Čína dává „nohu do dveří“ evropského trhu s auty, které neuváženě pootevřeli tuhé bruselské regulace a zelení ideologové EU. Málokdo tak jako oni nahrává čínským geopolitickým zájmům.

Největší evropská automobilka, Volkswagen, má další problém – a Evropa, Německo i Česko s ním. Největší čínský výrobce elektroaut (a po americké Tesle druhý největší na světě), automobilka BYD, postaví svůj první závod v Evropě. A to v Maďarsku. To vše v době, kdy Volkswagen razantně škrtá a ve svých závodech v Německu ukončuje nábor nových pracovníků, neboť absolutně nezachytil trend elektromobility a nedokázal zároveň v Bruselu ubránit vozy se spalovacími motory. Nepostaví proto ostatně ani v minulém týdnu tolik diskutovanou gigafactory v Česku.

O Německu se ještě před pár lety říkalo, že má vše – zejména energetickou a přistěhovaleckou politiku – promyšlené a že vše zvládne.

Teď:

1) se na patnáct let upsalo Kataru, sponzoru Hamásu, k odběru plynu, neboť si povypínalo jaderné elektrárny;

2) ulicemi mu pochodují masy propalestinských antisemitů, které zjevně nedokázalo začlenit;

3) automobilový průmysl se mu vinou nezvládnuté energetické přeměny a zelené ideologie hroutí v přímém přenosu; Číňané mu „za humny“ staví svůj první evropský závod na elektroauta.

Teprve po více než třiceti letech, zdá se, plně doceníme prozíravost britské premiérky Margaret Thatcherové, jež oponovala znovusjednocení Německa. Asi již tehdy tušila, že Němci, jak praví klasik, nečiní malých chyb, a dojde-li na znovusjednocení, nikdy nebudou moci být dost malé, aby nestáhly hned celou Evropu.

Ale vraťme se k elektromobilnímu fiasku Německa, resp. EU. To, že Číňané mají postavit svůj první evropský závod na elektroauta, představuje pro evropský autoprůmysl další šok. Poté, co bolavě shledal, že už Číně moc neumí konkurovat na jejím vlastním trhu. Původně snad evropský autoprůmysl mínil, že euroelektroauta dobudou svět, jako se to ve 20. století podařilo evropských autům se spalovacími motory. Když to vše ještě navíc dotačně podpoří Brusel a vlády unijních zemí – jedoucí na vlně zelené ideologie a greenwashingu –, co by se mohlo pokazit?

Pravda, jeden čínský závod v EU sám o sobě nemusí nic znamenat, zároveň ale může jít – velmi nebezpečně – o příslovečnou „nohu ve dveřích“. Jakmile budou Číňané své elektrovozy vyrábět přímo v EU, může být do budoucna mnohem těžší omezit jejich konkurenceschopnost například uvalením dovozních cel.

Cestu, po níž nyní mohou čínská elektroauta do Evropy podniknout fatální vpád, přitom umetá Brusel. Evropská unie totiž dramaticky snížila konkurenceschopnost evropských aut se spalovacími motory – a to svými tuhými regulacemi. Přitom evropská auta se spalovacími motory představovala naprostou špičku a ve světě těžko hledala konkurenci. Regulace Bruselu je však zdražily natolik – a učinily výrobu levnějších, „lidových“ modelů se spalovacími motory už nyní prakticky nerentabilní a neperspektivní –, že tím vlastně otevřely dveře čínským výrobcům elektroaut. Ti by bez tuhých bruselských regulací vozů se spalovacími motory neměli šanci na unijní trh výrazněji proniknout.

Navíc jsou elektrovozy mnohde v EU dotačně i jinak zvýhodňovány. I v Česku jejich majitelé snáze – a levněji – zaparkují ve městech či nemusí pořizovat dálniční známku.

Takže EU vlastně „zabíjí“ svůj tradiční autoprůmysl, přičemž dotuje elektromobilitu, v níž ale evropské automobilky přesto nejsou konkurenceschopné.

Nyní tedy do takto neuváženě pootevřených dveří vstupují Číňané. A půjde se jich těžko zbavit. EU svými regulacemi čínským automobilkám „likviduje“ evropskou konkurenci, a navíc ještě jako na podnose uchystala dotační a jiná zvýhodnění – na dluh budoucích generací unijních daňových poplatníků.

Přitom regulace EU týkající se vozů se spalovacími motory nemají samy o sobě šanci zbrzdit, natož zvrátit proces klimatických změn. I pokud by v celé EU elektrovozy rychle, za pár let, nahradily veškerá auta se spalovacími motory, což je čirá utopie, globální antropogenní emise oxidu uhličitého klesnou nejvýše o 1 až 1,5 procenta svého celkového objemu. To odpovídá tak titěrnému snížení celkových globálních emisí oxidu uhličitého – jak těch čistě celkových antropogenních, tak tím spíše těch zahrnujících i neantropogenní emise –, že si toho „příroda ani nevšimne“.

Zato v Pekingu si toho všimnou zcela jistě. A budou jistě nadšeni. Vždyť získat tak lukrativní trh, jako je ten evropský automobilový, to je „terno“, které Peking – sám zodpovídající za zhruba 30 procent globálních antropogenních emisí oxidu uhličitého – jistě zúročí nejen ekonomicky, ale i geopoliticky. Málokdo nahrává čínským zájmům ve světě jako zelení ideologové v zemích EU.