„Co se týče dědictví, měl jsem to jako ostatní: jednoho dne se o něj člověk musí postarat,“ píše švýcarský spisovatel Lukas Bärfuss v nedávno vydaném eseji Otcova krabice. To se tak někdo má, napadne čtenáře: Lukas dědí. Ale ne vždy je to radost. Autor popisuje, jak odmítl převzít otcovy dluhy. Krom toho mu po otci, který poslední roky žil na ulici, zbyla banánová krabice s několika drobnostmi.

Bärfussův esej spadá do žánru nově pojmenovaného jako autosociobiografie. Na osobních příbězích spisovatelé jako Didier Eribon nebo Annie Ernauxová demonstrují, jak nám společnost promlouvá do osobního osudu. Potud je právě dědictví pozoruhodné téma: návrat tématu reflektuje to, že se do intelektuálních úvah i beletrie vrací otázka původu a třídy. Stále častěji zaznívají požadavky, že dědictví je morálně problematické. Prohlubuje nerovnosti. V evropském kontextu se největší část dědictví vine několika generacemi. Kdo dědí, má náskok v životě.

Pro levicové strany by měla být dědická daň prioritou. Jenže kdo by čekal lítý boj s pravicovými stranami, může být překvapen. I ty by měly chtít zatěžovat dědictví vysokou daní. Vždyť jde proti základní ideji liberální společnosti: bohatství musí být kryté výkonem. Ale lidé argumentující z pravicových pozic přece jen spíš narážejí na hodnotový konflikt. Dokonale to ztělesňuje politický filozof Robert Nozick, který výrazným způsobem ovlivnil pravicové smýšlení v druhé polovině dvacátého století. Ve svém raném díle tvrdil, že dědická daň je od ďábla, neboť zasahuje do práva disponovat svým majetkem. V pozdním díle, v němž ještě prohlubuje své libertariánství, však mínil, že když umíráme, máme velkou část odevzdat. Nechť další generace začíná z vlastních sil znovu.

120 000 eur pro každého

V současnosti není vůbec snadné narazit na myslitele, kteří by hájili dědictví, zato je spousta těch, kteří je odmítají jako nemorální. Příkladem je francouzský ekonom Thomas Piketty. Ten tvrdí, že když zdaníme majetek nad jednu miliardu dolarů devadesáti procenty, vytvoří se dostatek prostředků pro to, aby každému občanovi mohla být v pětadvaceti vyplacena částka 120 000 eur startovního kapitálu.

Právě to by mladým lidem dalo naději a také by se tím rozhýbala společnost. Piketty totiž mimo jiné upozorňuje na to, že žijeme nejen v politické, ale i ekonomické gerontokracii: v průměru dědí lidé v pětašedesáti letech, tedy typicky v době, kdy pominulo období největších investic i energie. Společnost promrhává obrovský potenciál tím, že i ti lidé, kteří dědí, dědí ve špatnou dobu.

Proti principu dědictví se bouří nejen myslitelé z různých tradic nalevo a napravo. I četní bohatí lidé je tradičně odmítají. Jeden z nejbohatších lidí v amerických dějinách a jeden z nejslavnějších filantropů Andrew Carnegie pronesl: „Umírá-li člověk v bohatství, odchází v neřesti.“ Co člověk má, nechť rozdá za svého života, a to nejen mezi své blízké, finance má vrátit do společnosti, která je podmínkou jeho bohatství.

I v současnosti se proti dědictví vyslovují bohatí lidé. V Rakousku, které nemá žádnou dědickou daň, pozvedla tento hlas jednatřicetiletá aktivistka a publicistka Marlene Engelhornová. Tu čeká převzetí dědictví po babičce, dědičce koncernu BASF. Engelhornová však hodlá víc než devadesát procent vrátit společnosti. Také spoluzaložila iniciativu Tax me now, která zvyšuje povědomí o nespravedlnosti, nedemokratičnosti, asociálnosti dědictví. Tvrdí, že vznikají feudální struktury mařící demokracii. Znovu zaznívá argument: Kdo navíc hodně zbohatl, hodně si od společnosti vzal. Ostatně takto argumentuje ve svém eseji i Lukas Bärfuss: „Kdo postaví jeden dům, použije silnici jednou, kdo má deset domů, použije ji desetkrát.“

Namístě je otázka, proč mnohé země, třeba právě Rakousko nebo od roku 2014 i Česká republika, ale rovněž Norsko nebo Lichtenštejnsko, nemají žádnou dědickou daň, a proč mají i ty státy EU s největší mírou zatížení dědictví – Německo, Francie nebo Španělsko – aspoň podle mnohých levicových i pravicových ekonomů a myslitelů natolik nízkou daň? Pozoruhodné je, že výzkumy ze Spojených států, Velké Británie, Německa nebo Švýcarska ukázaly, že nízkou, případně nulovou dědickou daň podporuje střední a nižší třída, která buď nebude – jako Bärfuss – dědit nic, nebo bude dědit velmi málo.

Zapomeňte na prachy

Co tedy hovoří pro dědictví? Jedním z mála intelektuálních hlasů, které vyslovují intuice stojící patrně za rozšířeným přesvědčením, že dědická daň je špatná, je německý spisovatel, filozof a ekonom Ernst-Wilhelm Händler. Jeho rodinný i pracovní osud je pozoruhodný. Sám pochází z podnikatelské rodiny, od dětství pomáhal otci v kovozpracujícím podniku. Händler převzal celý podnik v sedmadvaceti letech. Tehdy se zadlužil, aby mohl vyplatit své sourozence. Transakce se vydařila, dluhy splatil a, jak sám zdůrazňuje, udržel tím nezanedbatelný počet pracovních míst. Zatímco přes den vedl podnik, v noci psal knihy a stal se z něho bestsellerový autor, uznávaný i literárními kritiky. Pozoruhodný je i vznik jeho knih: nepíše je, své myšlenky zaznamenává diktafonem.

Dědickou daň neodmítá paušálně, dokonce by mu prý nevadilo její zvednutí, ale kritizuje žánr, v němž se o ní hovoří. Jde dál: ten žánr se mu hnusí. Debata se vede, jako by šlo jen o peníze, jako by bylo možné dědictví rozpustit do běžné ekonomické transakce, jako by to byl stejný případ jako s nákupem žvýkačky. V případě nákupu i dědictví jde přece o jediné: o změnu majitele.

Lidé, kteří takto argumentují, prý pomíjejí, že dědictví bývá spjato se závazkem, pamětí, rodinnými hodnotami. Händler přitom odmítá pojetí, které považuje za přežité. Bohatství prý tkví v luxusu, kterého si bohatí rozmařile užívají. Výzkum, třeba ten z roku 2021, za nímž stojí německý Institut pro výzkum trhu a zaměstnanosti, ukazuje něco jiného: čím lépe placená práce, tím víc mají lidé sklon pracovat.

To podle Händlera reflektuje celkovou atmosféru: kdo nedře, je nedůvěryhodný. Jistě to není neproblematický světonázor, ale Händler je prý rád, že v něm vyrostl. Nutno říci, že ne všichni potomci bohatých lidí to vidí stejně, a rodinné příběhy rovněž ukazují, jak velký, mnohdy nesnesitelný tlak bývá vyvíjen na potomky, kteří mají převzít rodinné firmy. Ostatně sám Händler, otec tří děti, svůj podnik raději prodal, aby před tím děti uchránil.

Händlerovi však nejde jen o to, že v kritice dědictví pomíjíme význam práce. Také se pomíjí, jak podstatný je risk. Právě tím se prý lidé liší – ne inteligencí, té je stejně jako vzdělání všude dost. Opomíjený faktor je odvaha. Většinou se nevyplatí, proto je vzácná, ale občas ano, a je tudíž v pořádku, když je člověk odměněn.

Dědictví – poslední kus spravedlnosti

Ale je opravdu v pořádku, když se vyplatí? Copak se musí vše vyplatit? Debaty o dědictví jsou pozoruhodné v tom, jak málo se hodí ke kulturním válkám. Protože je samo dědictví mnohohlavá saň, lidé v ní zastávají nepředvídatelné pozice. Dobře to ilustruje fakt, že nejdůvtipnější obhajobu dědictví nenapsal pravicový ekonom či bohatý podnikatel, ale Max Horkheimer, levicový myslitel – pocházející však z bohaté rodiny – a zakládající člen na pravici obávané neomarxistické Frankfurtské školy. „Co tu vřískáte o nespravedlnosti? Vždyť není dědictví tou poslední spravedlností ve světě, v němž si vše musíme zasloužit? Štěstí bez zásluhy.“ Jeho nezásluhovost je prý znamením toho, že se tady hraje podle jiných pravidel, možná zajímavějších, jak dává za pravdu „lidovým“ obhajobám.

Horkheimer rozpoznal, že je to relikt z doby, která se s kapitalistickými intuicemi rozchází. A jak vidno, nemyslí si, že všechny relikty je třeba odstranit. Můžeme jít tak daleko, že v převzetí dědictví tkví antimodernistické gesto: člověk odmítá, že bude tím, čím chce být, odmítá uskutečňovat se flexibilně podle toho, co se zrovna vyplatí. Bude sloužit a ledačeho se vzdávat. Ale také to bude považovat za štěstí. Proč štěstí? Protože díky dědictví se může v nějakém smyslu osvobodit od tlaků moderní společnosti ke konformismu.

Bez závěru

Tím nemá být řečeno nic velkého. Žádná obhajoba dědictví, asi ani tradice. Ostatně právě v otázce dědictví se ukazuje, jak obtížné je o ní mluvit. Ta monoteistická tradice, z níž podstatně vychází Západ, vyzývá k tomu, abychom původ zanechali. Cože to slyšel Abrahám? „Odejdi ze své země, ze svého příbuzenstva a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu!“ Monoteistická tradice nám říká: Prchni před domovem, riskni to. A co víc, dějiny úprku přecházejí v dějiny spásy.

Na dědictví je poutavá jeho aporetičnost, která vystihuje nevyjasněnost všeho lidského. Člověk se stává tím, kým je, když odchází. Jenže také platí, že je-li člověkem, nikdy se neosamostatní. Dědictví není jen startovní výhoda, dřina, závazek, ale také společný příběh. Je to vyprávění, v němž se člověk ocitl, aniž o to žádal. Filozof a esejista Emil Cioran napsal: „Každá rodina má svou filozofii.“ Osvobození od dědictví rodinné filozofie je nutné, má-li si člověk zachovat důstojnost; ale nechť si také každý včas přizná: Je jisté, že v tomhle osvobození selže.

Nezvladatelnost všeho lidského, fakt, že člověk neslouží rodině, i když jí slouží, vyjádřil Händler vtipně i tragicky. Když se jej novinář zeptal, jak zvládal výchovu svých tří potomků v době, kdy vedl obrovský podnik a v noci namlouval knihy, odpověděl: „Vychoval? Co si budeme povídat, mé svědomí není čisté.“ Ale pak se mu vrátila veselost a s novinářem se shodl na neotřelé tezi: „S dětmi člověk stejně vychází lépe, když už jim nějaké to trauma způsobil.“