V prosinci jsme v Česku zažili vzrušenou debatu o veřejnoprávních médiích vyvolanou legislativními změnami, které navrhl ministr kultury Martin Baxa. V této debatě slouží Polsko (pochopitelně za předchozí vlády konzervativců) a Slovensko (za současné vlády Roberta Fica) jako negativní příklad. Je fakt, že poslední kapitola úpadku veřejnoprávních médií tam začala zpochybněním či přímo zrušením koncesionářských poplatků a přechodem na přímé financování ze státního rozpočtu (mimochodem za tím stáli nikoliv zlí „populisté“, ale v Polsku první Tuskova a na Slovensku Matovičova vláda). Polský vývoj posledního roku (právě 19. prosince to byl rok od silového převzetí Polské televize, rozhlasu a tiskové agentury novou Tuskovou vládou) však ukazuje, že možná o samou koncepci veřejnoprávních médií jako „etalonu objektivity“ už není moc velký zájem.

Ovládnutí veřejnoprávních médií konzervativci z PiS (nepochybně reálné) patřilo v předchozích letech mezi oblíbené příklady „krize demokracie“ v Polsku. Méně orientovaní novináři z toho vyvozovali závěr, že je ohrožená svoboda slova, či dokonce férovost volebního procesu. Tyto soudy vyplývaly hlavně z neznalosti mediálního prostředí v Polsku, v němž státní média jsou jen jedním z řady silných hráčů v rámci velmi polarizovaného spektra, v němž i v dobách PiS převažovala média z liberální strany barikády.

Potíže s veřejnoprávností pokračují

Polsku budování veřejnoprávních médií nikdy nešlo. Po roce 1989 byla vždy vnímána jako kořist aktuálně vítězných politických sil. Pro jejich převzetí využívaly nastupující vlády různé právní kličky nebo exotické koalice (třeba kolem roku 2008 ovládali televizi liberálové v taktické alianci s krajní pravicí) a relativní pluralitu zajišťovalo akorát vyvažování sil v rámci jednotlivých vládnoucích koalic. Po roce 2015 vznikla poprvé situace, kdy celou exekutivu měla v rukou jedna strana. A tak i státní televize a rozhlas se staly jednobarevné, jednobarevné dodejme až nesnesitelným způsobem (část komentátorů se domnívá, že během loňských voleb právě negativní reakce na tendenčnost státní TVP vyhnala k urnám i mnoho nevoličů).

Komentátoři se shodují, že snahu o větší nestrannost nelze nové TVP upřít, nicméně sociální sítě se opět plní příklady nepříliš povedených manipulací, akorát s opačným znaménkem (třeba vtipná pouliční sonda, ve které „kolemjdoucí“ vyjadřovali radost z navýšení cen energií, protože to „pomůže planetě“ nebo je donutí „racionalizovat výdaje“). Piotr Trudnowski z think-tanku Klub Jagielloński srovnal přítomnost zástupců vlády a opozice v informačních a publicistických pořadech, z něhož vyplynulo, že se nezměnilo nic – stejně jako za konzervativců je poměr mediální pozornosti přibližně 8 ku 2 ve prospěch aktuálně vládnoucích…

Řekni mi, co čteš, a řeknu ti, do kterého kmene patříš

Toto jsou ovšem nepodstatné detaily z polské politické kuchyně. Zajímavější je něco jiného. V podmínkách silné polarizace společnosti a střetů názorových „kmenů“ se ukázalo, že po veřejnoprávnosti už není poptávka. Diváci reagovali okamžitě: téměř ze dne na den nové zpravodajství „osvobozené“ státní televize přišlo o 2/3 diváků. Noví se nedostavili, a tak zpravodajská TVP Info z téměř 6% podílu na trhu klesla na něco přes 2 %.

Diváci z „konzervativní bubliny“ odešli – ze dne na den nahoru vystřelila naopak dosud marginální pravicová TV Republika. Proč je nenahradila „liberálně-levicová bublina“? Ta už totiž svoji televizi má – soukromou TVN, nejmocnější médium v zemi, a nepotřebuje její chudší státní napodobeninu.

Jak píše sociolog Jacek Sokołowski, polskou mediální scénu od začátku charakterizoval sklon vnímat média jako platformy pro prosazování konkrétního světonázoru. „Otcem“ této tendence byl legendární disident Adam Michnik a jeho mocný deník Gazeta Wyborcza – první médium, které poskytovalo svým čtenářům „pocit příslušnosti“, jasné „vymezení dobra a zla“ a mělo ambici „tvarovat sociální a politickou realitu země“. V době devadesátkové nestability to byla nejsilnější „identitární média“ spíše než efemérní politické strany, kdo trvale reprezentoval jednotlivé názorové proudy ve společnosti.

Ovšem v novém století média začala postupně slábnout vlivem internetové revoluce, zatímco politická scéna se stabilizovala a získala převahu. Fenomén „identitárních“, kmenových médií, která „obsluhují“ emoce a resentimenty znepřátelených skupin ve společnosti, ještě posílil a přidal se k němu prvek nepokrytého fandění konkrétním politickým sílám. Ve výsledku máte občas pocit, že žijí jednotlivé polské „kmeny“ v paralelních vesmírech, které mají nejen svá média, ale i „svá fakta“ nebo minimálně stejným faktům poskytují úplně opačné interpretace. Všichni o tom vědí, většině (jak médií, tak politiků) ta hystericky vyhrocená polarizace vyhovuje.

Mimochodem, obětí tohoto stavu jsou pak někteří méně zorientovaní zahraniční komentátoři, kteří čerpají informace jen z jedné strany barikády (převážně ze zmíněného deníku Gazeta Wyborcza) a předávají tak dál karikaturně pokřivený obraz polské reality.

Veřejnoprávnost je mrtvá, ať žije symetrismus?

Primitivizace veřejné debaty, která se proměnila na dost jalovou šarvátku dvou znepřátelených skupin, není bez následků. A mnohé začíná unavovat. „Polarizace je ve veřejné debatě normální, ale když přesáhne určitou mez, ničí samotnou debatu,“ napsal politolog Paweł Musiałek. „Před Polskem stojí obrovské výzvy, vnitřní a vnější, ale my se místo toho soustředíme na to, jak delegitimizovat své oponenty.“

V listopadu v jednom z hlavních publicistických pořadů významná tvář nové TVP (a současně manželka prominentního státního úředníka) nechala jistého novináře – milovníka konspiračních teorií –vyprávět nejen o tom, že vláda PiS „nechtěla v únoru 2024 pomoct Ukrajině“, ale dokonce zopakovat oblíbenou kremelskou tezi, že „plánovala obsadit Lvov“. Pozitivní změnu dokazuje, že to pak TVP schytala od novinářů z obou stran barikády. Nejde jen o to, říkali, že (pokud jste náhodou v roce 2022 byli v kómatu) můžete podobné bludy vyvrátit během 5 vteřin s použitím Googlu. Nejhorší je trend, že státnímu médiu stojí uspokojení touhy „nakopat“ vnitropolitickým soupeřům i za šíření ruské propagandy.

V Polsku se pro nesouhlas s hlavním pravidlem vnitropolské války – „vždy držet ze svým kmenem“ – vžilo výsměšné označení symetrismus. Pro mnohé radikály z obou táborů jde o nadávku, speciálně militantní křídlo internetových příznivců Donalda Tuska „herezi symetrismu“ stopuje a trestá stejně nelítostně jako stalinisté trockisty. Název pochází od sklonu k „symetrické“ kritice obou politických táborů, nicméně často jde prostě o návrat k praxi „hájit hodnoty, a nikoliv politické tábory“ – jak vysvětluje redakce revue Kultura Liberalna. V poslední době se taková názorová různorodost začíná do mnohých redakcí vracet a nacházet i své publikum. Může o tom svědčit třeba (ale zdaleka nejenom) úspěch před rokem spuštěné internetové platformy Kanał Zero, kde najdete jak přesvědčené levičáky, tak zaryté konzervativce. Spojuje je chuť konfrontovat názory, neodpouštět chyby ani svým politickým favoritům a připomínat politikům, že konce polarizace nedosáhnou zničením protistrany.

V době, kdy napříč západním světem zuří intenzivní, hluboký světonázorový střet, je těžké očekávat od jednotlivých novinářů a celých redakcí ryzí nestrannost a od publika, že budou takové póze mytické objektivity důvěřovat. Polský příklad (při všech jeho místních specifikách) ukazuje na druhé straně nebezpečí uzavírání do bublin, ve kterých vedeme své monology. Takže ať žije symetrismus?