Po mostě Boleslava Chrabrého se přejde řeka Warta a vstoupí se na Tumský ostrov. To je nejen nejstarší část Poznaně, ale vlastně i nejstarší místo Polska, zážehový bod polského státu, asi jako u nás by mohl být snad Levý Hradec, Budeč nebo Libušín. Jenže tady bylo založeno rovnou biskupství (roku 968) a stál tu knížecí palác, prostě první sídlo oněch nezdolných a bojovných Polanů. Takže když na tomhle místě mluvil v roce 1997 papež Jan Pavel II. ke svým Polákům, přímo je oslovil: „Řekněte všem, že my všichni jsme z Poznaně, my všichni jsme odsud, kde se Polsko začalo, od Měška a Boleslava Chrabrého…“ Což zní o trochu lépe než říct Řekněte všem, že jsme všichni z Budče – i když vlastně proč ne. Moraváci by ale mohli říct My jsme z Velehradu nebo Mikulčic; a měli by pravdu. Ale Poláci jsou holt z Poznaně.

Vědom si tedy významu tohoto místa, chrabře jsem čelil ostrému březnovému větru, jenž se valil od rovinatých plání Velkopolska a čeřil hladinu Warty. Spolu se svým průvodcem Jackem, znalcem poznaňských starožitností i novostí, jsme kráčeli k poznaňské katedrále. Abych dokázal, že nejsem jen staromilec (což jsem), tak se zmíním, že jsem byl upozorněn třeba na poznaňského Banksyho, který sprejuje po zdech takovou rouru s okem, říká se tomu Watcher nebo Pan Peryskop, hojně se to vyskytuje na fasádách a je to už zahrnuto do seznamu poznaňských pozoruhodností.

No, dobré, ale já byl rád, že jsme kráčeli k poznaňské katedrále, která na mě dělala větší dojem. Její dvě vysoké cihlové věže se zelenými helmicemi se ostře rýsovaly na chladném nebi. Ty věže jsou ovšem novodobé a helmice až poválečné, prý se to líbilo tehdejšímu biskupovi, který chtěl, aby se kostel co nejvíc podobal chrámu ve Hnězdně, což jsem druhý den uznal, že se povedlo. Stará Poznaň a Hnězdno jsou dvě epicentra jednoho jádra, dvě místa, odkud pocházejí Poláci, tedy ve smyslu státním a duchovním, dvě jejich hnízda. Jsou od sebe vzdálena dva dny jízdy na koni (a asi hodinu cesty autem) a uprostřed je Lednický ostrov, což je třetí centrum prastátu, ideální místo, aby se tady ty koně přepřahaly a aby si knížecí družina odpočinula v náručí svých konkubín. Existuje ještě pár dalších míst spojených s polským prvopočátkem, který leží na severozápadě současného Polska, ve Velkopolsku: Giecz, Konin, Kalisz, Grzybow, ale základní spojnice je tahle, Poznaň – Ostrów Lednicki – Gniezno… Kdo chce poznat polské kořeny, musí prostě sem. A začít musí v Poznani.

Na rozdíl od rozkopaného centra Poznaně (viz minulý díl) tady, na ostrově, byl klid, cesty a trávníky vzorně zarovnány, archeologové, kteří tady kopali od 19. století a hledali ony základy Polska, se taky asi už přesunuli jinam. Nechali tady za sebou archeologické muzeum a nějaké významné výkopy a příkopy, kterými se naznačovala důležitost místa. Působilo to tam opravdu důstojně a klidně, ani moc lidí se tam nevyskytovalo, vlastně jsme tam byli sami, jen studený velkopolský vítr hvízdal kolem nás.

Můj przewodnik Jacek správně předpokládal, že mi udělá radost, když mě zavede na místo spojené s mým kmenem. První kostel či kapli tady totiž založila Doubravka čili Dobrawa Przemyślidka, knížecí dcera našeho Boleslava Ukrutného, sestra Boleslava Pobožného, manželka Měška čili Mečislava z rodu legendárního Piasta. A tento první historicky doložený polský kníže byl v čase, kdy poznal Doubravku, pohan, uctívač bůhvíčeho, čímž za ní civilizačně zaostával. Nerovné manželství bylo narovnáno Měškovým křtem v roce 966, což se mělo stát tady, na tomhle místě, v kapli Panny Marie, jejíž základy kryje skleněná deska. Češka Doubravka je tedy cosi jako kmotra, matka chrzestna, polského křesťanství, což lze někdy v konverzaci s Poláky použít a udělá to zaručeně dojem. České křesťanství mělo před tím polským náskok skoro o jedno století, možná že se to projevuje dosud: odejde také později… V každém případě to je tady místo prvního polsko-českého svazku, jehož reálným výsledkem byl syn Boleslav Chrabrý, první polský superman, který v roce 1003 usedl na pražský knížecí stolec a chvíli to vypadalo, že by se dějiny mohly vyvíjet jinak. Vznikla by polsko-česká říše, kam by se pak možná přidali další Slovani, možní Prusové, sahala by od Krakova po Hamburk a Lubek, vládlo by se střídavě z Prahy a Poznaně, obchodovalo by se s jantarem, medem a otroky. Možná by došlo k renesanci kultu Svantovíta a Radegasta… Germáni by byli odraženi a latinská kultura taky. Ale jak známo, tohle bylo pro Poláky příliš velké sousto a Říše to tak nemohla nechat, možná z dobrých důvodů pro Čechy i Poláky.

Na tom jsme se ve všem respektu shodli i s Jackem, který mě pak vedl ke kameni s takovými rýhami, jako by ho někdo nařezával. To udělal ďábel svými drápy, když se vztekal, že pohanství opouští Tumský ostrov, řekl Jacek a naznačil, jak drápe do kamene. Bardzo ciekawe, řekl jsem, což jsem říkal skoro na všechno: a zajímavé to opravdu bylo. Ale ve skutečnosti si prý o ten kámen ostřili šavle a meče rytíři, když táhli do boje. To je také čekave. Zajímavé bylo i takové kamenné sedátko u zdi kostela, což prý byl venkovní trůn, možná na něm sedali Piastovci, všichni ti Měškové, Boleslavové a Kazimíři, kteří odsud rozvíjeli a spravovali raně středověký polský stát, jehož jádro se však koncem 13. století začalo přesouvat z Poznaně na východ do Krakova; Varšava byla tehdy zapadlá rybářská vesnice. Nebo prostě to byla kamenná lavička, na které se dobře sedělo, když svítilo sluníčko.

To na chvíli vysvitlo, ale bylo to studené slunce, jako slunce zapadlého pohanství. Ještě s jedním Čechem jsou ovšem ty počátky Polska spojeny, a to s Vojtěchem, biskupem pražským, vyhnaným několikrát svými Čechy do ciziny, zatímco u Poláků byl uctíván jako učenec, diplomat a taky Slavníkovec, tedy člen konkurenčního rodu pražských vládců. Když byl v dubnu 997 zabit Prusy, nechal Boleslav Chrabrý jeho mrtvé tělo s useknutou hlavou vyvážit stříbrem a přenést do Hnězdna, kde pro něj dal vybudovat baziliku. Tím vedle Poznaně vzniká druhé centrum onoho „státu“, které má svého významného mučedníka a světce, což byl předpoklad, aby se vůbec nějaký křesťanský stát mohl hlásit do slušné společnosti. Mladý římský císař Ota III., který Vojtěcha osobně znal, to ocení a podnikne slavnou cestou do Hnězdna v roce 1000. Nejspíš se přitom zastaví i v Poznani, k Boleslavovi se chová jako ke svému příteli, zahrne Sklavinii, jak tehdy učenci říkali téhle polobarbarské části Evropy, do svého plánu na obnovu římského impéria: Renovatio Imperii. Tím se Polsko najednou ocitne ve středu evropské politiky, zatímco Čechy, kde v roce 999 umírá jiný Boleslav, strýc toho polského, jsou v troskách. Jeden Přemyslovec tam vraždí, oslepuje a kleští druhého, zkrátka těžká krize legitimity, takže se zdá, že to bude pro Poláky snadné, ti dokonce obsazují Moravu a Boleslav pak i Prahu. Jenže v lednu 1002 umírá na malárii Ota III., příznivec Boleslavův, nastupuje císař Jindřich II., který zdaleka tak přátelsky Polákům nakloněn není, takže se karta obrací a Čechy jsou opět v rukách té dost šílené a divoké rodiny, jež dostane až mnohem později jméno Přemyslovci. Ale Čechy Čechům! Nebo ne?

O tomhle jsme s Jackem zhruba konverzovali vzájemnou imitací polštiny a češtiny, přičemž jsme oba nápadně často kývali hlavou a říkali Tak tak, rozumiem… Pak jsme vešli do katedrály, v kryptě jsou pohřbeni první polští biskupové Jordán a Unger a hlavně ti Piastovci, onen Měšek, i když to není jisté, ale určitě jeho syn Boleslav Chrabrý a pak další knížata a králové až do 13. století, kdy se role ujal Krakov. Chrám by plný vznešené symboliky a odkazů na stát, který se začal budovat tady, na písečném ostrově. Ostrovu se polsky říká wyspa, ale protože je tak starobylý, užívá se starobylého slova ostrów. To je taky ciekawe, ne?

Knihy Výprav Jiřího Peňáse (jiripenas.cz)