Ministr financí Zbyněk Stanjura chce po sobě zanechat odkaz rozpočtově odpovědného hospodáře. Tedy zřejmě takto by chtěl, aby voliči četli jeho návrh vložit do ústavy principy rozpočtové odpovědnosti. Tomu stejnému Zbyňku Stanjurovi přitom chybí v rozpočtu až padesát miliard, které se mu nepodařilo vyjasnit, jak dříve sliboval. A ten stejný ministr financí také rozhodl o tom, že chce zbrojit na dluh.

„Budeme usilovat o zahrnutí zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, případně jeho části, do ústavního pořádku ČR“ je jeden z bodů programového prohlášení vlády. Zákon stanovuje nejvyšší možnou úroveň strukturálního schodku, tedy toho, který je očištěný o to, jak se zrovna daří nebo nedaří ekonomice. Letos by neměl překročit 2,25 procenta HDP, v příštím roce by měl být nanejvýš 1,75 procenta HDP. Postupně by měl dosáhnout maximálně jednoho procenta HDP. S tím, že jedno procento HDP je v současnosti asi 85 miliard korun. Zákon také počítá s tzv. dluhovou brzdou při zadlužení ve výši 55 procent HDP.

Na chybějících až padesát miliard v rozpočtu od začátku upozorňovala Národní rozpočtová rada. Ukazuje se, že 30 miliard ze zmiňovaných emisních povolenek bude nereálných, vycházelo by to jen v případě, že bude povolenka stát přes 100 eur, což (zatím) nestojí. Dále chybí přes 10 miliard na platy nepedagogických pracovníků, to se mělo zařídit přesunutím výdaje na obce a kraje od letošního září. Ale nestalo se.

Stanjurovi nevyšel ani jeho rychle spíchnutý plán na změnu legislativy a zavedení individuálních kontrol přiměřených výnosů s cílem zkrouhnout prostředky na podporu zelených zdrojů. Ty platí lidé v cenách elektřiny a ještě se na ně doplácí právě ze státního rozpočtu. Resort průmyslu uvedl, že chybějících 20 miliard shání a chce je doplatit. Protože Operátor trhu s elektřinou, který dotace solárníkům posílá, na ně nemá peníze. A Stanjurovo ohýbání zákonů, tedy krácení dotací, se promítne až od příštího roku.

A teď do toho všeho bude nutné někde vzít na vyšší výdaje na zbrojení. Tedy alespoň tak je nyní nastavená veřejná debata, kdy se tezi o nutnosti zbrojit nehodí rozporovat. Ministr financí chce vyzbrojovat armádu na dluh a jít německou, respektive celoevropskou cestou povolení dluhové brzdy.

Vláda se totiž zavázala dávat na obranu od roku 2026 o 0,2 procenta HDP více. Takže se má novelizovat zmíněný zákon o rozpočtové odpovědnosti. A to tak, že obranné výdaje nad dvě procenta HDP budou z pravidel pro výši strukturálního schodku vyňaty. Rozpočtová rada navrhla alespoň to, aby se toto zadlužování mimo povolený rámec časově ohraničilo jen na dobu mezi lety 2026 až 2033.

Přesto jsou to nové dluhy, nové vytisknuté peníze. A to, že se omašličkují jako ty „správné“ výdaje, protože jdou přece na naši obranu a zlepšení bezpečnosti, z nich nedělá něco jiného. To, že většina těch nových peněz stejně pravděpodobně půjde hlavně na provozní výdaje armády a přidaná hodnota v ekonomice vůbec nemusí být vysoká, je na jinou debatu.

Je zkrátka zvláštní, že stát nemá kde ubírat, když už chce někde přidávat. Rozpočtová rada upozorňovala již vícekrát na nebezpečné tendence s automatickými valorizacemi, které se utrhly ze řetězu a které se dávno netýkají jen důchodů. Z mandatorních výdajů státu už podléhají valorizaci i všemožné dávky, výdaje ve zdravotnictví za státní pojištěnce, školství, platy učitelů nebo regionálních politiků. A v tomhle teď budeme valorizovat i ty výdaje obranné.

Je dobře, že rozpočtová rada prosadila alespoň časové omezení, a tudíž nedojde k úplnému odbrzdění a výdajovým orgiím. Doufejme. Když už ale nikdo není schopný seknout a rozhodnout o tom, kde škrtat, mělo by vyšším výdajům za obranu padnout za oběť to, co je první na ráně. Co je nepopulární a zvenku vnucené.

Samozřejmě jde o náklady na dekarbonizaci. Loni ministerstvo životního prostředí uvádělo, že nutné investice do dekarbonizace u nás do roku 2030 vyjdou na 3,5 bilionu korun. Z toho zhruba dva biliony mají zajistit soukromí investoři, zbytek, tedy asi jeden a půl bilionu, má pokrýt veřejná podpora, tedy stát. Když už nic jiného, víme, kde brát.