„Myslím, že na svete nie sú dva národy, ktoré sú si tak blízke ako Česi a Slováci.“ To byla první věta slovenské prezidentky Zuzany Čaputové, když se zjevila jako překvapení po vítězství Petra Pavla v prezidentských volbách na jeho pódiu. Její slova jsou kýč, asi užitečný jako politický štít, zároveň zastírají fakt, že ve skutečnosti toho o sobě se Slováky navzájem mnoho nevíme – tedy přinejmenším o Slovácích málo víme my. Svedeme jim možná fandit při sportovních kláních, jakžtakž ještě rozumíme jejich řeči, jsme s to tolerovat je jako kolegy na pracovišti, dokonce i v tuzemských exekutivních funkcích jako ministry, primátory, premiéry, ale už nevíme, co si počít se slovenskou televizní produkcí (dabovat ji, či nikoli?), natož abychom tušili, jak Slováci žijí či jaké produkují umění.

A tak je vítaná příležitost zamyslet se nad dvěma díly, filmem Piargy a novelou Konvália, jež pojí příběhy o nevšedních milostných vztazích a jež jsou uvedena jako vyprávění přeživších o zemřelých či vstupním obrazem mladé dívky radostného a ohnivého pohledu na svět. Ale jsou si blízká rovněž jako doklad, že život ve střední Evropě není přehledný, jak by si přály politické režimy, nýbrž že je to kolbiště národností, které se přes sebe přelévají: Konvália spisovatelky Denisy Fulmekové je svědectví o době, kdy se stát rozhodl přetrhnout vazby mezi soužitím židovským a křesťanským, což se nepodařilo dostatečně, protože režim byl svolný k výjimkám, neboť člověk ve své nedokonalosti kdykoli svede projevit – ze statečnosti, zbabělosti či z vypočítavosti – dobrý skutek. A Piargy, natočené podle novely slovenského spisovatele Františka Švantnera, zase pořídili česká scenáristka Jana Skořepová a makedonský, v Česku domestikovaný režisér Ivo Trajkov.

Piargy

Vypráví se tu o fiktivní vesnici titulního jména, která ve čtyřicátých letech minulého století zmizí pod lavinou a jejíž tři stovky obyvatel až na jednu výjimku zahynou. Přesto nejde o příběh obce, nýbrž o drama čtyřúhelníku dvougenerační rodiny žijící na jednom statku, jemuž vládne gazda – charismatický muž ještě plný sil, macho, který si sebedůvěru dodává občasným bitím manželky a setrvalým ponižováním dospělého syna (v hospodě vydrží víc, na rozdíl od syna toužícího dostat na statek nové stroje osedlá bujného koně, svede synovu ženu). Ostatně o apetitu stárnoucího muže si štěbetají ženy až ve městě. Film je studie dopadů nekontrolovaného chtíče na život; takové příběhy se jistě odehrávají i dnes, ale ten předestřený se ne náhodou odbývá v éře slovenského státu, aby vyniklo podobenství, že může-li tyran vyrůst v rodině a zničit ji, může vyrůst i v národě a zničit jej.

Peripetie vztahu tchána s Juliškou (v podání živočišné a uhrančivé Judit Bárdos), která je na statek provdána z chudých poměrů na přímluvy své sestry, mohou působit neuvěřitelně: dívka se muži (patřičně tvrdý a úlisný Attila Mokos) za svobodna vysmívá, po svatbě před ním utíká a vzpírá se mu a on ji ve westernově inscenovaných obrazech nahání po lukách a čerstvě zoraném poli na hřebci. Znásilní ji, ona mu vyhrožuje zabitím, bude-li se věc opakovat, načež tchána vyhledává, oddává se mu a pak žárlí, když jako těhotná je odstavena a přichytí tchána s jinou. Avšak nejde o to, ztotožnit se s hrdinkou, spíš je třeba přijmout, že její chování odráží komplikovanost lidské duše, a že se proto může stát, že znásilněná touží po násilníkovi znovu (ostatně epizoda vysílaného seriálu České televize Dobré ráno, Brno! se o takové těžko uvěřitelné vztahy a reakce na ně otřela taky).

Piargy jsou film černobílý, což zintenzivňuje divákovy vjemy: schody silněji vržou, meluzína intenzivněji skučí a dvířka od kamen hlasitěji skřípou. Zároveň celek působí, jako by byl přežitkem zmizelých časů. Přesto nezbývá než ocenit, že Trojakova hra se světlem, stínem a hlavně s dveřmi a průhledy skrze ně, které zachycují vždy část celku, protože víc přes obrys futer nelze zahlédnout, je důsledná a drží film pohromadě. Je sice otázka, kdo je vypravěč, protože přeživší svědkyně mnoho z věcí, které vidí divák, nemůže vědět – ale asi lze přistoupit na vysvětlení, že o děsivých příbězích vždycky víme jenom trošku a že hrůzu (naštěstí?) nikdy nenahlédneme celou.

Příběh má blízko k Hordubalovi, v němž též sledujeme sexem rozvrácené vztahy na statku, jenže zatímco Karel Čapek finále řeší publicisticky a občansky jako trestněprávní spor, Piargy sáhnou k mysticismu: Bůh se už nemůže dívat ani na to, co se děje na statku, ani na to, jak zištně s veřejným tajemstvím zachází obec (sestra znásilněné Julišky si ke gazdovi začne chodit pro desátek za mlčení, farář chce za totéž novou střechu na kostel), takže vyčerpá-li čtyřúhelník své možnosti (každý už všechno ví, několikrát se změnila dynamika vztahů a několikrát někdo prokázal cit – Juliška se zastane manžela proti tchánovi, dokáže poděkovat maceše, macecha ji uzná, pak začne nenávidět, syn se postaví otci lstí, pak zpříma, pak se zastřelí), razantně dění utne zásah vyšší moci.

Našinec se patrně bude smát stromoví dotírajícímu při mši ve vichru na okno kostela, kterým se větev prorve a výhrůžně se zastaví u hlavy provinilkyně, a nevěřícně bude zírat na lavinu, jež smete vesnici ausgerechnet ve chvíli, kdy se na dvoře statku odehrává masopustní rej a kdy ve chlévě rodí Juliška dítě hříchu, jež má přeživší dívka za antikrista. Takové enormní katolictví je nám bezvěrcům cizí – tuzemský autor by dnes nic takového nepořídil, protože by byl směšný. Doba Demlů a Durychů je pryč, zatímco na Slovensku rovnice „za hřích má Bůh spravedlivě trestat coby definitivní a nezpochybnitelný rozhodčí“ žije a dokládá, že jsme si s bratry ve vidění světa vzdáleni.

Konvália

Zakázána láska Rudolfa Dilonga je v novele Konvália oproti zmíněnému filmu založena na skutečných událostech – vypráví příběh slavného básníka, představitele slovenské moderny a katolického kněze Rudolfa Dilonga a peripetie jeho vztahu s židovskou dívkou a rovněž básnířkou Riou Valé. Ba co víc, ten příběh vypráví jejich vnučka, sama úspěšná spisovatelka.

Dilong je v českém prostředí málo známé jméno, ale přece ne neznámé, vroucně na něj vzpomíná Jaroslav Seifert ve Všech krásách světa: „Dilong byl živý, temperamentní muž, upřímné sdílnosti, plný nápadů a vtipů. Jeho oči nedaly pokoj žádné dívčí tváři… vstal od stolu a před odchodem si zapálil cigaretu, vyhrnul si sutanu a skočil na motorku. Jel do nedalekého kostela sloužit mši… Se vší františkánskou pokorou klečel u oltáře a ústy, která ještě před chvílí zpívala milostné písničky slovenské, vzýval Hospodina a mši ve vší vážnosti odsloužil.“ V téže knize o stránku dál vzpomíná český nobelista na to, jak u něho doma zazvonila mladá dívka s děckem v náručí a pravila, že je Rudolfova „slubenica“ a že jej hledá a že snad je u Seifertů…

Fulmeková však v knížce Seiferta pouze připomíná, cituje až jeho reakci, která je v rozporu s básníkovou vzpomínkou, neboť podle Fulmekové Seifert Dilongově milence Valérii napsal dopis: „Nebojte se, ona na vás nezapomene, má tu dítě, a to je velký závazek.“ Nespolehlivost pramenů v porovnání s nespolehlivostí rodinných vzpomínek připomíná autorka ve své próze častěji a je přitom sympatické její váhání, zda dokáže svým textem plnohodnotně dostát lidskému životu a zda dovede vykreslit lidi takové, jací byli a jak přesahovali její dětské vzpomínky – výslovná, přitom nepřekážející pokora k dílu je dnes málo vídaná autorská zbraň. Autorka přitom svede víc, ve svých kratičkých kapitolách krátkými střihy mění témata, přičemž vystihuje jejich dramatickou i groteskní bázi. Jedna kapitola končí větami: „… ve válce je všechno absolutně jiné. Strašné. Bojuješ o přežití. Den po dni. O holý život.“ A další začíná: „Nějak se nám z toho vytratila poezie…“

Citace veršů obou milenců patří k občasným průvodcům jejich výjimečného příběhu, plného zvratů nejen kvůli mužově povolání a době, kdy vztah začal, tedy za všeobecného pronásledování Židů, ale také mužovou schopností bít se za svou ženu a dceru před fašistickými úřady a následně jeho poválečným úprkem ve strachu ze msty poválečného režimu. Přitom nejvíc výjimečný rys, jenž vztah obou milenců provázel – pokud si spisovatelka nic nepřibarvila –, je biblický rámec vyprávění: židovská matka na úprku s dítětem narozeným v éře pogromů, život pod falešnými křesťanskými doklady a zapření vlastního židovského bratra před fašistickými fízly, následně sňatek a život s mužem jménem Jozef, který vychovával dceru počatou s františkánem, sluhou Božím… Život holt svede víc než umění, umění má úkol jenom ho dobře zaznamenat. Zápas s vlastním osudem vybojovala Denisa Fulmeková poctivě.

Piargy. Režije Ivo Trajkov, scénář Jana Skořepová podle Františka Švantnera, hrají Judit Bárdos, Lucia Siposová, Attila Mokos, Daniel Fischer a další. V kinech od 5. ledna 2023.

Denisa Fulmeková: Konvália. Zakázaná láska Rudolfa Dilonga. Přeložil Lubomír Machala, Akropolis, 208 str.