Uhlí v energetice má skončit, protože výroba z něj je ztrátová. Sami jsme si to zavinili působením drahých emisních povolenek. Nic se ale neděje, nahradíme ho plynem, dalšími obnovitelnými zdroji, dovozem ze zahraničí a někdy v daleké budoucnosti možná produkcí z nových jaderných bloků. S tím počítá vláda. Proč to v současnosti celé vůbec nedává smysl, vysvětluje v rozhovoru pro Echo Stanislav Mikeska, který se v tuzemské energetice pohybuje už téměř čtyři desetiletí.

Jaká je situace? Má česká energetika velký problém?

Popsal bych to slovy Všichni všechno, nikdo nic. Všechno jede z podstaty, ale chybí jasná vize a cíl. V energetice je dobré mít směr a rozplánování investic tak na dvacet let. A k tomu potřebujete mít pevné ceny, tedy dlouhodobé kontrakty. Ty nemáme. Zásadní změny přineslo zavedení emisních povolenek. V době, kdy Němci stavěli svoje větrníky, potřebovali, aby velké elektrárny jely na sto procent. V té době stály emisní povolenky maximálně kolem pěti eur. Zajímavé je, že když svoje zelené zdroje dostavěli, začalo se to zhruba v roce 2014 lámat a cena povolenky povyskočila.

Hlavní reforma trhu s emisními povolenkami se ale odehrála až v roce 2018, když se z trhu začaly stahovat, aby zdražily a došlo k cílenému zvýhodňování OZE, ne? Hlavně od té doby začala cena povolenek růst.

Ano, tam přišly další impulzy. A v roce 2018 také odstartovaly politické hádky kolem plynu. Teď jsme v situaci, kdy plyn nemáme, protože nemáme uzavřené přímé kontrakty, a musíme ho přes někoho se souhlasem dovážet (dlouhodobé smlouvy o dodávkách plynu s ruským Gazpromem i s Norskem skončily už v minulém desetiletí – pozn. red.).

K čemu byl dobrý loňský státní nákup zadlužených plynovodů Net4Gas? Čeká se, že se zas budou uzavírat dlouhodobé kontrakty a přeprava plynu přes Českou republiku poroste?

Když pan ministr Síkela rozhodl o státním převzetí tranzitních plynovodů Net4Gas, vyřešil tím dvě věci. Zaprvé, bez Net4Gas by u nás nefungovala plynárenská síť, takže by nebylo možné dodávat plyn. Zadruhé tím také vyřešil nedobytnou pohledávku jeho bývalých zaměstnavatelů ve Vídni. Zkrátka to asi musel udělat (emise dluhopisů společnosti Net4Gas řídila v roce 2018 Česká spořitelna; její mateřskou společností je rakouská Erste Group Bank, v jejímž představenstvu byl od roku 2015 i Jozef Síkela – pozn. red.). Problém je v tom, že Net4Gas je stavěný na kapacitu 60 až 70 miliard kubíků plynu ročně. Trubky se zmenšit nedají. Je to stejné jako s vodou – v podstatě platí, že čím víc šetříte, tím víc platíte. Česká republika je teď závislá na norském plynu, tedy na plynovodech vedoucích z Norska (norská společnost Equinor je od loňského roku největším dodavatelem plynu v Evropě – pozn. red.). Jenže nám chybí státní nákupčí plynu, takže s Nory nemůžeme uzavírat dlouhodobé kontrakty.

Vláda po nákupu plynovodů a zásobníků plánuje založit státního obchodníka s plynem. Měl by uzavírat kontrakty právě s Norskem nebo Alžírskem či Ománem. Je to podle vás dobrý nápad?

Měl by vzniknout. V takovém případě totiž fungují státní garance. Platí jednoduše princip Nasmlouvej a odvez. Když nasmlouvaný plyn neodeberu, platím pokutu. Když ho přeberu, musím zaplatit bonus. Výsledkem pak je zvyšující se nestabilita v dodávkách plynu. V současné době zastupují roli státních nákupčích spíš nadnárodní firmy. Velcí odběratelé uzavírají kontrakty s obchodníky, většinou německými, kteří mají dlouhodobé kontrakty s Rusy, Nory i Američany. A ti ve své velikosti dokážou případné výpadky pokrýt, kdežto my ne. Vznik státního obchodníka s plynem je tedy jedna z těch lepších věcí, s nimiž vláda přišla. Podmínkou pro jeho vznik je právě vlastní tranzitní plynovod a vlastní úložiště plynu. Bez toho to nemůže fungovat, jde o uzavřený systém. Ale i kdyby státní obchodník byl, přichází otázka, jaký kontrakt vůbec budeme podpisovat. S kým, jaké množství, na jak dlouho. Bavíme se o minimálně pětiletých, desetiletých kontraktech. Jenže my tady máme nejistotu, která souvisí s plánováním a rozvojem těžby až po nasmlouvání elektrické energie pro pohon kompresorů atd. Průšvih je ale jinde: jak sem plyn dovezeme? V tomto okamžiku to ještě tak tak funguje. Kapacita předávací stanice Hory Svaté Kateřiny, Stegalu a případně ještě Baumgartenu to zatím pokryje, ale nesmí přijít velká zima. A také nesmí dojít k tomu, že nahradíme uhlí plynem. Ročně u nás spálíme asi 35 milionů tun uhlí. V přepočtu na průměrnou výhřevnost jde o deset až dvanáct miliard kubíků plynu ročně, které bychom potřebovali, pokud bychom chtěli uhlí kompletně nahradit.

Co si myslet o tzv. superkritickém scénáři ministerstva průmyslu a ČEPS, podle kterého bude dost elektřiny, i kdyby už příští rok skončily uhelné elektrárny Pavla Tykače a po roce 2027 zůstal v provozu jen uhelný zdroj ČEZ v Ledvicích? Uhlí bychom prý nahradili postupně právě plynem, novými OZE a dovozem elektřiny.

Situace je taková, že na uhlí v Česku jede víc než polovina všech energetik. Často se mluví jen o uhelných elektrárnách. Nikdo ale nezmiňuje závodní elektrárny a velmi málo se mluví o teplárnách. Ten komplex je však tak provázaný, že jedno bez druhého by sice fungovat mohlo, ovšem byla by nutná celková přestavba. Jenže nejdřív je nutné to nové postavit, až pak můžeme to staré vypínat. Jinak to nelze udělat, protože by zákonitě docházelo k výpadkům. Při dovozu elektřiny nastávají další problémy. Nevíme odkud, od koho, za kolik a zda vůbec bude nadbytek elektřiny mimo Českou republiku. Navíc i přeshraniční volná kapacita přenosové soustavy je v současnosti 1,5 TWh měsíčně a pan Neděla (René Neděla, šéf energetické sekce MPO – pozn. red.) přitom mluví o 15 TWh, které potřebujeme v zimě.

Takže v této chvíli je mylné tvrdit, že budeme mít energetický mix založený na jádru a OZE doplněný plynem a dovozem elektřiny a že to půjde hladce?

Jaderná elektrárna není flexibilní zdroj a není stavěná na žádnou flexibilní regulaci (jaderné elektrárny prodělávají, pokud nepracují na maximum své kapacity – pozn. red.). Obnovitelné neboli občasné zdroje, které závisí na tom, jestli fouká nebo svítí, zase vytvářejí velký problém v přenosové soustavě. Pánové z ČEPS z toho mají bolehlav. Musíte mít proto kapacitní záložní zdroje, tedy elektrárny, které jsou v teplém provozu a mohou rychle najet a přidat, aby vyrovnávaly výpadky ve spotřebě. A pokud jsou naopak ve výrobě přebytky, jako se to stalo například loni na Velikonoce, musíte přebytky „spálit“, což je problém. Jinak hrozí destabilizace přenosové soustavy. Jádro a OZE dohromady jsou tedy nefunkční. Je to drahé, a kdyby nebyly občasné zdroje uměle dotované, nikdo je ani provozovat nebude.

I samotná Evropská komise se diví, že chceme do jaderné energie tolik investovat, a to vzhledem k tomu, jak jsou podmínky v notifikaci na pátý dukovanský blok nevýhodné a že by nový jaderný zdroj vzhledem k působení OZE v síti fungoval omezeně.

Všichni vědí, že je to celé špatně, ale nikdo to přímo neřekne. Státní úředníci z ČEPS raději mlčí, naplno vám to povědí jen lidé ze soukromých společností a znalí jednotlivci.

A proč mluví ministerstvo průmyslu a ČEPS o tom, že nahradíme uhlí plynem, když ani nemáme plynové elektrárny a žádné se nestavějí? Mluví se o nutnosti postavit tři nové paroplynové elektrárny do roku 2030, ale to je asi nereálné.

Než se dostanu k plynovým elektrárnám, řeknu ještě pro vysvětlení, proč uhelné elektrárny zatím jedou a nezavřely. Když totiž byla cena elektřiny vysoko, prodaly uhelné elektrárny energie na dva tři roky dopředu a měly nakoupené laciné emisní povolenky. Jenže teď tyto kontrakty končí, emisní povolenky zdražily a cena elektřiny díky výrobě z OZE klesá. Uhelné elektrárny se proto dostaly do záporného spreadu. A řádný hospodář nemá provozovat firmu ve ztrátě. A to se děje Tykačovým elektrárnám. Pavel Tykač už také ostatně dal najevo, že svůj energetický byznys v Evropě potápí a že jde raději do USA, Kanady a Austrálie. Postavit paroplynové elektrárny do roku 2030 je opravdu nereálné. Na turbíny se čeká pět až šest let, a to ještě nezačali stavět Němci. Nemáme kontrakty na zemní plyn a nejsou ani kapacity přečerpávání v terminálech.

Třeba se Pavel Tykač dočká toho, že stát jeho uhelné elektrárny vezme a svěří je konkurenci, zřejmě ČEZu, aby je s dotací provozoval…

To je úplná třešnička na dortu. Nedělou energetické komisi předložený návrh, že když budou chtít uhelné elektrárny zavřít, stát je vlastníkům ukradne (podle návrhu novely energetického zákona by mohl stát držet končící zdroje v chodu tak, že regulátor „uloží vlastníkovi povinnost poskytnutí energetického zařízení“ a svěří ho konkurenci, aby ho dál s dotacemi provozovala – pozn. red.). To jsme zpět v únoru 1948. Navíc ani nemáme posvěcení Evropské komise, aby mohly kapacitní platby provozovatelům ztrátových elektráren fungovat. Jde to udělat i tak, že se začnou peníze vyplácet a Evropská komise se požádá o dodatečné schválení. Ale co když to dodatečně neschválí?

To jsme znovu u plynových elektráren, na které by se kapacitní platby měly také vztahovat. Aby je investoři vůbec chtěli stavět a provozovat.

Představuji si, že si jako investor postavím paroplynovou elektrárnu a budu počítat se státní podporou. A Evropská komise to potom shodí. Kdo mi to tedy nakonec zaplatí? A pokud projde ten zmíněný návrh, který neznamená nic jiného než znárodnění, tak do stavby nějakých paroplynových elektráren nikdo nedá ani korunu. Vláda dělá naprosto všechno obráceně, než by dělat měla.

Každopádně to všechno nakonec zaplatí spotřebitelé v cenách energií... Tu podporu uhlí, plynu a stejně tak dostavbu jaderných bloků.

Ano, záleží jen na politické reprezentaci, jak moc rychle ceny elektřiny pro odběratele porostou. Ale rozhodně porostou už i kvůli tomu, že se do nich musí promítnout dva až tři biliony korun, které se budou muset nainvestovat do drátů, transformátorů nebo měničů kvůli fungování OZE. Kolik na to půjde ze státního rozpočtu a kolik na to půjde přímo z faktur za energie, to nevím. Někdo to ale zaplatit musí.

Jaký je tedy závěr? Můžeme fungovat bez uhlí?

Nemůžeme fungovat bez uhlí! Nemáme za něj náhradu. Bez uhlí současnou situaci v energetice nevyřešíme. Znovu opakuji, že za ročně spálených až třicet pět milionů tun uhlí bychom potřebovali až dvanáct miliard kubíků plynu. A ten není kde vzít ani ho kudy dopravit. Navíc nejsou parní turbíny. K odchodu od uhlí nás láme tlak emisních povolenek, ale ty se stejně přelijí z uhlí na plyn. A do toho je u plynu metanová „past“, protože emise plynu se počítají od těžby až po spotřebu. Ve finále to tedy celé může být dražší než výroba z uhlí.