoho, kdo bude kontrolovat ty u moci. A ty lze kontrolovat jenom svobodnou politickou soutěží. A ta jediná soutěž v demokracii je volební, jinak to nejde! Volební kampaně jsou hnusné, politické strany nikdo nemiluje, nikdo do nich nechce vstoupit… Ale bez nich to nejde! A to Havel nikdy neuměl pochopit.

Na rozdíl od Václava Klause. Ten měl rád slovo standardní. Byl standardní prezident?

Klaus věděl, že z Občanského fóra musí udělat politickou stranu, to lidé kolem mne nevěděli nebo odmítali vědět, s tím se opravdu nepočítalo. Dokonce si říkali „hnuťaři“, že jako budeme vždycky jenom hnutí. Měl jsem na tohle téma několik vystoupení, na druhém sněmu Občanského fóra jsem říkal: Chceme jít do voleb, a přitom nechceme být strana. To nejde! – Ale oni to nechtěli! Pořád disidenti, intelektuálové. Tak jsme ty volby projeli. A vždycky to tak dopadne. Byl jsem s Erikem Taberym několikrát v Dejvickém divadle na besedě po představení Havlovy aktovky Zítra to spustíme, napsané na téma 28. října 1918. Do Dejvického divadla chodí vybrané publikum, přes rampu jsme se tam bavili i o přírodních zákonech politiky, já to zatočil na politické strany a stranictví a zeptal jsem se do publika: Kdo z vás je v nějaké straně? No, samozřejmě nikdo.

Vy jste to zkusil u KDU-ČSL. Možná se tehdy nad tím někdo ušklíbal. Pithart u lidovců…

To byl nápad Josef Luxe… On mi o prázdninách 1996 několikrát zavolal, radil se se mnou, jak to má s Klausem koulet: byl místopředsedou v jeho vládě. Pak ho napadlo, že bych za lidovce mohl kandidovat. Já jsem s tím opravdu vůbec nepočítal, já už byl po skončeném premiérství v české vládě mimo politiku, ale pak vznikl Senát a ano, to jsem věděl, že to by mi sedělo; dokonce i moje žena říkala: Já bych ti nedovolila se do politiky vrátit, ale Senát, to je něco jiného. Tak jsem do toho šel.

Říkám si, že kdyby Josef Lux tak brzo neumřel, mohla se česká politika i společnost vyvíjet jinak. Třeba by teď byl prezidentem…

To slovo nepoužívám, ale v jeho případě to platí: Josef Lux byl politik, který měl vizi. On opravdu měl představu politické strany postavené na hodnotách, které budou vycházet z lidí, které dobře znal a kterým rozuměl. To byl obrovský talent.

Je nějaký talent, který by měl prezident mít především?

Víte, když o tom přemýšlím, tak největší pravomoc prezidenta je v tom, že si může pozvat na Hrad kohokoli – a on vždycky přijde. Nejlépe hned druhý den. Ono taky nepřijít na Hrad se jaksi nehodí. Ale důvodem musí být vždycky nějaký problém, o kterém se přou dvě strany. A ten prezident je moderuje, to znamená, nechá si srozumitelně vyložit opoziční stanoviska a vzájemnou výměnou tezí se dojde k nějakému řešení. Říká se tomu delfská metoda, podle řecké věštírny, uměli to už středověcí scholastikové. Měl by to umět taky prezident. Kdybych byl prezidentem, tak bych to dělal… Protože, myslím, že umím vést rozhovor, umím poslouchat toho druhého.

Havel byl mediátor, ne? Václav Klaus na to ale moc nebyl… To myslím bylo proti jeho psychologickému založení.

Ne, Klaus opravdu ne. On oponenta a priori urazil. To uměl skvěle. Přilepil mu nálepku a bylo hotovo. Ono se to zdá banální, ale nálepkování rozhoduje všechno. Někteří na to mají zvláštní nadání a okamžitě vám vrazí nálepku. Jiní by to třeba taky uměli, ale nedělají to. Jenže rozhoduje, kdo první tu nálepku přilepí. Když ji už na čele máte, tak je pozdě. A Klaus to rozdával perfektně. To opravdu uměl.

Nebylo u něj ale zajímavé, že jak se svět vyvíjel jiným směrem, než by si představoval, tak opouštěl českou politiku a stával se polemikem s globálními procesy, vlastně podobně jako Havel, ovšem tedy s opačným vyzněním?

Ano, aby se ukázal před celým světem, že on je proti. Aby třeba řekl americkému velvyslanci, však vy si nějaké ty chemické zbraně v Iráku najdete...

A neměl někdy Klaus pravdu?

Ale jo, někdy měl. Ale ne každá trucopozice vede k pravdě. I když právě s těmi chemickými zbraněmi pravdu měl.

Není paradox našeho světa, že často mají víc pravdy ti méně sympatičtí? Ti, kteří neberou ohledy na to, co se má říkat?

Chápu, jak to myslíte. Ale ne všichni jsme přece vlečeni mainstreamy, jen je u nás větší míra zdrženlivosti a méně pýchy… Já vám řeknu, jak jsem poprvé viděl Klause. U nás doma jsme pořádali takové večery, organizovala je moje žena Draha, která už měla plné zuby samých disidentů a chartistů, tak začala zvát své známé, mimo jiné z okruhu podvakrát zakázaného, protože zcela nerežimního časopisu Tvář. A mezi nimi i Václava Klause. Tak k nám jednoho večera přišel. Tehdy jsem pracoval ve skladech hutního materiálu, měl jsem tam vedoucího, který byl ohromný kšeftař a šmelinář, dokonale připravený na to, co přijde. A on jednoho dne přinesl digitální hodinky, což byl tehdy velký hit. Tak jsem si je snad za dvě stovky od něho koupil, mně se to prostě líbilo, ta naskakující čísílka… Tak jsem tam s těmi digitálkami na ruce přivítal Klause, on snad ještě ani nepozdravil, ale koukl na mou ruku a říká: Proboha, co to máte za hodinky?! Hodinky mají být kulaté a s ručičkami! Tím mě odrovnal, měl jsem zkažený celý večer. Ta hanba, mám trapné hodinky na ruce!

Velmi si to dovedu představit. Ale ještě k těm prezidentům. Vy jste byl jedním z mála hlasů, které varovaly před přímou volbou. Tím jste si možná zakázal se o ten post ucházet. Ale bylo to jenom tím? Nebyl jste někdy k tomu blízko?

Ale ano, byl. Při druhé přímé volbě. To bylo v roce 2017 a těch hlasů, které mě k tomu vyzývaly, nebylo málo. Setkal jsem se i s Jiřím Drahošem, který mi velmi gentlemansky řekl, že v případě, že budu kandidovat, on do toho nepůjde. No, ale já se rozhodl, že do toho nepůjdu. Proč? Tak ať se to ví. Necítil jsem se zdravotně dobře. Začal jsem tehdy kulhat, věděl jsem, že je to stenóza, že to už nebude lepší. A opravdu jsem cítil odpovědnost, že se třeba během funkčního období něco stane, a já nechtěl být prezident lazar. A měl jsem pravdu, nestalo se něco ani tak mně, ale Draze, ona strašně upadla, stalo se to před třemi lety, bylo to na cestičce v Konstantinových Lázních, zazvonil jí mobil, zakopla a stalo se to. Od té doby se vlastně nezvedla. V antice se tomu říkalo nemoc z pádu. Je to strašně smutné. Já vím, někdy mě napadá, že by se to i tak dalo, Roosevelt byl taky na vozíku. Kdybych tehdy věděl, jaké těžké časy přijdou, tak bych možná do toho šel. Když přijde těžká doba, tak je jedno, jestli do ní jdete s hůlkou. Ale čas dát zpátky nelze. Na druhé straně jsem to, co jsem mohl dělat v politice, snad naplnil, jsem rád, že ještě můžu psát a snad i někdy u něčeho být; že jsem všechno, co jsem v politice zažil a pochopil, stačil převyprávět a napsat svým studentům. Takže jsem v tomhle smyslu spokojen. V tomhle smyslu stalo se, co se mělo stát.