Generál ve výslužbě Andor Šándor studoval v osmdesátých letech 20. století stejnou školu pro komunistické vojenské špiony jako Petr Pavel. Na rozdíl od něho však své začátky ve vojenské rozvědce popsal poměrně věcně. Vzpomínky Andora Šándora dokládají, že výroky Petra Pavla o údajné škole pro „výsadkáře průzkumníky“ či budoucí diplomaty se nezakládají na pravdě. Jednalo se výhradně o přípravu operativních pracovníků vojenské rozvědky.

Pro kontext je nutné nejdříve uvést, že Zpravodajská správa Generálního štábu (ZS GŠ), jak zněl název komunistické vojenské rozvědky, byla vytvořena podle sovětského vzoru jako menší sestra Hlavní správy rozvědky, známé pod zkratkou GRU (Главное разведывательное управление), jíž byla fakticky podřízena. Jednalo se vedle Státní bezpečnosti o druhou tajnou službu, která byla určena primárně k získávání informací o západních armádách. Spolupracovala ovšem také se Státní bezpečností, zejména s civilní rozvědkou, neboť sbírala rovněž informace o exilu. V osmdesátých letech měla ZS GŠ krycí název 248. provozní pluk.

Součástí ZS GŠ byl Zpravodajský institut, který podle zakládacího statutu vydaného v roce 1973 náčelníkem generálního štábu ČSLA a prvním zástupcem ministra národní obrany, generálplukovníkem Karlem Rusovem zajišťoval „specializované školení pro důstojníky agenturního průzkumu“. Pracovalo v něm přibližně osmdesát zaměstnanců, kteří cvičili frekventanty jak v cizích jazycích, tak v práci se zpravodajskou technikou, v metodách výslechů, obsluhování mrtvých schránek, získávání agentů, tajném fotografování atd.

Zpravodajská škola pořádala rovněž akce k různým výročím, stranická školení či besedy se sovětským poradcem. Jejím hlavním úkolem byl ovšem výcvik nových operativců v dlouhodobém kurzu, který nejdříve trval dva roky a od roku 1987 byl prodloužen o jeden rok. První ročník probíhal pod krytím Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně (VAAZ). Další dva roky se odehrávaly již především v centrále Zpravodajského institutu ZS GŠ, která sídlila na adrese Karolíny Světlé 4 v Praze 1 hned vedle Bartolomějské ulice (frekventanti chodili na obědy do nedaleké jídelny ministerstva vnitra).

Zpravodajský institut měl krycí název 26. oddělení Generálního štábu.

Legenda pro rodinu a známé

Současný prezidentský kandidát Petr Pavel začal studovat na této zpravodajské škole v létě 1988, když byl na vlastní žádost převelen z 22. výsadkové brigády speciálního určení (prostějovští výsadkáři tehdy nespadali pod ZS GŠ, jak Pavel mylně tvrdí na svých webových stránkách, nýbrž pod Zpravodajskou správu Západního vojenského okruhu). Petr Pavel se tehdy stal novým pracovníkem ZS GŠ na celý úvazek, dostal přiděleno krycí jméno „Pávek“ a zpravodajské číslo 1066, pod nímž z konspirativních důvodů podepisoval dokumenty. Obdržel také legendu pro rodinu a známé, pod kterou mohl oficiálně tvrdit, že studuje tlumočení a překladatelství. Manželka se o skutečné práci podle dokumentů dozvěděla, až když studoval ve druhém ročníku, krátce před listopadem 1989.

V roce 1986, tedy o dva roky dříve, než Petr Pavel začal studovat, dokončil stejnou školu pozdější náčelník vojenské rozvědky Andor Šándor (krycí jméno „Šára“, zpravodajské číslo 958), o jehož studiu je v Archivu bezpečnostních složek uloženo rovněž několik dokumentů. Petr Pavel a Andor Šándor patřili mezi několik stovek pracovníků ZS GŠ, kteří byli do roku 1989 frekventanty (zpočátku dvouletého a později tříletého) zpravodajského kurzu. Všichni frekventanti školy byli podle dochovaných výkazů důkladně prokádrovaní členové KSČ a v jejich rodinách a příbuzenstvu nebyl nikdo v exilu nebo v protirežimní opozici. Zhruba pětina budoucích operativních pracovníků vojenské rozvědky školu přes pečlivý výběr nedokončila, a to z různých důvodů, většinou nezvládali jazykové studium, někteří měli osobní či rodinné problémy a někteří byli vyloučeni ze školy z důvodu nedostatečné stranické kázně.

Andor Šándor po absolvování dvouletého kursu v roce 1986 na zpravodajské škole zůstal a vyučoval zde angličtinu. Poté byl z tohoto místa stažen a připravoval se na vysazení do zahraničí, k čemuž nakonec před listopadem 1989 nedošlo. Vyjel až v roce 1991 do Londýna, kde několik let působil jako zástupce vojenské rozvědky pod krytím vojenského přidělence.

Operativní pracovníci v terénu

V roce 2016 vydalo nakladatelství Daranus vzpomínky Andora Šándora nazvané Čeká nás pohroma? Životní příběh generála tajné služby. Generál ve výslužbě ve svém životopise obdobně jako Petr Pavel přímo neuvedl, že studoval na Zpravodajském institutu ZS GŠ. Jeho popis studia a přístup k vlastní minulosti je přesto částečně odlišný. Šándor neskrývá, že by se v případě špionážní školy jednalo o jakousi diplomatickou školu. Nezakrývá také, že již tehdy pracoval pro vojenskou rozvědku. Jeho popis studia na zpravodajské škole je sice velmi stručný, ale odpovídá nejen archivním dokumentům, ale také publikovaným vzpomínkám Vladimíra Mohyly, dalšího absolventa Zpravodajského institutu ZS GŠ.

Ve svých pamětech Andrej Šándor popsal základní zaměření studia, ve kterém byla stranická výchova kombinována se zpravodajským výcvikem: „Principy armády a školy jsou si v něčem podobné a platilo to i při studiu budoucích zpravodajců, v české hantýrce ,pátračůʻ, operativních pracovníků v terénu. Hustili do nás politiku v tehdy obvyklém balení, což bylo samozřejmě přiblblé. Učili nás špionské praxi, což bylo naopak zajímavé. Jak se pracuje s mrtvými schránkami, jak se obsluhují a vybírají; jak vypadá spolehlivá ,sledovačkaʻ a jaká je naopak ochrana proti sledování, kdy ,pátračʻ nemá v zásadě dělat nic nezvyklého, aby nevzbudil podezření; jak se vytváří nepravá identita a jak se organizují schůzky, aby o nich protistrana neměla ani tušení. Anebo jak se skrytě fotografuje.“

Důležitou součástí výuky byly podle Šándora rovněž podrobné výklady o západních armádách: „Učili nás všechno myslitelné o bundeswehru a o americké armádě na území Západního Německa. Dislokace a počty jednotek. Výzbroj.“

Zpravodajci pod krytím

Andor Šándor rovněž napsal, že klíčová byla také znalost cizích jazyků, neboť cílem byla příprava na vysazení do zahraničí: „Ovšem čekalo se od nás, že cizí řeč zvládneme brilantně – vždyť ,pátračiʻ měli v budoucnu jet do zahraničí. Buď jako lidé ze zahraničního obchodu, nebo novináři. Byla to sice jistá forma krytí, ale nedostatečná, kdyby se člověk dostal v cizině do průšvihu. Mohlo mu pak hrozit vězení – třeba i nějaká nehostinná basa v Oklahomě. Anebo mohlo krytí souviset s naším velvyslanectvím, kde by byl ,pátračʻ veden jako vojenský přidělenec s diplomatickou hodností. Pak by ho v případě špionské aféry čekalo vyhoštění. Prohlásili by ho za personu non grata, dali by mu týden na sbalení zavazadel a jel by domů.“

Když jsem na podzim 2022 v rozhovoru pro CNN Prima News popisoval téměř identicky jako Andor Šándor obsah studia na Zpravodajském institutu ZS GŠ a zaměření jeho absolventů, prohlásil Petr Pavel ve stejné televizní stanici a v rozhovoru pro DVTV v reakci na můj popis jeho studia na zpravodajské škole, že nejsem historik, že lžu (aniž by specifikoval v čem) či že nerozumím vojenské terminologii.

Podobný názor vyslovil také historik a ředitel Lidického památníku Eduard Stehlík, který navíc již v roce 2019 bez kritického zkoumání prohlásil, že dochované historické archivní prameny k Petru Pavlovi neobsahují „nic, co by dokazovalo jeho nadstandardní oddanost vůči komunistickému zřízení či ideologii“. Ve skutečnosti je ve zmíněných archivních zdrojích takových dokladů řada, a to včetně dokumentace o tom, jak Petr Pavel zastával v KSČ různé funkce či o jeho souhlasu se sovětskou okupací ve vlastnoručně psaném rozsáhlém životopise, který napsal v roce 1987 právě pro vojenskou rozvědku, jež si ho tehdy vytipovala jako vhodného kandidáta.

Polistopadové utajení

Vojenská rozvědka na rozdíl Státní bezpečnosti personálně přežila politické změny po roce 1989 a většina jejích pracovníků včetně Andora Šándora a Petra Pavla pokračovala bez problémů ve své práci v nových politických podmínkách. Poslední předlistopadový náčelník vojenské rozvědky Anton Slimák byl dokonce v prosinci 1989 jmenován náčelníkem generálního štábu. Tuto vysokou armádní funkci zastával až do května 1991. Jeho předchůdce Miroslav Vacek tehdy povýšil na ministra národní obrany. Vliv vojenské rozvědky se projevil také tím, že nebyla v roce 1991 vůbec zahrnuta do lustračních zákonů.

Dlouho také historici a další badatelé neměli k dispozici archivní prameny ZS GŠ, které byly předány z vojenské tajné služby teprve po vzniku Archivu bezpečnostních složek v roce 2008. Některé z dokumentů k činnosti Zpravodajského institutu ZS GŠ, které jsem v souvislosti se životopisem Petra Pavla zkoumal, se dočkaly odtajnění teprve před rokem. To jsou hlavní důvody, proč doposud nebyly napsány dějiny o této zpravodajské škole, kde se komunističtí vojenští špioni připravovali pro svou profesní dráhu.

Petr Blažek

historik, působí v Ústavu pro studium totalitních režimů a Muzeu paměti XX. století