Když se malý Fritz Smetana narodil, nechal jeho otec František (Franz) Smetana, litomyšlský pivovarský správce, prý radostí vyvalit sudy piva pro chasu, neboť přestože to bylo jeho dítko v pořadí již jedenácté (manželka byla třetí), jednalo se poprvé o chlapce. Od té radostné události uplyne druhého března, tedy za pár dní, dvě stě let…

Z malého Fritze se stal v průběhu národního uvědomování Bedřich, který sice do konce života psal pro gramatickou jistotu německy, ale nijak mu nebylo na zábranu, aby vytvářel hudbu, o kterou se budou moci Češi opřít a vnímat ji jako skutečně svou. Budou v ní totiž citem poznávat něco, co se jinak než hudbou nedá vyjádřit, něco velmi osobního a přitom spojujícího, něco, co je bere u srdce a zvláštním způsobem oslovuje, dojímá, hřeje a těší.

V Litomyšli Smetanovi zůstali jen do roku 1830, pak se rodina odstěhovala do Jindřichova Hradce, po něm následovaly Růžkovy Lhotice, Plzeň, Praha, Göteborg, Obříství, Jabkenice, ústav pro choromyslné Kateřinky… První roky jsou však, jak známo, pro duši rozhodující, takže základní nátisk byl učiněn v Litomyšli, v to ideálním českém maloměstě, v těch pokojných a klidných letech biedermeierovských, jež v českém prostředí mají svou bohyni a tvůrkyni vkusu v litomyšlské měšťance Magdaleně Dobromile Rettigové. Kam ale paří i další velký spolurodák, Smetanův obdivovatel Zdeněk Nejedlý, odvrácená strana českého měšťáctví, žárlící a nesnášející všechno, co jde mimo jeho hlavní proud.

Před pár lety jsem se v těch místnostech, kde se Smetana narodil, byl podívat: je tam muzeum, sestává ze čtyř pokojů, je tam manželská postel, u ní kolébka, pravděpodobně nikoli originální. Ale to není důležité. Prostě docela útulný měšťanský pokoj, který se vlastně dalších sto, sto padesát let ani nemusel moc měnit. Bylo to v létě, venku se nedalo žárem pomalu vydržet, zde bylo chladno. Byl jsem tam sám, jen průvodkyně ve vedlejší místnosti. Asi měla v popisu práce pustit CD s Mou vlastí. Sotva jsem uslyšel ty notoricky známé, ba řekl bych velmi ohrané tóny Vyšehradu, to lyricko-mytologické blum blum blumblum, naskočila mi husí kůže a nebylo to jen chladem v té místnosti, najednou jsem měl v očích slzy a já žasl, co se to se mnou děje. Musel jsem se chytit té kolébky a slzy mi tekly po tváři, jako bych byl její uživatel. Myslím, že to se mnou zacloumalo něco, co nemá jiné vysvětlení, než že se tam odehrávala nějaká látková výměna. Výměna mezi duší hudby, která se ozvala v duši jednoho z těch, komu je určena. Nic většího, geniálnějšího a přitom prostšího o české duši než Smetanova hudba totiž není.