Konečně vidíte, o čem všichni tak často přemýšlíme: každodenní život obyčejných Ukrajinců po 24. únoru 2022. Práci učitelek na základce, které se v krytu snaží nepřerušovat dětem výuku zeměpisu. Radost mladého páru, který si právě domů přinesl novorozeného syna. Cvičení zraněných vojáků a vojaček, lidí s náhradami končetin, kteří se v rehabilitačním středisku učí znovu chodit. Ukrajinskou svatbu, kde ženich i při obřadu zůstává v uniformě, a je jasné, že se brzy vrací do první linie. Pohřeb čtyř ukrajinských vojáků – hrdinů, na který se přišly poklonit stovky lidí. Masivní pálení ruských knih, odvezených z knihkupectví. Observační dokument Invaze ukrajinského režiséra Sergeje Loznici, premiérovaný v Cannes a představený na karlovarském festivalu, sleduje jako němý svědek v podstatě úplně banální věci. A o to víc vás zasáhne.

„Vynakládám veškerou svou energii, abych tento film ukázal, kde je jen možné. Promítat ho budeme i politikům v Bruselu,” uvedl na debatě v karlovarském kině Čas Sergej Loznica, celosvětově nejznámější ukrajinský filmař, momentálně žijící z Německu. O Ukrajině natočil už několik dokumentů, na festivalu ve Varech je ostatně pravidelným hostem, je zde letos snad už poosmnácté. Svůj nejznámější dokument, Majdan o revoluci z roku 2014, považuje za „staršího sourozence“ nového snímku Invaze. Už teď plánuje další „díl“ této trilogie, která by měla završit dlouholeté boje za udržení ukrajinské nezávislosti.

Natáčení jeho Invaze začalo 24. srpna 2022, šest měsíců po vstupu ruských vojsk do země, v den 31. výročí vyhlášení nezávislosti Ukrajiny na Sovětském svazu. „Už v úvodu filmu, kde vidíte pohřební průvod k uctění čtyř padlých vojáků, musí být každému jasné, že válka si dál vybírá svou daň. Je vám jistě také jasné, že mí krajané budou dál bojovat za svobodu. Tihle lidé se nevzdají. Jsem o tom přesvědčený.“

Invazi, natočenou bez manipulace a bez komentáře (ve filmu nejsou žádné informativní titulky, nikdo v něm nemluví přímo na kameru, v jednotlivých částech není střihová skladba) ve Varech při diskusi s publikem označil za nejbolestnější film, na kterém kdy pracoval. „Není tam zachycen nepřítel, ale přesto ho tam cítíte v každičkém záběru. Ta práce byla náročná technicky i emocionálně, mí spoluobčané zažívají válku už deset let, se smutnými zprávami ohledně svých blízkých se setkávají každý den. Musejí se s tím vyrovnat, naučit se, jak žít dál. Bylo pro mě těžké být ve filmu objektivní, a snažil jsem se nevysvětlovat jednotlivé situace. Chtěl jsem je zkrátka jen ukázat.“

Není to lehká podívaná, byť má každá z epizod jen 20-30 minut. „Chtěl jsem ve svém filmu ukázat lidský život a jeho koloběh: proto je tam narození i smrt. O každé epizodě bych mohl natočit samostatný film. Ale spojením jednotlivých kratších části jsem chtěl ukázat barvitost i rozmanitost ukrajinského života – proto jsme natáčeli na různých, i neobvyklých místech. Snažil jsme se najít rovnováhu mezi tragédií a trochou humoru, život totiž není jednostranný. Po roce natáčení mi bylo jasné, že některé ty epizody mluví samy za sebe – třeba právě scéna pohřbu čtyř vojáků, kterou jsme natáčeli v březnu 2023, nepotřebuje slova. Je z ní cítit bolest i odpor.“

Invaze zachycuje také paradoxní situace, kdy Ukrajinci po začátku konfliktu vyhazují knihy nejen ruských, ale i ukrajinských nebo amerických autorů. „Jazyková otázka na Ukrajině je velmi složitá, na začátku války mluvilo třicet procent lidí rusky, teď přesné procento neznám – chtěl jsem nicméně pálení knih do filmu zahrnout, protože i ono vypovídá o tom, jak se lidi s invazí vyrovnávají,“ podotkl režisér, kterého v březnu 2022 ze svých řad vyloučila Ukrajinská filmová akademie z důvodu nedostatečného patriotismu vůči Ukrajině. Loznica se totiž tehdy veřejně postavil za ruské filmaře. Silným svědectvím o své zemi, které nám Invazí podává, ale jasně ukazuje, že za svou zemí stojí pevně a neochvějně.