Scenárista, režisér, spoluzakladatel humanitární organizace Člověk v tísni, účastník řady humanitárních misí a v neposlední řadě také pedagog Slezské univerzity v Opavě Petr Jančárek dokončil dlouho očekávaný film Tady Havel, slyšíte mě?. Časosběrný snímek dokumentující poslední tři roky života Václava Havla bude v kinech od 11. dubna. S Petrem Jančárkem hovoříme nejen o Václavu Havlovi, ale také o etických hranicích dokumentaristy či jeho potřebě nevstupovat do děje před kamerou.

Loni jste byl ve Lvově, navštívil jste africkou Ghanu, hned po návratu jste se vydal znovu na Ukrajinu, tentokrát do Kyjeva, Charkova a dál na východ… Jaké projekty vás do těchto míst přivedly?

Ta první cesta na Ukrajinu a do Ghany souvisela s programem Medevac, což je vládní humanitární aktivita České republiky v oblasti zdravotnictví, zaměřující se na nejzranitelnější skupiny obyvatelstva ve světě. Řídí ji Ministerstvo vnitra ČR a já jsem dokumentoval především práci našich lékařů a zdravotních sester různých medicínských oborů, kteří teď aktuálně na Ukrajině a v Ghaně pomáhají. Většinou se přímo podílejí na léčbě pacientů, ale také edukují místní personál a zabývají se prevencí. V ghanské Tamale ve vnitrozemí to byli gynekologové z FN Brno, v Cape Cost na pobřeží zase traumatologové z FN Královské Vinohrady a z FN Olomouc. Na Ukrajině působí v rámci programu Medevac tým brněnských a ostravských chirurgů, zaměřují se teď na pomoc civilistům a demobilizovaným vojákům. Většinou jde o brutální popáleniny a amputace končetin, konkrétně ve Lvově naši lékaři spolu s místními odborníky pomohli během asi osmdesáti operačních hodin v návratu k aspoň trochu přijatelné kvalitě života víc než třem desítkám lidí. Doufám, že během pár měsíců vznikne z natočených záběrů, nasbíraných na obou misích, zajímavý dokument.

A vaše druhá cesta na Ukrajinu?

Podruhé jsem byl na Ukrajině v závěru loňského roku s Člověkem v tísni, roztočili jsme totiž dokument o pomoci, kterou tam naše humanitární organizace poskytuje od roku 2014... Je logicky zaměřen na aktuální situaci, ale já mám stejný pocit jako kdysi na Balkáně – je to strašně blízko našeho státu a jde o skutečnost, o tvrdou realitu, není to žádný film nebo počítačová hra. Vznikající dokument ale nebude o zákopech, tancích, munici či politicích, ale o konkrétních lidech, kteří zejména na východě Ukrajiny neúnavně, obdivuhodně a dlouhodobě pomáhají v rámci programů Člověka v tísni svým spoluobčanům.

Ve vaší filmografii je řada snímků vztahujících se k lidskoprávní tematice. V roce 2001 jste například točil na Kubě dokument o tamních disidentech. A také jste, pokud vím, požádal Václava Havla, aby jako někdejší vězeň svědomí natočil videopozdrav na podporu Kubánců uvězněných castrovským režimem po hromadném zátahu v roce 2003.

Na Kubě jsme tehdy natáčeli film Hlasy z ostrova svobody. Nebylo to jednoduché, natáčení probíhalo skrytě, párkrát jsme měli namále… Na místě nám pomáhal kubánský novinář a fotograf Omar Saludes, který byl v březnu roku 2003 spolu s dalšími čtyřiasedmdesáti disidenty zatčen, odsouzen a uvězněn. Dostal druhý nejvyšší trest, dvacet sedm let… A my jsme s přáteli při prvním výročí toho zatýkání organizovali nejrůznější připomínkové akce, demonstrace před kubánskou ambasádou, barrandovští dekoratéři nám pomohli na Václavském náměstí instalovat symbolickou „vězeňskou celu“, do níž si přicházely na podporu uvězněných Kubánců „sednout“ nejrůznější osobnosti, vždy ve formátu jeden za jednoho. Já samozřejmě „seděl“ za Omara, který je už naštěstí z vězení venku a v bezpečí. Oslovení Václava Havla přišlo někdy v těch dnech. Nejspíš se mu můj styl a jednoduchost líbily, takže jsem dostal nabídku, že bych pro něj videopozdravy mohl natáčet dál a pravidelně.

S Václavem Havlem jste se nicméně setkal již v roce 1989...

Poprvé jsem ho viděl osobně 22. listopadu 1989 jako student dálkového studia pražské FAMU. Hodně jsem tehdy fotil a také chodil na revoluční famácký štáb do paláce Lažanských. A právě v tu středu 22. listopadu volali přátelé z Laterny, tehdy tam bylo centrum Občanského fóra, potřebovali pár studentů na výpomoc. Vyrazilo nás šest, v podzemí divadla se nás chopil John Bok a pravil, že by bylo třeba, abychom odteď chodili s jedním pánem a nehnuli se od něj ani na krok… Byl to Václav Havel a my ho doprovázeli a vlastně tak trochu i chránili do pátku, pak to převzali kluci z Fakulty tělesné výchovy a sportu, což bylo bezpochyby pro bezpečí pana prezidenta lepší (smích). Božínku – zažil jsem tam ten obrovský výbuch nadšení, když na jevišti přečetl Jiří Černý zprávu, že hlavní komunističtí soudruzi položili funkce…

Po letech jste natočil dokumentární trilogii Václav Havel, Praha-Hrad, která v letech 2009 až 2013 vznikla v koprodukci s Českou televizí a popisovala Havlovo federální prezidentské období. Měl jste během natáčení příležitost hovořit s řadou výjimečných osobností, s dalajlamou, Richardem von Weizsäckerem, Madeleine Albrightovou, Georgem Bushem... S kolika vlastně?

Nasbírali jsme tehdy nějakých padesát rozhovorů. První díl o příchodu Václava Havla na Hrad a o učení se prezidentství, druhý o architektonických a dalších úpravách Pražského hradu, který byl zdevastován komunistickou „péčí“, třetí díl byl věnován rozdělení Československa z pohledu Hradu. Při téhle práci se nám mimo jiné podařilo po letech odmlčení a odstupu od médií dostat před kameru Věru Čáslavskou. A ano, bylo to skvělé, potkal jsem se opravdu se skutečnými osobnostmi, s politiky, umělci… s Tomem Stoppardem, Eliem Wieselem, Suzanne Vegou, Joan Baezovou, Fareedem Zakariou, z těch českých s Jiřím Křižanem, Oldřichem Černým… Mám tenhle projekt, jehož iniciátorem a spoluautorem byl Martin Vidlák z prezidentovy kanceláře, opravdu rád.

Pojďme k vašemu nejnovějším snímku Tady Havel, slyšíte mě?. Kdo natáčení posledních let Václava Havla inicioval?

Přání, abych „natočil zbytek jeho života“, pronesl Václav Havel v dubnu 2009 po natáčení jednoho z videopozdravů. Zmohl jsem se jen na tichý souhlas a začal ho doprovázet s kamerou všude, kde to bylo možné. Neustále mě překvapovala důvěra, kterou ve mě Václav Havel měl a kterou přenášel i na ostatní, co se spolu s ním ocitali před mým objektivem a mikrofonem. Když se prezidenta někdo ptal, k čemu ty záznamy budou, tak bez váhání odpovídal – že jednou třeba pro historii. Limity pro natáčení stanovovali vždy ti, kdo byli na druhé straně kamery spolu s exprezidentem. Ale musím říct, že se jen málokdy stalo, že někdo odmítl a nechtěl být natočen. Mou práci samozřejmě ovlivňovaly i finance. Pan prezident přirozeně upozorňoval, že není možné, aby si natáčení o sobě financoval sám, i když by si to mohl dovolit, takže jsem první rok platil ze svého a pak pomohla doktorka Dadja Altenburg Kohlová, velkorysá mecenáška umění, díky níž jsem mohl s Václavem Havlem cestovat a realizovat řadu dalších věcí. Významným způsobem naši práci podpořila a já byl moc rád, že jsme jí mohli její vklad později vrátit...

Natáčení se uzavřelo odchodem Václava Havla v roce 2011, film jde do distribuce letos. Tolik let odstupu jste zvolil záměrně, anebo dokončení filmu nepřály vnější okolnosti?

Po smrti Václava Havla jsem celý materiál uložil do sejfu v bance a řekl si, že se vůbec nic nestane, když zpracování chvilku počká. Později jsem vybral několik ukázek a vzal je na industry program jihlavského filmového festivalu a tam materiál zhlédla jedna významná producentka z velevýznamné evropské televize. Moc se jí líbil, později přiletěla do Prahy, nakoukávala další kusy ve střižně a řekla, že má velký zájem se na výrobě dokumentu z tohoto materiálu podílet. Ale měla podmínku – že si dodá vlastního střihače. Pro mě byla představa filmu vyráběného pod světovou značkou velice lákavá, tak jsem souhlasil. Všechno ale trvalo dlouho, pořád jsem měl pocit, že stojí za to vydržet, dotáhnout spolupráci do konce, vždyť je to šance udělat dokument, který automaticky uvidí půlka Evropy. Když se ale objevily další požadavky, totiž že by ten film se mnou také někdo psal a režíroval, řekl jsem nakonec Ne, děkuji. Právě tahanice tohoto druhu prodloužily práci na filmu o hodně let. Začal jsem tedy paralelně shánět další možnosti, jak sehnat finance. A věděl jsem, že projekt takového rozměru, jako je dokument o posledních letech života Václava Havla, nechci dělat po večerech doma. Takže jsem hledal cestu k solidnímu rozpočtu, který by umožnil věnovat se té práci takříkajíc na plný úvazek. Moc pomohla crowdfundingová kampaň na platformě HitHit, kde jsme vybrali na podporu filmu od našich úžasných drobných i velkých donátorů milion a půl korun. Pomohla i Nadace Michaela Kocába a samozřejmě seznámení s producentem Jiřím Konečným a jeho společností Endorfilm, která se stala hlavním producentem filmu. Jiří pak s pomocí fotografa Romana France našel investora Michala Kováře a mohli jsme se rozjet naplno, ale přišel covid… Nechci se vymlouvat, to nemám zapotřebí, naopak – odstup, i když nakonec větší, než jsme si sami přáli, našemu filmu určitě prospěl.

Když jste sháněl partnery pro snímek, jak jste jim popisoval poslání filmu?

Dělal jsem to, co jsem si podvědomě slíbil už při natáčení, totiž že chci a budu Václava Havla vracet do povědomí lidí, až nebude... Myslím, že on uvažoval podobně, občas od něho zazněl nepatrný náznak v poznámce, v komentáři, že věří, že ho za ten definitivní horizont dobře a důstojně posunu. Jsem na to normálně pyšný, že si pro ten úkol vybral mě. Sobě a v duchu i jemu jsem také slíbil, že ho budu připomínat nejenom jako prezidenta Československa a České republiky a jako disidenta, který proseděl dlouhé roky v base, ale také jako umělce a jako obyčejného člověka, který byl vtipný, laskavý, jenž měl své nerealizované sny stejně jako nemoci a starosti… Naštěstí jsem měl možnost být nejen u toho, co Václava Havla trápilo, ale trávit s ním čas také v době, kdy si splnil svůj velký dětský sen, když se stal skutečným filmovým režisérem. Myslím, že náš film může mezi lidmi rezonovat – a to je pro mě osobně dost důležité – i díky tomu, že jedno z jeho témat je důstojné stárnutí a smíření se s úbytkem vlastních sil a nakonec i se smrtí. To téma není před diváky na plátně nijak explicitně popisováno, ale noblesa pana prezidenta v závěru života je ohromující. Stáří a stárnutí je navíc ve společnosti čím dál víc přítomno, ať chceme, či ne, takže snad jsme v tomhle smyslu docela moderní… Pan prezident vždycky říkal, že dílo by mělo být lepší než jeho autoři. Diváci nám už brzy řeknou, jestli se nám to povedlo…

Václava Havla v dokumentu ukazujete ve velmi civilní poloze, nezřídka jde o docela intimní záběry...

To, co mi nabídl a co jsem s ním mohl prožít, bylo skutečně velkolepé a intimní. Ve filmu je celá škála situací, od Havlova projevu v Evropském parlamentu v Bruselu až po pár dost hlubokých vhledů do jeho soukromí. Podařilo se mi zachytit a do posledního okna posledního záběru dotáhnout i několik scén z hraničních situací, kdy mé natáčení skončilo, když jsem musel přestat přemýšlet jako režisér a kameraman a začít se chovat bez ohledu na vyšší nebo umělecký zájem jako obyčejný člověk a jít docela obyčejně pomoci druhému, jenž se ocitl v nesnázích…

A kde jsou podle vás ony hranice, za které už nejdete, kdy kameru vypnete?

Nejsilněji jsem si to uvědomil v New Yorku, kde Václav Havel v květnu 2010 prodělal malou mozkovou příhodu. Stalo se to dopoledne při návštěvě Muzea moderního umění, už večer předtím mu nebylo dobře, ale naplno se atak projevil, když se mu udělalo zle v galerii, náhle si sedl na podlahu a z posledních sil řekl, že mu je blbě… Kamera šla okamžitě z ramene dolů, sehnali jsme pojízdné křeslo, dostali jsme spolu s paní Havlovou prezidenta do auta a vyrazili do nemocnice. Bohužel s sebou neměl potvrzení o pojistce, takže po ošetření musel čtyři hodiny čekat na lůžku na nemocniční chodbě, než ho přemístili do soukromých pokojů. V jednu chvíli kolem procházel zdravotní bratr v oranžové uniformě, zarazil se, vrátil se, znovu pohlédl na pacienta na lůžku a kroutil hlavou: „To je v pr…, prezident Československa a leží tady na chodbě jak bezdomovec.“ Pojistka se pak naštěstí našla a já už se v těch neveřejných prostorách odvážil znovu vytáhnout kameru. Vzápětí dorazila Madeleine Albrightová, přivolaná na pomoc paní Havlovou, a když viděla mě s kamerou, strašlivě se rozčílila – kdože pustil k pacientovi v soukromých prostorách nemocnice média? Ale pan prezident se zrovna v té chvíli probíral a zachránil mě: „To je pan Jančárrek, Madlenko, to je v pořřádku...“ V Čechách o zdravotním problému Václava Havla nikdo nevěděl, tu událost se podařilo dokonale utajit, přestože o ní věděla řada přátel i lidí z velvyslanectví, to pan prezident velice oceňoval. Když pak byl náš slavný pacient propuštěn ze špitálu do domácího ošetřování, musel každý den ráno docházet na kontrolu krve. Při jedné z těch návštěv jsme v hale nemocnice potkali Patrika Eliáše, tehdejšího slavného hokejového útočníka klubu New Jersey Devils. S Patrikem se dobře známe z natáčení jiného filmu, takže jsme se přátelsky pozdravili, ale ve spěchu na prezidentově cestě do nemocniční laboratoře… Vrátil jsem se k Václavu Havlovi a on se hned zeptal, zda se neplete, že to byl ten slavný hokejista Eliáš? A dodal, že ti nejlepší hokejisté stále dávají nějaká interview, a proto má prosbu, zda bych Patrika nemohl jeho jménem požádat, aby nikde nemluvil o tom, koho viděl na vozíku v nemocnici… Samozřejmě jsem slíbil, že to dojednám. Načež za pár minut zavolal sám Patrik, a co nechtěl? Prosil, abych požádal prezidenta a kolegy, abychom nikde nemluvili o tom, že jsme ho viděli v nemocnici, že by z toho mohly vzniknout řeči a zájem novinářů, o který nestojí… A tak došlo k vzájemné výměně tajemství mezi prezidentem a sportovcem, sotva bych ji mohl napsat do scénáře, protože by mi to nikdo nevěřil.

Svou tvůrčí metodu popisujete slovy „moucha na stěně“. Co si pod tím představit?

Opravdu se nejlíp při práci cítím, když na mě zúčastnění během natáčení úplně zapomenou. Snažím se neovlivňovat děj a nevstupovat do něj, jako bych na místě vůbec nebyl… Samozřejmě jsou i situace, kdy to nešlo jinak a musel jsem si pomoci například prosbou o ustoupení stranou, když do záběru omylem vešel bodyguard nebo když si i dnes při natáčení dovolím požádat, aby se lidé nedívali do kamery, aby na mě zkusili zapomenout… Občas musím do někoho dokonce trochu strčit a pak se strašně a dlouho omlouvám… Někdy to samozřejmě nevyjde vůbec – jednou jsme se špatně domluvili s ochrankou Billa Clintona, takže mám sice krásný záběr, jak mi bývalý prezident USA otvírá dveře, abych mohl projít s kamerou, ale to pokračování, kdy mě za pár desítek vteřin jeho ochranka vynesla v zubech, protože nevěděla, že půjdu za ním a za Havlem do Clintonovy kanceláře, tak to už nemám, protože kamera už byla dávno vypnutá a já v náručí silného bodyguarda… Podstatné je, že natáčení není o mně, já neurčuji, co se bude dít, lidé nejsou před kamerou kvůli mně, ale já za ní kvůli nim. Tohle se, mimochodem, snažím učit i studenty v Opavě. A myslím, že právě tenhle můj přístup vyhovoval i Václavu Havlovi.

Strávili jste společně mnoho času, vyvinul se váš vztah v přátelství?

Ne, to nemohu říct. Dokonce si myslím, že měl z prezidentské a postprezidentské doby minimum nových lidí, o kterých by hovořil jako o přátelích. Většina jeho blízkých přátel pocházela z doby předrevoluční. Ale to je moje interpretace. Z mé strany šlo o úctu, pokoru a maximální zájem, ze strany prezidenta o důvěru, toleranci a respekt. A občas, naštěstí, i o neuvěřitelně zajímavé poznámky a postřehy na nejrůznější témata, které ale nebyly určeny pro záznam.

Snímek jste sestříhal do necelých devadesáti minut, jak naložíte se zbylým materiálem?

Doufám, že nepoužitý materiál ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla zpracujeme do většího projektu, který by měl sloužit badatelům a studentům. Bude muset projít pečlivou editací a tříděním, myslím, že by tento projekt bylo dobré doplnit a rozšířit o rozhovory, které jsme natočili s Martinem Vidlákem o působení Václava Havla na Hradě mezi lety 1989 a 1992. Nebo do něj dokonce zařadit výpovědi z projektu Labyrintem revoluce, v němž jsme v pěti dílech na základě stejnojmenné knihy Jiřího Suka získali přes sedmdesát výpovědí na téma listopad 1989.

Plánujete se s filmem vydat na zahraniční festivaly?

V únoru 2020 jsme v Kongresu USA ve Washingtonu před více než pěti sty lidmi prezentovali ukázky z našeho projektu. Sochař Lubomír Janečka, autor Havlovy busty tamtéž, nás seznámil s pár vlivnými lidmi a společně s nimi jsme vymysleli, že by se dal při 30. výročí připomenout Havlův slavný americký projev z února 1990. Myslel jsem, že to je jen takové pábení v baru, ale překvapivě se to stalo. Najednou jsme stáli před publikem, promítali, hlavní proslov měla Madeleine Albrightová, přiletěla Joan Baezová... Byli jsme, myslím, úspěšní i na americké poměry a mně se potvrdilo, že náš dokument může být třeba ve Státech dobře přijat… Doufám, že tady doma to proběhne podobně – aspoň u naší cílové skupiny diváků, kteří si stejně jako my budou chtít Václava Havla v dobrém připomenout a nahlédnout ho z trochu neobvyklého úhlu. Pozitivní ohlasy jsme získali už v Jihlavě na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava 2023, který jsme naším filmem zahajovali, předtím jsme na festivalu v Sarajevu promítali několikaminutové ukázky. Teď je před námi slavnostní premiéra. O to, aby náš plachý film o Václavu Havlovi uspěl i jinde ve světě, pochopitelně hodně stojíme.