V pátek obletěla tuzemská média zpráva, že hudebník, choreograf, moderátor atd. Yemi A. D. napřesrok spolu s dalšími sedmi umělci poletí k Měsíci, obletí jej a celkem stráví ve vesmíru šest dní čili skoro týden. Pokud se projekt japonského boháče, obchodníka s módou a vesmírného fandy a vizionáře Júsakua Meazawy opravdu uskuteční (a proč by se uskutečnit neměl, když sám jeho iniciátor už vloni v kosmu byl a strávil dvanáct dní na Mezinárodní vesmírné stanici), bude to první civilní lunární mise v historii lidstva. A bude u ní našinec.

Všechny články na toto téma jsou samozřejmě teprve začátek, Yemi jistě bude na rozhovory pozván do různých televizí a rozhlasů, první vlna nového zájmu o jeho osobu přijde teď po oznámení jeho mise (ve stylu: co na to říkáte a těšíte se?), druhá vypukne těsně před odletem (ta se ponese v duchu: ještě stále se těšíte a opravdu si to nerozmyslíte a poletíte?), na třetí přijde po návratu z vesmíru (a to přijdou otázky: tak jaké to bylo a stálo to vůbec za to?). To je standardní mediální koloběh, netřeba se mu vysmívat, pitomě a zároveň dychtivě se ptát někoho jiného na jeho zážitky a momentální rozpoložení duše přirozeně odpovídá lidské přirozenosti.

Je to po všech stránkách povedené, Yemiho úspěch na chvíli natočí světové reflektory na tuto zemi a společnost, nabídne jí velkou příležitost se ukázat v dobrém světle. Je to reklama k nezaplacení. Mám vždycky velkou radost, když se ukáže a potvrdí, že my Češi nejsme tak malý, neužitečný, přehlédnutelný národ, za jaký se rádi považujeme, tváří v tvář národům velkým. Máme světu co nabídnout. Třebaže, pravda, je to mnohdy navzdory systému – což je vlastně i Yemiho příběh. Příběh libereckého kluka, který vyrůstal v nouzi, odstrkován, který zažil šikanu, ale který se vyškrábal svou pílí do výšin, o nichž se mnozí neodvažujeme ani snít.

Je to vlastně výtečný vtip naprosto v tuzemské švejkovské tradici: o tom, že smíme snít a usilovat o splnění svých snů, nás přesvědčuje někdo, kdo napohled vypadá jinak, ale kdo přitom má s námi společné mnohé – především jazyk a kulturu. A je to taky v souladu s jinou tuzemskou tradicí, která není mnoho vidět či nebývá mnoho připomínána: v podstatných reality show posledních desetiletí Češi většinou neváhali velkoryse zvolit ty, kdo se vymykali – počeštělé Slováky, homosexuály, lesby, Romy… a nikomu to nevadilo. Yemi do tohoto sledu patří a my mu jeho úspěch jistě přejeme. Protože, jak jsme již mnohokrát prokázali, jsme velkorysí a máme otevřené oči a duše. Nebojme si to sami sobě přiznat, nebojme se být lepší. Je advent, kdy jindy si přiznat velikost svých srdcí?