Architektem britské korunovace je svatý Dunstan, arcibiskup z Canterbury v letech 959 až 988. Je to jeden z těch středověkých svatých, se kterými nebylo radno si zahrávat. Nejznámější legenda praví, že Dunstana, který byl zároveň zdatný kovář, navštívil sám Ďábel. Dunstana to nerozhodilo, nažhavil své kovářské kleště, chytil Satana za nos a vyhodil ho ze své cely. Dunstan, tehdy opat z Glastonbury, se roku 956 účastnil korunovace krále Eadwiga. Eadwig po korunovaci zmizel, neúčastnil se hostiny se svými šlechtici. Dunstan se ho vydal hledat. Nalezl ho uprostřed sexuálních hrátek s dvěma ženami najednou, které ještě ke všemu byly matka s dcerou. Dunstana scéna rozzuřila, krále dovlekl zpět na hostinu a je dost možné, že se zařekl, že takové skandální chování se nebude opakovat.

Je spravedlivé dodat, že historici o epizodě s Eadwigem pochybují. Dunstan se s Eadwigem nesnášeli a příběh pochází ze zdroje, který evidentně straní Dunstanovi. Když ale v roce 973 došlo na korunovaci Eadwigova následníka Edgara, Dunstan měl vše pevně ve svých rukou a základních obrysů jím zorganizované akce se britské korunovace drží dodnes.

Svatý olej

Zaprvé vždy krále korunuje arcibiskup z Canterbury. To není náhoda, Dunstan, stejně jako církevní představitelé po celé Evropě, se tím snažil naznačit, že církevní moc je nad tou světskou. Tato symbolika například neunikla po mnoha staletích ani Napoleonovi, který se korunoval sám. Krále vždy doprovázejí a asistují mu dva preláti, biskup z Bathu a Wellsu a biskup z Durhamu. Nejdůležitějším momentem celé ceremonie je ale pomazání svatým olejem. Jde o tak sakrální záležitost, že se odehrává skrytá za paravánem, mimo zraky obyčejných smrtelníků. Během korunovace Alžběty II. to byla jediná část, která nebyla zabíraná kamerami, Karel III. v této tradici svou matku následoval. Následuje vzdání holdu. Dřív tato část trvala hodiny, jak jednotliví šlechtici osobně chodili za králem, nyní ho vzdal pouze princ William jménem celé aristokracie.

Dunstan si celou ceremonii nevycucal z prstu, ale nejspíš navazoval na starší zavedené tradice. Právě pomazání svatým olejem je tou úplně nejstarší. Středověk tento ceremoniál opsal ze Starého zákona, který popisuje pomazání králů Izraele. Ale ani starověcí Hebrejci si ho nevymysleli, inspirovali se nejspíš u sousedního Egypta. Pomazání monarchy je tedy tradice táhnoucí se až k faraonům. Skrze pomazání dochází k duševní přeměně krále, vstupuje do něj Duch svatý, stává se vyvoleným Boha. Středověk svatému oleji připisoval nadpřirozenou moc, například měl navracet úrodnost již vyčerpaným lánům. Není tedy divu, že pomazání je tak nesmírně důležitou součástí celé korunovace. Vše nasvědčuje tomu, že Alžběta II. opravdu věřila, že je Bohem vyvolená, a Karel III. tomu nejspíš věří také. Svatý olej použitý při korunovaci Karla III. pocházel z oliv posbíraných v hájích klášterů u Jeruzaléma.

Skotský kámen

V průběhu staletí se nabalovaly další zvyklosti a tradice, ale základní linka načrtnutá Dunstanem se zachovala. Nelze opominout skotský příspěvek ke korunovačnímu ceremoniálu. Tím je kámen ze Scone, také známý jako kámen osudu. Je to 152 kilogramů vážící kus pískovce, na kterém byli tradičně korunováni skotští králové. Podle legendy je to stejný kámen, který použil biblický Jákob jako polštář, měl ve spánku vizi a následně ho zasvětil Bohu. Prorok Jeremiáš ho následně odvezl do Irska, odkud se později kámen dostal do Skotska. Co dělal Jeremiáš v Irsku, o tom se legenda nezmiňuje. Bohužel moderní geologická analýza prokázala, že kámen pochází z okolí opatství Scone, kde se původně nacházel.

Během skotsko-anglických válek ho v roce 1296 ukradl král Edward I. a odvezl do Londýna. Doufal, že tak posílí svůj nárok na skotskou korunu. Nechal vyrobit speciální korunovační trůn, známý jako židle svatého Edwarda či korunovační židle, který obsahuje přihrádku pro kámen osudu, aby panovník mohl být na něm korunován. V roce 1996 premiér John Major ve snaze uchlácholit rostoucí skotské nacionalistické nálady vrátil kámen do Skotska pod podmínkou, že bude propůjčen na budoucí korunovace.

Samotná korunovace na statusu monarchy nic nemění. Panovník se stává panovníkem v momentě smrti svého předchůdce. Ceremoniál je potvrzením legitimity krále, na rychlé korunovaci trvali především monarchové, kteří si svým postavením nebyli jisti. Devítiletý Jindřich III., který se stal králem uprostřed občanské války, byl narychlo korunován v Gloucesteru, a to ještě biskupem z Winchesteru. Karel II. rovněž nastoupil na trůn uprostřed občanské války, korunován byl v již zmíněném opatství Scone. Když krize přešla, oba se nechali korunovat pro jistotu ještě jednou.

Lžíce a hůl

Spojuje je i to, že si museli nechat vyrobit korunovační klenoty znovu. Jindřichův otec Jan údajně o korunovační klenoty přišel, když jeho trén překračoval mělkou zátoku za odlivu, ale byl příliš pomalý a smetlo ho moře. Je ale možné, že Jan je prostě jenom prodal. Jindřich byl korunován prostou čelenkou své matky. Téměř veškeré korunovační vybavení zmizelo v letech 1649 až 1660. Karel II. zmíněnou občanskou válku prohrál, uprchl do exilu a Anglie se přeměnila na republiku, jež časem sklouzla do vojenské diktatury pod vládou lorda protektora Olivera Cromwella, ten mimochodem měl vlastní pseudokorunovaci. Po jeho smrti se ukázalo, že nikdo nedokáže Anglii vládnout, a Karel II. byl povolán zpět. V době republiky však korunovační klenoty byly prodány nebo roztaveny. Proto Karel II. dal vyrobit nové. Většina, včetně koruny svatého Edwarda, tudíž pochází z roku 1661. Další jsou zlatý hábit reflektující nádheru Krista, zlaté náramky reprezentující upřímnost a moudrost, jablko symbolizující křesťanský svět, žezlo s holubicí jako symbol spirituální role krále a žezlo s křížem jako symbol světské moci. Nejstarším korunovačním objektem je korunovační lžíce, sloužící k nabírání svatého oleje; do ní arcibiskup z Canterbury namáčí dva prsty, aby mohl monarchu pomazat. První zmínka o lžíci je z roku 1349, ale je nejspíš mnohem starší. Za zmínku rovněž stojí 1,4 metru dlouhá hůl svatého Edwarda. Její úloha při korunovaci je zapomenuta, proto je uctivě odložena na oltář, kde zůstává po celou dobu.

Monarcha je korunován na prostranství před svatyní krále Edwarda Vyznavače, to je ten svatý Edward, podle kterého je všechno pojmenované. Prostranství je známé jako Cosmatiho dlažba, to podle římské rodiny Cosmati, která byla známa výrobou bohatě zdobených podlah. Nejspíš je inspirována dlažbou v konstantinopolské katedrále Hagia Sofia, čímž se angličtí monarchové snažili napodobit byzantské císaře. S tím souvisí i koruna svatého Edwarda, oblouky na ní symbolizují, že Anglie je samostatná říše obepínající celý svět, nad kterou nic nestojí.

Osmnáctý vévoda z Norfolku

Za říši Anglii prohlásil Jindřich VIII., který zahájil anglickou reformaci. Dával tím najevo, že není podřízený papeži. S reformací začíná nová éra korunovací. Alžběta I. opustila vlastní korunovaci, jelikož se na ní sloužila katolická mše. Naopak manželky králů Jakuba I., Karla I. a Karla II. se jako katoličky odmítly účastnit protestantské ceremonie. Mělo to zároveň důsledek ztráty zaměstnání pro lorda maršála, což je dědičná funkce vévodů z Norfolku, která obnáší právě i organizaci královských korunovací. Vévodové se však odmítali vzdát svého katolictví, dodnes jsou nejvýš postavenými laickými katolíky v zemi, nemohli proto tyto akce pořádat. Řešilo se to delegováním tohoto privilegia na jednoho z mnoha protestantských příbuzných. Vévodům se podařilo plně se prosadit jako plnohodnotní organizátoři korunovací v roce 1911 při korunovaci Jiřího V. Korunovace Karla III. byla zorganizována osmnáctým vévodou z Norfolku.

Dnes jsou Britové známi svou perfektně zvládnutou pompou, kdy vše je vypočítané na vteřiny a milimetry. Ne vždy tomu tak bylo, 18. století zažilo sérii naprosto katastrofálních korunovací. Začalo to Jiřím I. v roce 1714. Jiří byl hannoverský kurfiřt, který nemluvil anglicky. Jako následník královny Anny byl vybrán jako nejbližší příbuzný, který nebyl katolík. Část ceremonie probíhala v latině, aby aspoň něčemu rozuměl. Jeho nástupnictví nebylo bez kontroverzí a v den korunovace asi ve dvaceti městech vypukly nepokoje a rabování. Korunovace Jiřího II. je výjimkou a proběhla bez problémů. Při její příležitosti Georg Friedrich Händel složit korunovační hymnu Zadok the Priest (Kněz Sádok), která se hraje dodnes během pomazání. Známa je i fotbalovým fanouškům, jelikož zároveň slouží jako znělka Ligy mistrů.

Obsazeno

Zato korunovace Jiřího III. je považována za jednu velkou katastrofu. Biskup z Rochesteru málem upustil korunu, a jelikož neprobíhaly téměř žádné zkoušky, nikdo nevěděl, co se má dělat, heroldi neznali, co mají hlásat, a všeobecně vládl chaos. Když nastalo kázání, lidé v zadních řadách neslyšeli a vybalili své svačiny. Následné mlaskání a skřípání příborů vyvolalo všeobecné návaly smíchu. Pro královnu byl zkonstruován speciální přenosný záchod za kaplí svatého Edwarda, a když se rozhodla toho využít a odskočit si, ke svému překvapení tam nalezla trůnit vévodu z Newcastlu. Král si stěžoval organizátorovi hraběti z Effinghamu a hrabě mu odvětil, že se aspoň poučí z chyb propříště. To krále rozesmálo.

Jiří IV. měl nejdražší korunovaci v dějinách, v dnešních cenách za 1,6 miliardy liber. Opět nebyly přípravy nijak extra důkladné, ale hlavní skandál vyvolala královna Karolina, se kterou se Jiří nesnášel a snažil se s ní rozvést, parlament to ale z politických důvodů zatrhl. Král odmítl svou manželku na korunovaci pozvat, ta se stejně dožadovala vstupu, avšak nebyla vpuštěna. Další den onemocněla a dva týdny nato zemřela.

Chvíle pro účetního v důchodu

Vilém IV. zrušil korunovační banket spolu s tradicí vjezdu králova šampiona na koni, vyzývajícího na souboj kohokoli, kdo by zpochybňoval legitimitu královy vlády. Dědičná role králova šampiona však nezanikla, zůstala mu povinnost nést královu standartu. Při korunovaci Karla III. ji nesl Francis Dymoke, šestašedesátiletý účetní v důchodu; v jeho rodině se tato povinnost dědí minimálně od 14. století.

Poslední z pokažených korunovací je ta královny Viktorie. Znovu neprobíhal téměř žádný nácvik, nikdo nevěděl, co dělat, dvaaosmdesátiletý lord Rolle se skutálel ze schodů (nomen omen: roll je anglicky kutálet) a arcibiskup navlékl bolestivě Viktorii prsten na špatný prst. Na druhou stranu si královský pár mohl odskočit na občerstvení v podobě sendvičů a vína na oltáři v kapli svatého Edwarda, pokud zrovna nebyla vyžadována jeho přítomnost.

Korunovace 20. století jsou již perfektně naplánované, díky příjezdu představitelů z kolonií rozhodně získaly imperiální nádech. Jiří V. dokonce odjel v roce 1911 do Indie, kde si v roli indického císaře nechal vzdát hold od indických mahárádžů.

Korunovace vždy odrážely svou dobu, od oné vedené polomystickým Dunstanem přes ty vrcholného středověku poznamenané dynastickými spory, raně novověké, které se musely vypořádat s reformací, hannoverské, plné dekadence a korupce 18. století, až po tu Alžběty II., jež jako první byla přenášena televizí.

Hold u televizorů

Výjimkou nebyla samozřejmě ani ta Karla III. Musela se vypořádat s faktem, že Británie je mnohonáboženskou zemí, a skloubit to s tím, že celá akce je v režii anglikánské církve. Před královským slibem, že „bude chránit reformované protestantské náboženství“, tak současný arcibiskup z Canterbury Justin Welby prohlásil, že anglikánská církev „bude usilovat o vytvoření prostředí, ve kterém mohou svobodně žít lidé všech vyznání a přesvědčení“. Představitelé ostatních náboženství byli zapojeni i jinak. Podávali korunovační klenoty a společně ujišťovali o své loajalitě, poprvé zazněl gospelový chorál. Velice kontroverzní byla výzva, aby hold složili i obyčejní Britové u televizních obrazovek. Nejspíš to mělo zdůraznit demokratickou podstatu moderní monarchie, ale vyznělo to lehce autoritářsky.

Moderní byl rovněž kočár, kterým Karel na korunovaci přijel. Použil povoz, který darovala Austrálie jeho matce při příležitosti jejího diamantového výročí. Je dokonale odpružený, má okýnka na elektrické ovládání a klimatizaci. Z korunovace se ale vracel tradičním zlatým kočárem z roku 1760, který se vyznačuje tím, že ho všichni monarchové nesnášejí. Vilém IV. jízdu v něm přirovnal k rozbouřenému moři, Viktorie v něm odmítala jezdit a i Alžběta II. o něm prohlásila, že „není příliš pohodlný“.

Přes tyto snahy nějak modernizovat celou ceremonii šlo v podstatě o středověký rituál v 21. století, prodchnutý starými závazky, mystikou a tajemnem. Ještě ke všemu celá akce byla jasně náboženského rázu, a to v zemi, kde role církve rychle upadá. Celých 52 % Britů se nehlásí k žádnému náboženství. Což samozřejmě vedlo ke stížnostem, že akce není zmodernizována dostatečně. Deník The Guardian, tato hlásná trouba levicové, progresivní a republikánské Británie, si tak stěžoval, že to byla „stará přehlídka, která by se měla přehodnotit“. Vyzval k méně extravagantní ceremonii, podobné té v ostatních evropských monarchiích, a k diskusi o republikanismu.

Tím by se naprosto vytratila jedinečnost britské monarchie. Nikdo asi není zvědavý na Karla bicyklistu, tak jak je zvykem ve skandinávských královstvích. Jeho jistá odtažitost ho činí člověkem, který stojí nad celým národem, a tudíž ho může spojit.

I když je konstitučním monarchou, rýsuje se oblast, ve které Karel III. může doslova změnit obraz Británie. Je dlouholetým odpůrcem moderní architektury, jako princ z Walesu úspěšně sabotoval výstavbu několika modernistických hrůz a započal výstavbu městeček v retrostylu, nejznámější z nich je Poundbury. V rámci příprav na korunovaci si pozorovatelé všimli, že nejrůznější pozvánky, slavnostní známky a znaky se vyznačují podobným stylem. Ten evidentně odkazuje k přírodě, jak se na starého ekologa sluší a patří, ale také k víře a tradici a k dobám minulým. Někteří již to začali označovat za nový karolinský styl; pokud by se uchytil, přispěl by ke zkrášlení Británie.