Na Úřadu vlády mají nového koordinátora pro strategickou komunikaci, boj s dezinformacemi a proti cizímu vlivu. Je jím plukovník Otakar Foltýn, zatím má smlouvu na šest měsíců. Vláda si od něho slibuje, že za tu dobu stihne rozběhnout systém strategické komunikace státu. Co to ale je? A je dobré, aby toto cosi pro vládu, tedy i jednotlivá ministerstva, zabezpečoval voják z povolání? Některé hlasy dokonce jmenování Foltýna považují za důkaz toho, jak moc je současná vláda fixovaná na konfrontaci s Ruskem, přestože tím děláme krůčky ke třetí světové válce. Ovšem Foltýn prý zná zaručený recept, jak se velké válce vyhnout.

Co to vlastně je, ta strategická komunikace?

Je to synchronizace činů, aktivit a samotné komunikace státních institucí tak, aby ve výsledku základní hodnoty, na kterých stojí stát, byly společností chápány jako společné hodnoty.

Které hodnoty to mají být v České republice?

Svoboda, důstojnost, spravedlnost, demokracie.

Po 34 let tu vesele vládly vlády, aniž se zabývaly strategickou komunikací. A nějak jsme to přežili. Jak se to povedlo?

Mně osobně poslední dobou nedostatek strategické komunikace ze strany vlády, státu velmi chyběl. Čelíme novému fenoménu – rozdělování společnosti, které nastává úpadkem médií, co ještě ověřovala informace, a jejich nahrazením algoritmy na sociálních sítích. Do vzniklého vakua se nalévají nenávist a lež. Třeba vám to zní pateticky, ale mně ten stav prostě vadí. Obávám se, že předpoklad, že základní hodnoty nasajeme automaticky ze vzduchu prostě životem ve svobodě, je předpoklad naivní.

Jaké jsou vaše předpoklady vést strategickou komunikaci vlády?

Jsem koordinátor, tedy nemůžu úplně ministrům nařizovat, co mají říkat. Nejsem k tomu asi ani vybaven výrazně lépe než ostatní, nicméně několik kolegů, kteří by to mohli dělat lépe než já, to prostě dělat nechtělo. Vědí, že by to okamžitě šíleně schytali z alternativní scény, od lidí, které já už nepovažuji za příznivce demokracie. Ti lidé sbírají každé vaše méně šikovné vyjádření, případný vulgarismus, hrubky v prezentaci – mně se tohle všechno stalo, a dělo by se to každému na takovém místě. Mně když někdo vyhrožuje mailem, je to jedno. Není to nic, co by vojáka zastrašilo. Ovšem ne každý má hroší kůži. Hledáme i veřejně známé osobnosti, co by byly ochotny veřejně zastávat svůj názor. A musím říct, že i těch je daleko méně, než by mělo být. I tito lidé předpokládají, že v tu chvíli by to okamžitě schytali, že by na ně na sociálních sítích pršely nadávky, jaké ještě v minulém století zůstávaly někde mezi hnojníkem a čeledníkem. Je pohodlnější psát si knížky, provádět akademický výzkum, nevkládat se do veřejného života. Ale pak ty prodemokratické postoje a hodnoty ve veřejném prostoru chybějí.

Až se vám ten systém na Úřadu vlády rozjede, co budou konkrétní výstupy?

Zaprvé – co nebudu dělat: nebudu vytvářet další metodiky, vize, strategie, sáhodlouhé litanie o tom, jak by se to mělo dělat. Co jsem já schopen stihnout, je podnítit a pokud možno koordinovat hodnotovou komunikaci v pěti základních oblastech: členství v EU, členství v NATO, český zájem na tom, aby se Ukrajina ubránila před ruskou agresí, taky mír. Mír je strašně důležitá věc, ale může fungovat, jen pokud jsme schopni odstrašit nepřítele. Zapáté základní ústavní hodnoty.

A to budete vždycky ráno připomínat ministrům: Dnes nezapomeň na to, že jsi pro členství v EU a v NATO?

Přiblížím vám to prakticky. Až budu mít tým a systém, postaráme se, aby například členství v NATO bylo komunikováno pokud možno stejnými narativy – jak z ministerstva obrany, tak z Úřadu vlády a z ministerstva zahraničí. Ta komunikace by měla být zjednodušená, srozumitelná, sjednocená. Jedním pilířem jsou státní orgány, druhým by měly být právě ty hodnotové postoje veřejně známých osobností. Pojďme si říct, co nás Čechy spojuje, jestli je to něco víc než hokej. Pojďme si říct, na jakých hodnotách stojí náš stát, jaké hodnoty jsme připraveni prostřednictvím státu bránit. Pojďme si říct, proč je pro Čechy důležité být Čechy. Že stát není jen od toho, že od něj budeme pobírat důchod, ale že jsou i chvíle, kdy se za stát máme postavit. Nikdo vás nebude honit na základní vojenskou službu, natož do zákopů, ale máte přinejmenším morální povinnost postavit se za svůj stát a instituce v případech, jako byly Vrbětice. Pojďme si říct, že máme věřit svým institucím, policii, armádě, justici. Ne nezbytně konkrétním lidem, konkrétní lidé dělají chyby, ale institucím věřit máme. Bohužel jsme to předchozích třicet let říkali málo hlasitě. Dnes jsem si jist, že jsme to podcenili. A začíná nám to chybět. Dnes je zásadní dát najevo Rusku, že nemá právo se u nás vměšovat do čehokoli. Což samozřejmě platí pro jakýkoli jiný stát, ale aktuálně se u nás fatálním způsobem vměšuje Rusko. Proto mě to trápí nejvíc.

Jak se u nás fatálně vměšuje Rusko?

Už jsme mluvili o tom, co přinesly sociální sítě. Algoritmizaci neprovedlo Rusko. Sociální sítě cílí svou reklamu, což sám o sobě je byznys model, nic zavrženíhodného. Ale sítě potřebují emoce, které vás udrží u jejich aplikace, tedy i tam koupené reklamy. Přičemž nejjednodušší emoce, které můžete vyvolat, jsou strach, nenávist, naštvání. Ty vás na konkrétní síti udrží déle než pozitivní emoce. Tohle ještě pořád neudělalo Rusko, ale Rusko do tohoto prostředí vsouvá ještě agresivnější, ještě více rozdělující narativy, které zdaleka nemusejí být většinové. Jim stačí rozdělit společnost tak, aby si lidé řekli: Nevěříme nikdo nikomu. V tu chvíli končí prostředí pro normální diskusi. Pořád máte svobodu projevu, ale když se všichni hádají se všemi, ta svoboda se zkazí. Bez důvěry, když se přestane věřit na elementární spravedlnost, končí i prostředí pro normální byznys. Pak se kazí i důvěra v justici a v instituce. Tohle Rusko už dlouhodobě dělá.

Kde bereme jistotu, že to ruská propaganda v nějakém významnějším objemu opravdu dělá?

Tady je problém, že všichni očekávají dokonalou forenzní práci plnou důkazů jako u trestního řízení, jako když teď BIS zmapovala web Voice of Europe prakticky ve forenzní kvalitě. Ale takové úsilí nemůže vynaložit ve všech případech. Voice of Europe je jen jeden z mnoha webů. Proto si musíte zvyknout na to, že forenzní analýzu s důkazy, jak slovenský novinář přebírá peníze od ruského agenta, což je případ starý několik roků, bude spíš výjimka. Tady nečelíte běžné malé kriminální skupině, tady stojíte proti obrovské mašinerii, která od VŘSR maká na tom, aby vymazlila svou schopnost hybridního působení. Což vy můžete ustát, jen když budete věřit tomu, co vám říkají vaše tajné služby. Znovu – tajné služby nejsou soud, nepřinesou vám fascikl s fotkami a nahrávkami. Na to ony nemají zdroje. Musely by být tisíckrát větší. Tajné služby vám dají informace, které třeba vyplývají z analýzy velkých dat. Řeknou vám, kolik webů klade stejné akcenty jako Voice of Europe. Vy voláte po důkazech a to volání je legitimní. Tady jsou ovšem důkazy nutně na úrovni prostředí, v němž se pohybujete, tedy většinou zpravodajské poznatky, a ty rozhodně nebudou mít všechny soudní kvalitu. Zpravodajství není soudní řízení. V něm jde o bezpečnost. A v bezpečnosti rozhodují informace. Informace věříte svým institucím. Já rozhodně věřím českým institucím a rozhodně nevěřím ruským. A pokud Vojenské zpravodajství, BIS, ÚZSI konstatují, že Rusko vede hybridní válku, tak vím, že naše služby jsou navzájem nezávislé, dokonce se ve spoustě věcí navzájem kontrolují. A pokud se v tom základním shodují s tím, co říká policie, co říká Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost, tak v tu chvíli nám už pět českých institucí říká totéž. A kdo jsem já, abych to zpochybňoval?

Může se stát, že tajné služby a instituce také podléhají nějakým dobovým módám a psychózám?

No jasně.

Když si vzpomenu na aféru ricin, když si vzpomenu na výroční zprávu, v níž BIS vážně píše, že ve výuce dějepisu u nás přetrvává ruská propaganda, těžko je mohu brát vážně.

S tím dějepisem to byla jedna poznámka pod čarou. Jsem přesvědčen, že s komunistickým náhledem na dějiny ještě pořád bojujeme, ale spíš u starší generace než v nových učebnicích. Jistěže i služby mohou udělat chybu, ale mají kontrolní mechanismy. Chybu udělá každý, mně pořád omlacují o hlavu, že jsem byl přesvědčen, že ukrajinský úder na velitelství černomořské flotily zabil i admirála Viktora Sokolova. Vzápětí se ukázalo, že admirál Sokolov bohužel v tu chvíli na velitelství nebyl. Pevně doufám, že ho zabijí někdy později. Byla to chyba? Byla. Je třeba přiznat, že admirál Sokolov stále žije.

To bohužel říkáte s takovým gustem. Vy jste do rusko-ukrajinské války nějak zapojen?

Byl bych šťastný, kdyby nějaký francouzský stíhač v roce 1940 zabil generála Guderiana. Pak by totiž jeho profesionální schopnosti nebyly využity ve prospěch wehrmachtu. A úplně stejně doufám, že Ukrajinci pozabíjejí co nejvíc vysokých vojenských představitelů ruské armády. Čím dřív tato armáda agresora přijde o co nejvíc svých velitelů, tím dřív přestane být efektivním tělesem. Dívám se na ruskou armádu úplně stejně jako na wehrmacht. Čím dřív admirál Sokolov zahyne, tím lépe.

Utekli jsme od té důvěryhodnosti tajných služeb. Od války v Iráku často, vlastně vždycky, když se nějaký geopolitický konflikt dostává do horké fáze, vidíme, jak tajné služby krmí média a kolik u toho vzniká fake news. Irák, Libye, Sýrie, údajné ruské zásahy do amerických prezidentských voleb roku 2016, ze kterých zbylo velké nic.

Jenže tvrdit, že bychom neměli věřit vlastním tajným službám proto, že v minulosti udělaly nějakou chybu, by bylo jako nevěřit žurnalistice, protože třeba vy osobně jste v minulosti udělal nějakou chybu. Rozdíl oproti Rusku, kde všichni všem lžou permanentně, je v tom, že náš systém chyby zveřejňuje a eliminuje. My systémově chceme přijít na to, jestli se nestala chyba. A hlavně bychom našim službám měli věřit s přihlédnutím k mezinárodní situaci. Žijeme v globalizovaném světě sociálních sítí a TikToku, kriminální režim Ruska ani komunistický režim Číny nejsou daleko. Jsou všude kolem vás. Protože používáme jejich aplikace, protože jsme dopustili, aby byly v našem informačním prostoru. Víte, jak by se změnilo české bezpečnostní prostředí, pokud by stát pustil Rusy do dostavby jaderné elektrárny?

Jak?

Tak jako v Maďarsku. Jaderná elektrárna Paks 2, kterou zafinancovali a ještě pořád dostavují Rusové, fakticky Maďary dostává do závislosti na ruských technologiích. Navíc část peněz, které Maďaři budou Rusům muset zaplatit, pak Rusko použije k získání dalšího vlivu v Maďarsku. Zmínili jsme Voice of Europe, ale to byly drobné ve srovnání s penězi, jaké létají při dostavbě jaderné elektrárny. Pak si takových vlivových projektů můžete platit stovky. Opravdu chcete, aby vám tu někdo přiznaně financoval Sputnik a nepřiznaně stovky webů à la Voice of Europe? Nechcete. Chcete, aby čínský komunistický režim vozil představitele českých municipalit na výlety do Číny, kdy oni si po návratu musejí dělat testy na pohlavní choroby? Asi si je nedělali proto, že se prošli po Čínské zdi. A někdo to natočil.

To se stalo?

Řekněme, že to je teoretický příklad vycházející z reálné praxe (smích). A není zdaleka výjimečný. Ti lidé po sobě v Číně zanechali nejen genetický materiál, ale taky kompro. No a někdo z nich se jednou může stát ministrem. Už jenom konstatovat hrozbu, například varovat lidi z akademického prostředí, že Konfuciovy instituty sice mají hezký název – Konfuciovi všechna čest –, ale rozhodně to není místo pro sdílení akademických zkušeností, je nutné. Nadto české děti masivně používají TikTok. TikTok brutálně těží data. A pokud se váš syn za třicet let stane českým premiérem, bude Peking o jeho psychologickém vývoji, o tom, co se mu líbí, co čte a dělá, vědět víc než vy. Líp než vy odhadne, jak se váš syn bude dál vyvíjet! Já si to pro své děti nepřeji u žádného giganta, ale rozhodně mám menší obavy z ukládání dat ve Spojených státech než v Číně. A rozhodně vím, že západní systém je o bagr lepší než ruský nebo čínský. Co o bagr, o dva bagry.

Jestli jsme lepší o dva bagry, tak je otázka, jestli v tom neustálém poměřování zrovna s Ruskem není zabudováno, že se můžeme ještě hodně dlouho zhoršovat a pořád se utěšovat: Zatím dobrý.

Ale vy jako novinář se můžete ptát, můžete v rozhovoru s vysokým důstojníkem zpochybňovat jeho názory. A to já jsem ještě bezvýznamný oproti ústavním činitelům. Vy se klidně můžete ptát i premiéra a on vám odpoví. Podle zákona 106 můžete požádat o informace, a pokud je od státu nedostanete, soud ho přinutí, aby vám je vydal. To všechno dohromady neznamená, že systém je ideální. Znamená to, že je funkční.

Dotýká se vás, když o vás někteří lidé na síti píší, že jste ohrožením svobody slova?

Jsou lidé, kteří mají zapotřebí napadnout jakoukoli pozitivní snahu. Mně přijde až neuvěřitelné, když někdo napadá už fakt, že stát by měl mít strategickou komunikaci, a ohání se u toho svobodou projevu. Tu jim prý chce brát ten blbej lampasák Foltýn. Už tím, že to mohou psát opakovaně, a nic se jim nestane, popírají svou vlastní tezi. Když občas na Václaváku některé zájmové skupiny křičí, jak je třeba přimknout se k Rusku, policie je nemlátí, ale chrání. A když se někdo zraní, záchranáři mu přijedou pomoct. Jaký ještě silnější důkaz chceme pro svobodu projevu, která je u nás naprostá?

Co evropská směrnice DSA, to dítě Věry Jourové? DSA nutí pod obřími pokutami Facebook a další technogiganty mazat různý obsah, i takový, cituji, který má nepříznivé dopady na občanský diskurz.

Rozumím pasti schované ve vaší otázce a odpovím vám upřímně, byť si do té pasti naběhnu. Podle mě je DSA stále ještě příliš bezzubá, protože ani ona dostatečně neodstraní zvýhodňování lži. Tady nejde o narušování svobody projevu, tady jde o to, že vůči internetovým gigantům musíme postupovat natolik důsledně, aby pravda měla ve veřejném prostoru aspoň stejnou šanci být vidět jako lež. Platformy svými algoritmy dávají přednost agresivitě, rozdělování, nesnášenlivosti. Dnes má příspěvek, který jste zabarvil negativní emocí, větší šanci být šířen než zveřejnění prostých fakt. To je zásadní věc.

V Americe v součinnosti s Bidenovou vládou dávaly platformy přednost levicovému obsahu před konzervativním obsahem. To je podstata Twitterfiles, zcela neoddiskutovatelná. Myslím, že mezi Evropskou komisí a platformami to bude probíhat podobně.

A zase studie MIT tvrdí, že rozdělující, štěpící narativy měly na sítích sedmkrát rychlejší šíření než ty pozitivní. Tady jsme se octli v oblasti, která je strašlivě složitá a do které je fakt blbě vidět. Důležitou funkcí sítí je, že debilizují. TikTok často sklouzává do banalit, které požírají vaši pozornost a mají vliv na to, jestli funkčně vnímáte svět. Myslíte, že stejně se TikTok chová i v Číně? Tam často jeho obsah zdaleka není tak toxický jako obsah, na který se dívají naše děti tady v Evropě. Chcete to? Já ne.

Jako že nás cíleně oblbují?

Tento typ aplikací je z principu oblbující. Jestli si vaše děti navyknou na to, že na svět se dívají skrze několikavteřinová videa, tak nebudou schopna pochopit běžnou trojčlenku. A budou pak mít vůbec schopnost řídit auto, když se budou muset každých pár vteřin mrknout na nějaké elektronické zařízení? Klidně kontrolujme, aby DSA neomezovala svobodu projevu. Ale teď potřebujeme regulaci, byť i mně se při tom slově ježí chlupy a v Echu slovo regulace bude mít vždycky špatnou konotaci. Kdysi jsme potřebovali regulaci, aby fabriky nevypouštěly jedy do řeky, a funguje to, chemičky pořád jedou. Úplně stejně potřebujeme, aby internetoví giganti neotravovali mediální prostředí. Pak ať si klidně dělají byznys.

Jak jste nakousl toho lampasáka: je znamením doby, že když vláda hledá člověka pro strategickou komunikaci, sáhne po vojákovi z povolání?

To myslím, že je úplně jedno.

Třeba naše vláda považuje bezpečnostní situaci v Evropě za tak důležitou, že chce na strategickou komunikaci vojáka.

Tady to bylo spíš o osobnosti a mé ochotě to dělat než o tom, jestli jsem voják. Jinak u nás není žádná tradice vojenské junty. U nás armáda neudělala převrat, ani když ho udělat měla. Myslím podzim 1938. Představa, že jeden plukovník na Úřadu vlády značí trend k militarizaci, je legrační. Notabene když za předchozí vlády podplukovník, skvělý voják Petr Matouš, už totéž dělal a nikomu to tehdy nevadilo. Vojáci slouží státu. A na rozdíl od všech úředníků a civilních zaměstnanců my přísaháme, že stát budeme bránit i za cenu nasazení vlastního života. Tedy u nás je étos věrnosti státu ještě silnější než u lidí, kteří někde podepíšou pracovní smlouvu.

Mluvil jste o pěti hodnotových oblastech, mezi nimi o tom, že jen odstrašením si zajistíme mír. Jak konkrétně tohle budete sdělovat?

Zrovna v tomto bodu práce tolik nebude, protože stát – od premiéra po ministryni obrany – celkem dobře vysvětluje, že dvě procenta HDP na obranu jsou nezbytné minimum, abychom byli relevantním hráčem, a že ta dvě procenta neposíláme do NATO, Američanům, Němcům, nikomu, ale investujeme je do vlastní armády. Byť v dnešní situaci je asi potřeba to říkat ještě explicitněji, snad i přístupnější formou pro mladší generaci.

Cítíte, že tady byste měl zasáhnout, když slyšíte například výtku na hlavu premiéra Fialy, že všechno podřizuje Ukrajině a tím se mu ztrácejí ze zřetele jiné důležité věci, o které se má jako premiér starat?

To já dělám taky, protože to považuji za zásadní téma pro Českou republiku. Na druhou stranu my na pomoci Ukrajině vyděláváme. Ukrajinci, kteří u nás pracují, odvádějí víc, než kolik těm, kdo pracovat nemohou, dáváme na dávkách. A hlavně: daleko víc český stát vydělává na dodávkách zbraní Ukrajincům. Tady dostává náš obranný průmysl opravdu královsky zaplaceno. Jenom z těch 60–70 miliard korun, což je hodnota dodávek našeho zbrojního průmyslu na Ukrajinu, firmy platí daně a zaměstnávají české občany. Česká republika je brutálně v černých číslech a na té válce vydělává. Ukrajinci jsou nám strašně vděční a říkají: Nám nevadí, kolik na tom vyděláváte, hlavně dodávejte. Takže pokud řešíme Ukrajinu, řešíme i profit České republiky, a co jako voják považuji za daleko důležitější: řešíme i posílení našeho vlastního obranného průmyslu. Naši obranyschopnost do budoucna a vlastně za peníze, které nám platí někdo jiný! Jinak nemám pocit, že by vláda zanedbávala jiná témata: důchodovou reformu, veřejný dluh, dopravní infrastruktura, o tom všem vláda i opozice prudce diskutují. Takže ne že by téma Ukrajiny převrstvovalo jiné problémy.

Jak byste postupoval, kdyby na veřejnosti začal převažovat názor, že vyhrát s Ruskem takto nepůjde a že by bylo lepší působit k jednáním o míru?

To je jinak. Kdybych měl pocit, že v zájmu České republiky je něco jiného, než aby se Ukrajina ubránila, tak to samozřejmě budu komunikovat. Ale za ty dva roky jsem ani na jednu vteřinu nezapochyboval, že je v bytostném českém zájmu, aby se Ukrajina ubránila. Každá válka z definice skončí nějakým mírem, my potřebujeme, aby nastal za podmínek Ukrajinců. Nesmíme dopustit, aby Rusko dotlačilo Ukrajinu k nevýhodnému míru.

A když se vás teď zeptám jako vojáka: Je vůbec ještě možné, aby Ukrajina dosáhla výhodného míru? Nebude teď už jen ztrácet?

To stojí a padá se západní pomocí Ukrajině. Ukrajina hned v prvních dnech invaze zvítězila, když Rusko nedosáhlo svých vojenských cílů. Tehdy se ubránila sama. Ale od té chvíle je plně závislá na západní pomoci, bez té by padla. Pakliže západní pomoc bude aspoň stejná nebo vyšší než teď, Ukrajina se ubrání.

Docházejí jí branci ochotní bojovat. Neměl by podle vaší úvahy Západ pomáhat i svými vojáky?

Tak to už je výsostně politické rozhodnutí. Nicméně Rusku zase dochází moderní technologie. Kvalita ukrajinské techniky se díky Západu postupně zvyšuje, kvalita té ruské brutálně klesá.

Jak tohle víme?

Ze standardních vojenských analýz. Pokud si to chcete ověřit z veřejných zdrojů, tak třeba holandský nezávislý web Orix má dokonalé statistiky vizuálně potvrzených ztrát ruské techniky. Z nich vidíte, že kvalita ruské armády klesá. Mezi zničenými jsou stále starší a starší tanky. Minulý týden na frontě vyfotili ruský tank T-54. Tomu je sedmdesát let! Dnes ty nejmodernější tanky, se kterými před dvěma lety vjeli na Ukrajinu, už neexistují. Ano, samozřejmě že Ukrajina má menší rezervoár vojáků, ale Rusku zase docházejí moderní zbraně. Tím neříkám, že ztrácí dech. Loni se Rusko nadechlo a pro mnohé, včetně mě, překvapivě ustálo ukrajinskou protiofenzivu. Dnes jsou Ukrajinci schopni vést úspěšnou obranu a malé územní zisky Rusové platí strašnými ztrátami. Daleko většími, než kvůli jakým loni Ukrajinci zastavili svou ofenzivu.

Jak odhadnete poměr ruských a ukrajinských ztrát?

Věřte mi, že v bezpečnostním prostředí takové statistiky existují a že to víme.

To jsme zase u těch tajných služeb a jejich věrohodnosti. Jsou ztráty ukrajinské armády ve stovkách tisíc?

Pokud do nich započítáte lehce zraněné, tak ano. Ukrajinské ztráty jsou vysoké, nepochybně. Ale většina lehce zraněných se vrací zpátky do armády, na obou stranách. Pokud se bavíme o padlých a těžce zraněných, to číslo Ukrajina nezveřejňuje a nebudeme to dělat ani my. Řeknu jen, že Ukrajina za svoji svobodu platí opravdu hodně, že ovšem její ztráty jsou výrazně menší než ztráty Ruska.

Hrozí při současné trajektorii vývoje riziko třetí světové války?

Ano, riziko války hrozí, hrozí tím víc, čím víc bude mít Rusko pocit, že jsme slabí. Rusko rozumí jedině síle. Když si bude myslet, že máme větší klacek, nikdy na nás nezaútočí. Ale v tuto chvíli je bojová efektivita NATO nesrovnatelně vyšší než ruská. Pokud NATO zůstane jednotné, což se Rusko snaží maximálním způsobem narušit, nemá ruská armáda nejmenší šanci. Takže samozřejmě že Ukrajina už svým způsobem vyhrála. Tím, že se na počátku ubránila. Pokud jí nepomůžeme, bude strašně krvácet. Pokud jí pomůžeme, tak tu práci udělá za nás.