Kniha německého novináře Lutze C. Klevemana o historii západoukrajinského Lvova (Lvov / Zapomenutý střed Evropy) vrcholí ve větě: „Lvov je zamlklé město, a to ve dvojím významu: dnešní Lvov je mlčenlivý, Lvov před rokem 1945 se zamlčuje.“ Zazní v kapitole, která se zabývá zjevně nejtragičtějším obdobím jeho moderní historie, obdobím mezi podzimem 1939 a událostmi v létě 1941 a lety následujícími. Tehdy se během krátké doby vystřídají ve městě tři režimy, dosavadní polský je v září 1939 smeten sovětskou okupací, sotva ta se stačí etablovat, začíná 21. červnu 1941 útok nacistického Německa.

Obě rychlá převzetí jsou provázena krutými násilnostmi a represemi, Sověti likvidují třídní nepřátele, popravují a hromadně deportují na Sibiř především polské elity. Za necelé dva roky je příchod Němců naopak příležitostí k vyřizování účtů a etnickým čistkám, do nichž se aktivně zapojují Ukrajinci a přebírají iniciativu v násilnostech a ukrutnostech na početném židovském obyvatelstvu. Během dvou týdnů po obsazení Lvova wehrmachtem dojde ke dvěma pogromům, kterým padnou za oběť tisíce židovských občanů. Němci spíš přihlížejí, především Ukrajinci se činí. Jde o obludnou oslavu „osvobození“ od Sovětů i Poláků spojenou s nadějí na ukrajinskou „samostatnost“, která je po příchodu Němců okamžitě vyhlášena. Němci nic takového nemají v úmyslu povolit, ale zatím nechávají Ukrajince dělat za ně vražednou práci. Kleveman tomu říká „karneval násilí“. Lvov se stane svědkem radostného masakrovaní bezbranných lidí. Německý ordnung přijde o trochu později. Výsledkem bude na konci války Lvov bez Židů a ovšem i bez Poláků. Lvov, nyní už v podstatě čistě ukrajinský, je vtělen do Sovětského svazu a sovětizován, sen o ukrajinské samostatnosti se musí odložit na začátek devadesátých let. Pogrom a kolaborace se potlačí do temného kouta. Lvov se stává centrem ukrajinské nové identity (nebo můžeme říci nacionalismu) a krvavé události, které jsou ovšem s jejím zrodem spojeny, se do obrazu hrdinského a mučednického národa vůbec nehodí. Naopak aktéři jsou oslavováni.

Do takového města přijíždí v roce 2014 německý investigativní novinář Kleveman a je jím zprvu okouzlen. Zjišťuje, že je to pozoruhodné místo, příjemné a nečekaně civilizované, s bohatou architekturou a pouličním životem, plné kaváren a docela dobrých restaurací. Lidé jsou vstřícní a otevření, plní života, přitom žádní barbaři. Kleveman má zároveň pocit, že objevuje město, které je na Západě vlastně neznámé, přitom patří do Evropy. Začíná se zajímat, číst historické knihy, deníkovou literaturu, setkává se s pamětníky. Rozhodne se psát historii Lvova, ve kterém nalézá „koncentrát evropské historie 20. století“. Lvov, tedy Leopolis, Lemberg, Lwów a nakonec Lviv, opravdu nějaký „koncentrát“ obsahuje, především koncentrát násilí a brutálních likvidací několika vrstev, z nichž byl vytvořen. Do roku 1918 haličský Lemberg pod rakouskou správou (zlaté časy, po kterých zbyl nejsilnější středoevropský nátisk), pak byl dvacet let Lwów významným polským městem, v němž však doutnal ostrý polsko-ukrajinský spor, po druhé světové se stal městem sovětským. To vše Kleveman velmi zručně, přehledně a s evidentním zaujetím rekonstruuje, podává živým publicistickým stylem, dalo by se říct, že to jsou dějiny Lvova pro zvídavé a inteligentní. K nejzajímavějším patří pasáže o kulturním a vědeckém životě předválečného města, jehož intelektuálním centrem byla Szkocka Café – Skotská kavárna, kde se scházela tzv. lemberská matematická škola, v čele s jedním z nejvýznamnějších matematiků dvacátého století, Hugem Steinhausem, jehož dramatické osudy tvoří jednu z páteřních linií knihy. Dalšími postavami jsou například objevitel séra proti tyfu Rudolf Weigl nebo spisovatel Bruno Schulz a jeho paradoxní „ochránce“, esesák Max Landau.

V jistou chvíli Klevemanovi dochází, že on jako Němec je zvláštní kronikář toho města s ulicemi hustě natřenými neviditelnou krví. Moralizování je to poslední, co si jako Němec může v tom městě dovolit. Tím spíš je ta kniha tak zajímavá.

Lutz C. Kleveman: Lvov / Zapomenutý střed Evropy. Z německého originálu vydaného v roce 2016 přeložil Petr Dvořáček. Argo, 350 str.