K výročí 21. srpna jsme z našich oficiálních míst opět slýchali důvody, proč se má pomáhat Ukrajině proti Rusku. Kromě podpory státní suverenity a mezinárodně uznaných hranic, což jsou nepochybně hodnoty, které podpořit máme, je to Ukrajina jako součást globálního boje demokracie proti útočící totalitě. Rusko–ukrajinská fronta je v tomto podání frontou mezi východními a západními hodnotami.

Až zákon podepíše prezident Zelenskyj, dostanou jednotlivé farnosti a kláštery UPC devět měsíců, aby zpřetrhaly vazby s Ruskem. Ale jestli se jim podařilo je správně zpřetrhat, bude posuzovat ona státní agentura. A Zelenskyj už teď mluví o tom, že je třeba dát ukrajinským občanům „náboženskou nezávislost na Rusku“.

UPC je na moskevském patriarchátu administrativně nezávislá od roku 1990. Sama si volí své biskupy a svého patriarchu. Po začátku války tento patriarcha ruský vpád jasně odsoudil, a UPC si ještě spěšně změnila stanovy tak, aby o její nezávislosti na ruské církvi nemohlo být pochyb.

Ale stát – především tajná služba SBU – byl už nastartovaný a vytlačování historické církve na Ukrajině z veřejného života a brzy možná i z legality pokračuje. Následovaly policejní šťáry a údajné objevy proruských tiskovin. Ukrajina je celkově mnohem brutálnější společnost než například česká, takže v procesu nahrazování jedné církve jinou, novou, ale státní, dochází občas k násilí proti mnichům, kněžím a věřícím. A přesto se dosud, i po ztrátě etnicky ruských území, i po odchodu několika milionů Ukrajinců do Ruska jak před válkou, tak po jejím začátku, k UPC stále hlásí na deset procent obyvatelstva.

Je inteligentní tak rozrůzněné společnosti vládnout nacionalisticky a tvrdou rukou, notabene uprostřed války? Co si myslí česká vláda, která po nás chce, abychom její podporou Ukrajiny poměřovali celou její práci, o tom, že ukrajinský stát se chystá zakázat starobylou církev? To ve vládě s asi největším počtem křesťanů od roku 1989 nikoho netrkne? Ví někdo z českých zahraničněpolitických expertů, že v Kyjevě se letos na jaře konaly masové protesty na obranu mnichů v Pečerské lavře, když jim stát dal ultimátum, dokdy mají slavný klášterní komplex vyklidit?

Celé to podreportované drama je připomínkou čehosi hlubšího. Nešťastná země, kterou jsme před deseti lety i my – v osobě evropského komisaře Štefana Füleho – nutili rozhodovat se mezi Východem a Západem, je civilizačně rozdělená. Samuel Huntington ve svém slavném Střetu civilizací uváděl Ukrajinu jako příklad tzv. cleft country (cleft anglicky znamená trhlina, rozsedlina). K dovršení všeho ta vnitřní hranice není ostrá, ale pozvolná. Je to prorostlý organismus, o jehož tkáních Washington v době, kdy Ukrajinu začal vábit do NATO, buď neměl potuchy, anebo mu to spíš bylo jedno. Dnes jsme ve stavu, kdy už se začalo řezat – a jen tak se nepřestane.