Došlo na výměnu vězňů mezi USA a Ruskem, k níž se už dlouho schylovalo. Obchodníka se zbraněmi Viktora Bouta za basketbalistku Brittney Grinerovou. Rusové prý chtěli vyměnit ještě Vadima Krasikova, agenta FSB, který v roce 2019 zastřelil v Berlíně gruzínského Čečence, přičemž ho označili jeho skutečným jménem, a ne falešnou identitou, na níž do té doby trvali. Američané zase chtěli vyměnit ještě Paula Whelana, vězněného v Rusku za špionáž od roku 2018. Ale nevyměnili, což vedlo k útokům Trumpa a jeho klanu na Bidenovu administrativu. Těm ovšem zas bylo připomenuto Whelanovým bratrem a několika novináři, že když byl Trump v úřadě, tak pro Whelanovo propuštění odmítal hnout prstem.

Mohlo by to vést k otázce, proč do zemí, které očividně zajímají západní cizince jako rukojmí, jako je Rusko nebo Írán, lidé ještě vůbec jezdí. Ale každý má své důvody – dvě české cestovatelky taky v roce 2013 odjely do Balúčistánu, i když věděly, že se tam unáší. V případě Grinerové byly prý tím důvodem peníze. Amerických basketbalistek v Rusku je řada, vydělají si tam víc než doma, kde existuje velký nepoměr mezi platy mužů a žen, však to znáte.

A proč v Rusku dbají o rovnost pohlaví v košíkové víc? Tady to začíná být zajímavé. Jak připomíná článek v časopise Fortune, když reportérka webu ESPN v roce 2016 americké hráčky navštívila, „zaznamenala téměř prázdné haly, levné vstupenky a absenci jakékoli kultury fandění košíkové“. Los Angeles Times již v roce 2008 referovaly, že hráčky bydlí v hlídaném domě, jedí v nejlepších restauracích a jezdí na dovolené, ale vstupenky na utkání se ani nikdo neobtěžuje prodávat.

Vysvětlení je snadné. Kluby patří oligarchům, kteří přes ně perou peníze. Vysoké výdělky znamenají vysoké riziko. Jako pro Grinerovou anebo pro majitele klubů. Jeden z těch, kteří Američanky do Ruska začali vozit, majitel Spartaku Moskva Šabtaj Kalmanovič, byl v roce 2009 zastřelen na ulici.

Hodnocení takzvaných Twitter Files, jež nyní několik amerických novinářů na základě osobního zpřístupnění od Elona Muska zveřejňuje, u nás sahá od obšírného vysvětlování, proč nestojí za to o nich psát, až po „Watergate II“. Ale proč se i v kritickém hodnocení držet mytologie amerických médií, jejímž je aféra Watergate úhelným kamenem? Kdybychom mluvili česky o svazcích, svitlo by nám, že to mnohem spíš připomíná otvírání svazků StB. To taky bylo nutné a zároveň spojené se zmatky a nepochopením. Je třeba si držet odstup.

Jako obvykle podnětný Ross Douthat upozornil, že střídání stráží ve Twitteru připomíná historické spory mezi církví a panovníky. Režim kněží hledajících ex post teologická pravidla pro svou cenzuru nahrazují edikty císaře Elona. Ten řekl, že odblokuje každého dřív zablokovaného. Ale ne Alexe Jonese. Protože toho prostě ne, chápete?

K principu svobody projevu se vždy upínají víc ti, kdo nemají moc, a rozložení reakcí ukazuje, kdo ji dnes v Americe má. Ale nebylo to tak vždy, Watergate je spíš zlomovým bodem. Autor tohoto sloupku náhodou narazil na článek New York Times z roku 1977 řešící, zda pro americká média v zahraničí pracovali agenti CIA, případně zda někteří zahraniční zpravodajové pracovali pro agenturu. Spousta lidí v cizině to automaticky předpokládá, šéfredaktoři se naopak oficiálně zapřísahají, že nikdy.

Ale je to text z roku 1977, éry čerstvého opojení z Watergate. Takže z reportáže vyplývá, že v 50. letech byla jiná doba a… moc o tom nevíme, pamětníci odcházejí, nic není na papíře, ale dost možná někteří spolupracovali, vlastně skoro určitě, ale to všichni věděli. A dnes už bychom něco takového nedopustili.

A následuje několik apokryfních historek, třeba o zpravodaji Newsweeku v Tokiu, který kvůli špionáži zanedbával práci natolik, až ho museli vyhodit.

A protože se psal rok 1977, doba détente a antiantikomunismu, dovídáme se taky, že „středoevropský zpravodaj časopisu Time pracoval pro jednu z tajných služeb východního bloku. Ale podle jednoho z redaktorů o tomto spojení věděli a považovali to za něco jako dvojitý bonus“.

Ale pro CIA nikdy.