Málokteré téma vyvolává tak ostrou reakci jako zásah do penzí. Především snaha zvýšit věk odchodu do důchodu. Když letos na jaře francouzský prezident Emmanuel Macron prosazoval oddálení penze z 62 na 64 let, vyšly do ulic miliony Francouzů. U nás se vláda Petra Fialy stanovení konkrétního penzijního věku, které by v mediálních titulcích dráždilo společnost, chytře vyhnula. Naopak nastavila něco ve stylu penzijního automatu, podle něhož se důchod bude oddalovat podle toho, jak se postupně prodlužuje délka života. Nebudou žádná čísla do titulků. A každý si bude moci spočítat, kdy může do důchodu odejít. Před oficiálně určeným věkem ale nebude moci do předčasné penze nikdo, kdo za sebou nemá aspoň čtyřicet odpracovaných let.

Okamžitě se ozvala opoziční kritika. Lidé nemohou pracovat déle, protože jsou nemocní a „zdevastovaní“. To slovo „zdevastovaní“ se ve veřejné debatě objevuje čím dál častěji. Kritici delší pracovní kariéry jím upozorňují na to, že lidé se sice dožívají vyššího věku, avšak nedožívají se ho ve zdraví. Délka dožití ve zdraví je subjektivně prožívaný stav, kdy člověka neomezují žádné problémy tak vážné, aby mu bránily v plnohodnotném životě. Je to subjektivní hodnocení, které se zjišťuje průzkumem. O sebehodnocení jistě rozhoduje mentální nastavení. Každý si problémy a omezení, které věk přináší, připouští jinak. V každé společnosti jsou hypochondři a skutečně odolní lidé. Ta subjektivní data jsou ale v souladu s tvrdými statistikami nemocí, které lidi skutečně omezují. S chorobami srdce, cukrovkou, rakovinou, obezitou.

Tajemství velkých rozdílů

Češi se ve srovnání dožívají ve zdraví velmi podprůměrného věku. Evropský průměr je u mužů 63,1 roku a u žen 64,2 roku. Data dává dohromady statistický úřad Evropské unie Eurostat. Ta nejaktuálnější jsou z roku 2021. Kombinuje data o reálné délce života s průzkumem European Health Modul, kde jsou právě ona sebehodnocení subjektivně prožívaného zdraví.

V délce zdravého života žen a mužů jsou v celé Evropě výrazné rozdíly. Proto nemá smysl uvádět průměr, ale ženy a muže zvlášť. Přestože v celkové délce života skoro ve všech zemích vítězí ženy nad muži, u zdravého života jsou mezi zeměmi výrazné rozdíly. V mnoha zemích od Švýcarska přes Portugalsko po Dánsko nebo Polsko jsou muži zdravější do vyššího věku než ženy. U nás, v Německu, ve Francii nebo v Rakousku je to naopak. Ženy jsou zdravé do vyššího věku než muži.

Čeští muži se v průměru dožívají ve zdraví 60,7 roku. Průměrný věk dožití je přitom 74,3 roku. To znamená skoro čtrnáct let života se zdravotními omezeními. Vůbec nejnižšího věku bez omezení nemocemi se dožívají Litevci: 52,2 roku. Pak následují Estonci (54,9) a Lotyši (55,4). Za nimi jsou Slováci (56,2), Rumuni (57,3), Dánové (58,2) a Portugalci (59,3). Pak už následují Češi.

Na druhé straně žebříčku jsou Malta a Švédsko: 68,9 roku. Následuje Itálie (67,7), Irsko (66,4), Francie (65,5) a Belgie (64,8). A okolní země ve střední Evropě? Němci se dožívají ve zdraví v průměru 64,7 roku, Poláci stejně jako my 60,7, Maďaři 61,6 a Rakušané 61,5.

Češky jsou na tom v délce zdravého života lépe. Jsme v Unii na čtrnácté příčce, tedy zhruba v polovině žebříčku. Bez nemocí dosahují v průměru 63,4 roku. Unijní průměr je 64,2. Nejdelší zdravý život mají Italky a Malťanky (68,5), následované Irkami (68) a Švédkami (67,9). Na druhé straně jsou Dánky, jež žijí bez vážnějších komplikací v průměru jen do 54,8 roku. Před nimi jsou Lotyšky (55,4), Portugalky (57,4) a Slovenky (57,7). A znovu pro představu okolní a blízké země. Němky se dožívají bez nemocí v průměru 66,5 roku, Polky 64,6, Maďarky 63,5, Rakušanky jen 61,3. Na konci i začátku evropských žebříčků jsou stejné země. Tam, kde se dožívají vysokého věku ve zdraví ženy, mají tuto přednost i muži. Byť jsou v délce toho zdravého života rozdíly. Mezi zdravými zeměmi se v obou případech objevují Švédsko, Malta, Itálie. Mezi těmi s nejkratším zdravým životem jsou naopak v obou případech Dánsko, Portugalsko, Slovensko, Lotyšsko.

Zdravý jako Švéd, nemocný jako Dán

To ukazuje, že těmi rozhodujícími podmínkami zdravého života nejsou geografická poloha ani bohatství. Mezi zeměmi s nejkratším zdravým životem jsou státy ze severu i jihu Evropy, Dánsko a Portugalsko. Ty nejbohatší, jako je právě Dánsko, i chudší, jako je Portugalsko nebo Lotyšsko. Dvě země ze stejného regionu mají často diametrálně odlišné výsledky jako třeba Dánové a Švédové u mužů i u žen. Zatímco Kodaň hlásí u mužů průměrný zdravý život jen 58,2 roku, ve Švédsku je to 68,9 roku. To znamená v průměru víc než deset let bez nemocí ve Švédsku navíc. Podobné rozdíly jsou třeba i mezi Portugalskem a Španělskem.

Samotná životní úroveň není tím podstatným trendem. Přitom v řadě českých debat často padá argument: Náš důchodový věk nemůžete srovnávat s vyspělejší západní Evropou, tam jsou lidé mnohem zdravější. Data přitom ukazují, že to není pravda. Stačí srovnání dvou nejbohatších zemí Evropy mimo EU. Životní úroveň je v nich velmi podobná. Švýcarsko má ale na poměry Unie u mužů průměrnou a u žen silně podprůměrnou délku zdravého života. Naopak Norsko v obou případech vysoce nadprůměrnou. Švýcarky žijí ve zdraví 59,3 roku, Švýcaři 63,2 roku. Norky se naopak dožijí bez nemocí v průměru věku 66,7 roku, Norové dokonce 70,5 roku. Norské království je vůbec jediná země z celé Evropy, kde se muži bez nemoci v průměru dostávají přes sedmdesátku. Švýcarsko i Norsko mají zároveň společné to, že tam muži překonávají ženy v počtu let bez nemocí nejvíc z celé Evropy. Před nimi je jen Island.

Proč chudé Bulharky bez obtíží přežívají bohaté Švýcarky

Nejchudšími zeměmi Unie jsou na druhém konci žebříčku Rumunsko a Bulharsko. A opět je tu podobný rozdíl sousedů jako mezi Dány a Švédy nebo Španěly a Portugalci. Rumuni jsou u žen i mužů na chvostu Evropy, Bulhaři jsou naopak u žen silně nad průměrem Evropy a u mužů lehce pod ním. Na evropské poměry chudé Bulharky přežijí bohaté Švýcarky bez nemocí v průměru skoro o sedm let. Velmi podstatnou část zdravého života.

Tajemství dlouhého zdravého života zjevně bude v symbióze dlouhé řady faktorů. Výraznější roli než kvalitní zdravotnictví a velké investice do něj hraje životní styl. Něco, co má každý člověk ve svých rukách. Švýcarsko má zjevně nesrovnatelně kvalitnější zdravotnictví než Bulharsko. Dánsko je má podle řady měřítek podobné a lepší než Švédsko. Výsledky v podobě života bez nemocí jsou ale jinde.

Z těch srovnání je zřejmé, že za devastaci vlastního zdraví si lidé mohou do značné míry sami. Tím, jak žijí, co jedí, jak moc se pohybují a jak se vyrovnávají se světem kolem sebe. Pandemie covidu ukázala, jak obrovským zabijákem je nadváha. Jak moc zatěžuje organismus. Vyvolává v těle permanentní zánět, který je spouštěčem řady nemocí. Včetně chorob kardiovaskulárních a onkologických. Odborné časopisy roky chrlí studie, jak ohromný vliv má to, co jíme, na naše zdraví. Stejně jako to, jak velký vliv má chronický stres. Nikoli samy těžkosti, do nichž se lidé dostávají, ale chronický stres z toho, že nemají schopnost se s nimi vyrovnávat.

Rodina, smysl, bůh a dvě sklenky vína

Vědci se také už dlouho zabývají tím, proč jsou na světě místa, města či regiony, kde se lidé ve zdraví dožívají i na poměry svých zemí mimořádně vysokého věku. Říká se jim modré zóny. Jejich výzkumem a popularizací se dlouhodobě zabývá Dan Buettner, autor mnoha bestsellerů. Koncept postavil na základě práce demografů Gianniho Pese a Michela Poulaina, který vyšel v časopise Journal of Experimental Gerontology. V něm zkoumali, proč v jednom konkrétním místě na Sardinii žije tolik stoletých mužů. Kolem těch míst udělali modré kruhy. Buettner podle stejných kritérií hledal další modré zóny. Na světě jich důkladnou prací s demografickými daty objevil pět. Je to japonská Okinawa, Nicoya v Kostarice, Ikarie v Řecku a Loma Linda v Kalifornii. A vidíme tu něco podobného jako v žebříčku života bez nemocí v Evropě. Země bohaté jako Japonsko nebo Kalifornie a vedle nich ty chudší jako Řecko nebo Kostarika.

Buettner dal zároveň dohromady devět společných trendů, které k dlouhému životu vedou. Prvním je neustálý přirozený pohyb. Ne jít si dvakrát týdně zaběhat nebo zajít do posilovny. Prostě se hýbat při běžném životě po celé dny. Druhým je vědomí hlubšího smyslu života. Japonci tomu říkají „ikigai“, Kostaričané „plan de vida“. Obojí znamená stručně řečeno vědomí toho, proč ráno vstávám z postele. Třetím společným trendem je schopnost vyrovnávat se se stresem. Ne že by ho nezažívali. Mají ale rituály, jak ten chronický dlouhodobý stres, který zabíjí, řešit. Odolávat mu. Čtyřkou je pravidlo 80 procent. Dělat věci a především jíst uměřeně. Je to ta mezera dvaceti procent mezi hladem a pocitem plnosti. Prostě se nepřejídat. Pětkou je obrovský podíl rostlinné stravy. Hlavně zeleniny a luštěnin. Ale není to žádné extrémní veganství. Šestkou je pro mnohé překvapivě uměřená konzumace alkoholu. Konkrétně vína. Sklenička až dvě za den. Výzkumy ukazují, že uměření konzumenti vína žijí déle a zdravěji než abstinenti. Sedmičkou je víra. Nezáleží na tom, k jaké církvi se lidé hlásí. Sama návštěva bohoslužby čtyřikrát za měsíc ale prodlužuje život o čtyři až čtrnáct let. Osmičkou je rodina na prvním místě. Starost o bližní. Nejen o partnera a děti, ale i o rodiče. Tato priorita stojí před prací a kariérou. Devítkou je zdravý okruh přátel, kterým člověk věří a může se na ně spolehnout. Důvěra mezi lidmi, která tolik mizí ze západních společností. „Abyste se dožili stovky, musíte vyhrát genetickou loterii. Většina z nás má ale šanci dožít se bez chronických nemocí devadesátky.“ Obyvatelé modrých zón ukazují, jak. Nejsou na to potřeba velké peníze ani zásahy státu. Je to na nás.