Pro mnoho lidí by již nebylo překvapením, kdyby Mezinárodní trestní tribunál požadoval vydání zatykače pouze a jen na Benjamina Netanjahua a další izraelské představitele – a vůdce Hamásu nechal být.

Je pravda, že situace ještě nepokročila tak daleko, aby teroristé ze 7. října byli navrženi na Nobelovu cenu míru, ale co není, může být: koneckonců Jásir Arafat ji kdysi, v roce 1994, dostal, ale ten se přece jen trochu snažil napravit, nebo to aspoň předstíral. Vůdcové Hamásu se napravovat nemusí, jejich sadistická taktika nese ovoce bez větší snahy. Nyní tedy v prohlášení tří civilizovaných zemí, Norska, Irska a Španělska, že uznají samostatný stát Palestina. Dalo by se říct, že terorismus se vyplatí: podílnictví na masakru na vlastním obyvatelstvu, což je obzvláště odporná taktika, bude odměněno.

Smysl to ale má jako akt demonstrativní kapitulace Západu před barbarským vydíráním, které jednou je namířeno i na něj samotný. Jak to tak bývá, děje se to za cenu zrady na svém přirozeném spojenci, tedy na Izraeli, který je výsadkem Západu v nepřátelském moři. Je to kombinace zbabělosti, proradnosti a kýče, hanebnosti, která si spolehlivě vybere jako oběť jediného možného spojence, který by byl ochoten pro starý Západ něco udělat. Masochisticky založený, v sebe nevěřící, ba sebou i pohrdající Západ vrhne své rozhořčení na toho, kdo je ve skutečném ohrožení a kdo se brání: ano, brání se tak drsně, jak neúprosný je jeho protivník. Zrada Západu je, že se raději dojme nad svým nepřítelem, než aby stál s tím, kdo za něj bojuje. Sám už je boje neschopný, takže tím více má sklony trestat toho, kdo se odmítá tou obětí stát.

Vidět Židy, jak zabíjejí jiné, a zvláště pokud je zabíjejí „nespravedlivě“ (a ve válce je vždy obrovské množství „nespravedlivých“ obětí), je vždy znepokojující. Kdo ale jen trochu zná židovskou historii a židovskou tradici, ví, že nejstrašnější je tenhle pohled pro Židy samotné. Žádný národ nemá ve svém středu tolik kritiků vlastního počínání, jako mají Židé: i v Izraeli. Jenže právo se bránit, právo v sebeobraně i zabít, je nezbytným předpokladem každé existence vystavené realitě strašného světa. Byli to právě Židé, kdo „vynalezli“ posvátnost života a kdo se jí hluboce zabývali. Žádný jiný národ si „právo zabíjet“ neosvojoval tak složitě a s takovými výčitkami. Bylo to Saulovo prokletí, které v biblické podobě postihlo krále Davida, který pak nemohl v Jeruzalémě postavit Chrám, neboť na jeho rukou ulpěla krev z bojů.

To není jen dávné podobenství, to je trauma a úděl i moderního Státu Izrael. Který ví, že musí volit násilné prostředky, protože neměl a nemá na vybranou. Třeba by chtěl postavit Chrám, ale aby přežil, musí se bránit. Nebyla to ale volba mezi Chrámem a válkou, ale mezi přežitím a zánikem. Evropští pokrytci, kteří ten svůj chrám už dávno opustili a žijí někde mezi jeho troskami, jím za to pohrdají – nebo možná závidí, že vůle k životu Izrael ještě neopustila. Je ano.