Rok 1978 je možná tím nejpřelomovějším v nedávné historii Blízkého východu. Íránská revoluce svrhla prozápadního, proamerického a proizraelského šáha a vynesla k moci islamistický protizápadní režim označující USA za velkého Satana a Izrael za malého Satana. Šáh rozhodně nebyl bez chyby, autoritářský vůdce disponující mocnou tajnou policií, nicméně byl zároveň modernizátor rozhodnutý dotáhnout svou zemi do 20. století.

Nástup ajatolláha Chomejního nebyl žádným zlepšením. Autoritářský režim byl ještě horší, zavedl v zemi islámské právo a učinil zničení Izraele oficiálním cílem íránské politiky. Tím začala skrytá izraelsko-íránská válka, která o víkendu poprvé přerostla v otevřenou konfrontaci.

Podle úniků do médií, psal o tom třeba zpravodajský server Semafor, američtí představitelé usuzují, že se nejednalo jen o demonstrační útok s cílem zachovat Íránu tvář. Projektily mířily na vojenská zařízení a hustě obydlená civilní centra. Použili taktiku podobnou té ruské na Ukrajině, zahltit protivzdušnou obranu levnými drony a tím umožnit průlet ničivějších raket. Naštěstí izraelská protivzdušná obrana je na to příliš sofistikovaná.

Jednalo se o přelom, jelikož poprvé Írán zaútočil na Izrael přímo ze svého území. Írán postupně obklíčil židovský stát svými pohůnky, mezi jeho spojence patří Hamás v Gaze, Hizballáh v Libanonu a režim Bašára Asada v Sýrii. Jeho Islámské revoluční gardy, zvláště komanda známá jako jednotky Quds, páchala teroristické útoky proti izraelským a židovským cílům. Například v roce 1992 operativci řízení Íránem zaútočili na izraelskou ambasádu v Buenos Aires, zemřelo 29 lidí. O dva roky později ve stejném městě vyhodili do povětší židovské komunitní centrum, což si vyžádalo 85 životů.

Íránský útok byl odpovědí na izraelské bombardování íránského konzulátu v Damašku. Zahynul při něm generál Zahedí, velitel jednotek Quds v Sýrii a Libanonu a údajně jeden z architektů teroristického řádění Hamásu 7. října, které současnou válku odstartovalo. Izraelci tvrdí, že jelikož konzulát byl využíván jako vojenská základna, nevztahovala se na něj diplomatická imunita.

Nyní všichni čekají, zda přijde izraelská odpověď. Joe Biden doporučil izraelskému premiéru Benjaminu Netanjahuovi, aby „přijal výhru“ a nechal to být. Podobně se vyjádřil i britský minstr zahraničí David Cameron.

Problém je, že Írán změnil pravidla hry. Dosud Izrael oplácel íránské útoky vedené pomocí jeho loutek údery znovu na jeho loutky. Bombardování letiště v Damašku, kam přilétají íránské transporty, je již tradicí. Nyní ale Teherán útočil přímo a Izraeli jeho spojenci tvrdí, že nemůže odpovědět. To je ale pro Jeruzalém nepřípustné. „Izrael nepřijme rovnici, ve které Írán odpoví přímým útokem pokaždé, když Izrael zasáhne cíle v Sýrii,“ prohlásil izraelský ministr obrany Jo’av Galant.

Izrael nemůže akceptovat, že Írán na útoky mimo jeho území odpoví přímým bombardováním Izraele při plném vědomí, že Izrael má zakázáno ho jakkoli ohrozit. To je recept na asertivnější a nebezpečnější Írán. Minulost prokázala, že ve chvíli, kdy si Írán začne příliš dovolovat, jediný způsob, jak ho uklidnit, je hrubá síla.

Když v dubnu 1988 íránská mina poškodila americkou fregatu USS Samuel B. Roberts, Spojené státy odpověděly mohutným útokem na íránské námořnictvo. V průběhu roku 2019 zase Írán páchal neplechu, když jeho síly útočily na ropné tankery, odstřeloval americké základny v Iráku a sestřelil americký dron. Tehdejší prezident Donald Trump tak nařídil zabití velitele jednotek Quds a prominenta režimu Kásima Sulejmáního. To zjednalo asi na dva roky klid v regionu.

Ze všech těchto důvodů si Izrael nemůže dovolit na íránský útok neodpovědět. Náčelník izraelského generálního štábu Herci Halevi potvrdil, že se chystá odplata. Jakou formu nabere, ale stále není jisté. Proti velké operaci jsou dva faktory. Tlak Západu, který se bojí regionální války. A pak přirozená opatrnost Netanjahua. Přes neustálé jeho vykreslování v západních médiích jako válečného štváče, ve skutečnosti je to on, kdo preferuje obezřetný postup. Na prvním jednání izraelského válečného kabinetu po íránském útoku to byl Benny Ganc, kdo prosazoval okamžitou odpověď. Ganc je Netanjahuův politický protivník, lídr liberálních stran Státní tábor a před válkou Západem preferovaná alternativa k Netanjahuovi. Je to ale také bývalý náčelník generálního štábu, který ví, co je potřeba.

Navíc íránský jaderný program je v konečném stadiu a je blízko konstrukci atomové bomby. To Izrael nemůže dopustit. V roce 1981 bombardoval irácký jaderný reaktor a v roce 2007 syrské jaderné zařízení, aby jim zabránil získání jaderné pumy. A nyní Írán demonstroval, že je schopný zasáhnout Izrael. Po víkendu se konečný střet mezi Izraelem a íránským režimem o hodně přiblížil.