Drtivá většina lidí se shodne, že mít své životní úspory zašité v matraci není nejlepší nápad. Negenerují další peníze skrze úroky, je větší šance, že vám je někdo ukradne, a pokud zrovna nejste doma, je k nim dost špatný přístup. Politicky nevyhovujícím osobám ale možná brzy nic jiného nezbude. Ukazuje to třeba případ britského politika Nigela Farage. Tomu banka bez udání důvodů uzavřela účet a další finanční instituce mu ho odmítají otevřít. Farage tvrdí, že se stal v podstatě neosobou a cílem je vyhnat ho z Británie.

Nigel Farage je nejspíše nejúspěšnější britský politik posledních třiceti let. Sice nikdy nezasedal v britském parlamentu a jeho Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP) měla maximálně jednoho poslance, ale je jedním z hlavních architektů brexitu. Dlouholetý euroskeptik v roce 1992 opustil Konzervativní stranu na protest přijetí Maastrichtské dohody.

Ve volbách do europarlamentu, kde se volilo poměrně, naopak UKIP slavil velké úspěchy, a Farage tak strávil léta 1999 až 2020 jako europoslanec, kde proslul svým rétorickým umem. Jeho plamenné a satirické projevy o nefunkčností EU jsou nesmírně zábavné.

Po brexitu, kulminaci jeho politických ambicí, oznámil odchod z politiky. Když se ale britský pokus odejít z EU proměnil ve vleklou a vyčerpávající studenou občanskou válku, naposledy kandidoval do europarlamentu. Založil novou stranu s jasným názvem Brexit Party, s níž vyhrál eurovolby 2019. Pro konzervativce to byl jasný signál, že jejich voliči mají dost vnitřních rozbrojů a přejí si co nejrychlejší odchod z EU. Oni sami skončili pátí.

Svou politickou éru Farage dokázal přeměnit v lukrativní moderátorskou kariéru. V letech 2017 až 2020 byl moderátorem rádia LBC a od června 2020 má pořad v televizi GB News.

Levicová a proevropská část Británie Farage nesnáší. Považují ho za strůjce brexitu. UKIP kromě odporu k EU se také profiloval na odporu k migraci, což vedlo k nálepce Farage jako extrémně pravicového politika. A ve chvíli, kdy se zdálo, že se ho konečně zbaví, promlouvá k nim v televizi.

Možná ho nyní konečně dostali. Ve čtvrtek Farage oznámil, že mu banka před několika měsíci uzavřela bez udání důvodu účet. Když si stěžoval, banka ho informovala, že vše bude vysvětleno v dopise, který obdrží. Ten však podle Farage nic neobjasnil. Politik se snažil otevřít účet jinde, ale sedm finančních institucí ho odmítlo. Celé to vypadá velmi podezřele.

Nad finanční blokací Farage se pohoršovali tak rozliční lidé jako Andrew Neil, bývalá hvězda BBC, před kterou se třásli všichni politici, a nyní šéf pravicového magazínu The Spectator, nebo zakladatel levicového webu Novara Media Aaron Bastani, propagátor „plně automatizovaného luxusního komunismu“.

„Pokud je to alespoň trochu spravedlivý a přesný popis situace –⁠ a mně se zdá, že ano –⁠, pak je to opravdu docela velká story. A velmi znepokojující,“ tweetoval Neil.

„Toto je výjimečný příběh. Představa, že někdo nemá přístup k bankovnictví kvůli svým politickým názorům, je velmi nebezpečná a odporuje životu v demokracii,“ napsal Bastani.

Samozřejmě známe jen verzi Farage. Jeho banka mohla mít nějaký legitimní důvod pro zrušení účtu. Mohla zaznamenat podezřelou transakci, nalézt důkaz praní špinavých peněz nebo se prostě nemuselo vyplatit jeho účet vést. Sám Farage zmiňuje, že jedním z důvodů může být jeho status „politicky exponované osoby“. Tam se počítají v podstatě všichni s nějakým politickým vlivem, od premiéra až po obecní zastupitele, státní úředníci, diplomaté a podobně. Politicky exponované osoby podléhají větší kontrole kvůli obavám z korupce. Pro banky to znamená větší náklady na vedení účtu, což může vést k rozhodnutí takový účet zrušit. Experti pro britská média upozornili, že varování před podezřelou transakcí může vyskočit, i pokud se jedná o zcela legální operaci. V takovém případě by banka mohla zrušit účet a ostatní odmítnout ho otevřít, i když právně k ničemu špatnému nedošlo. Navíc se jedná o soukromé společnosti a můžou se svobodně rozhodnout, jestli někomu povedou účet.

Jsou tu rovněž spekulace, že Farage by mohl být na sankčním seznamu, jelikož je placený z Ruska. Jenže pro to neexistují důkazy. Deník The Guardian tvrdil, že na Rusko je napojený podnikatel Aaron Banks, jeden z hlavních financiérů UKIP. Nic z toho se nepotvrdilo a Banks vyhrál s Guardianem sérii soudů.

Přímo Farage obvinil z přijetí ruských peněz labouristický poslanec Chris Bryant, podle kterého Farage dostal od Russia Today více než půl milionu liber v roce 2018. To je prokazatelná lež. Je pravda, že Farage a někteří brexitáři mají tendenci Rusům dělat užitečné idioty. Farage je například skeptický ohledně západní pomoci Ukrajině. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by za to byl placený z Moskvy. Na Russia Today vystupoval dvakrát, naposledy v roce 2017. Půl milionu liber v roce 2018 byl příjem ze všech jeho mediálních aktivit, hlavně ale plat z rádia LBC. Farage nemůže Bryanta žalovat, neboť své obvinění pronesl ve sněmovně, a vztahuje se na ně tedy imunita.

Farage neuvádí příliš podrobností, ani to, která banka mu zrušila účet, ani které instituce mu odmítly zřídit nový. Kromě jeho slova tak nikdo nepotvrdil, že se celá událost udála, jak popisuje. Je to showman, kterému by vyhovovalo udělat z administrativního problému politické pronásledování. Je třeba se mít na pozoru.

Pokud však Farage mluví pravdu, rozhodně by nebyl prvním takovým případem, jen nejprominentnějším. Shodou okolností včera deník The Times přinesl zprávu, že britská banka Barclays vyplatila odškodné 20 tisíc liber malé křesťanské charitě, jíž zrušila účet po nátlaku LGBT aktivistů.

S otevřením účtu se potýkala také Brexit Party, nejdříve ji odmítly čtyři finanční domy, než Metro Bank souhlasila, že jí povede partajní účet. V červnu 2021 straně, nyní pod novým názvem Reform Party, banka účet zrušila. Nový předseda Richard Tice evidentně bojoval se svým přesvědčením ohledně svobody soukromých společností. „Je to soukromá firma, může si dělat, co chce. Ale je to dost pochmurné,“ prohlásil tehdy.

Fintechová firma Tide zrušila účet firmě Konstantina Kisina, satirika a politického komentátora. PayPal, jež zprostředkovává internetové platby, zase zrušila účet organizaci bojující za svobodu slova Free Spech Union Tobyho Younga.

Všechny případy spojuje, že se jedná o osobnosti od středu doprava. Vypadá to jako řízená kampaň. Což vlastně svým způsobem je. Ne že by tu byla nějaká tajemná organizace, která by pracovala na likvidaci pravicově smýšlejících lidí. Ale progresivní aktivisté již dávno zjistili, že nejjednodušším způsobem, jak znepříjemnit někomu život a vyloučit ho ze slušné společnosti, je nátlak na velké společnosti.

V Británii působí organizace „Stop Funding Hate“ (Přestaňte financovat nenávist). Ta se zaměřuje na zastavení inzerce v nevhodných novinách, tedy především v bulvárech The Sun, Daily Mail a Daily Express. Organizace již má za sebou několik úspěchů. Na její nátlak v Daily Mail přestalo inzerovat Lego a papírnictví Paperchase. Společnost Virgin Trains West Coast přestala Daily Mail v listopadu 2017 ve svých vlacích prodávat, než list v lednu 2018, po nátlaku tentokrát zprava, zase povolila. Nelze nevzpomenout na případ v Parleru, sociální sítě, jež chtěla být alternativou k Twitteru, která nemohla sehnat hostitele svých služeb, jelikož na ní byl údajně organizován útok na Kapitol.

Letos v únoru politický komentátor Financial Times Janan Ganesh přemýšlel, proč akademická sféra a přidružené umělecké obory jsou většinově levicové, i když to konzervativcům vysloveně vadí. Jeho teorie je, že pravičáci jsou více orientovaní na finanční úspěch. Proto raději míří do velkého byznysu, než aby bojovali o malé mzdy na univerzitách. Zatímco levičáci rádi budou měnit svět i za minimální plat.

Na to reagoval Ed West na svém Substacku. Pokud pravice ovládá velký byznys, proč se světové firmy ve velkém podbízejí progresivismu, ptal se. Goldman Sachs přichází s „revolučním návrhem rovnosti na pracovišti“. Morgan Stanley vymyslel „multikulturní inovační laboratoř“. Britské banky na svých stránkách otevřeně propagují progresivní cíle. Šéf Centricy, jenž vlastní energetickou společnost British Gas, se nechal vyfotit v mikině se sloganem: „Proč být rasistický, sexistický, homofobní nebo transfobní, když můžete být zticha?“

Westovo vysvětlení je, že se jedná o akci středního managmentu. Velké šéfy tyto otázky nezajímají a chtějí mít hlavně klid. V rukou to tak mají personální oddělení a sekce na prosazování diverzity, rovnosti a inkluze. Ty jsou obsazeny progresivisty a určují politiku firmy navenek.

Můžou tak uchvátit i ty nejstarobylejší instituce. I když ji nejmenuje, banka, který zrušila Farageovi účet, je nejspíše Coutts. Je to osmá nejstarší banka na světě, založená v roce 1692. Proslula jako finanční dům, kde má účet královská rodina. Když zavítáte na heslo Coutts na Wikipedii, jedna z doprovodných fotografií je sídlo banky v duhových barvách. Není těžké si představit nějakého snaživého úředníka, jenž přesvědčil nadřízeného o nutnosti zrušit Farageovi účet, a jeho kolegy, kteří blokují zřízení účtu v jiných institucích.

Ať už se Farage stal obětí přílišných regulací, či aktivistických zaměstnanců, kauza je dobrým připomenutím toho, že společenskou likvidaci nemusí vykonávat jenom stát.