Hugova astmatická láska k Brnu
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Z Brna pocházeli dva moji nejoblíbenější herci klasického typu, Karel Höger a Hugo Haas. Oba sice odtamtud odešli, Haas už po dvacítce, Höger jako pomalu čtyřicátník, ale Brno je utvořilo a jistě v nich hodně brněnského zůstalo. Je to slyšet v jejich řeči, v její měkké a jak jen možno líbezné moravské intonaci, která ovšem u obou byla dokonale kultivovaná a zjemnělá, tedy žádný hantec, nebo když, tak jen trochu, ale ta nejlibozvučnější forma češtiny. Vůbec si myslím, že lidé na Moravě mluví pěkněji a zpěvněji, i když už i to bohužel mizí, skoro všichni už mluví, jak slyší od Pražáků čili Švédů v televizi nebo na YouTube nebo kde všude.
Ale já přece jen vždy, když vystoupím na brněnském nádraží z vlaku, pookřeji, hercna se mi rozbuší, neboť Brno, to si nebudeme, borci, lhát, to je pro Pražáka pohyblivý svátek. Jak jsou pohyblivé židovské svátky, tak v Brně začíná být jeden stabilní, koncem srpna se tam už potřetí konal festival židovské kultury Štetl a já měl zatím to štěstí u toho být. A protože jedna linie toho festivalu byla věnována bratrům Hugovi a Pavlovi Haasovým, tak já už budu vždycky nejspíš vědět, že hned naproti tomu nádraží, na začátku Masarykovy ulice, stojí monumentální dům, kde měli Haasovi obchod s obuví. Teď už ten masivní artdecový dům není tak krásný, jak podle fotografií musel být v roce 1914, kdy ho dostavěli, ale je jasné, že to byla dobrá adresa. Člověk přijede do štatlu a hned si chce koupit boty, aby nedělal ostudu, nebo když odjíždí, na poslední chvíli něco jako suvenýr – a co může být lepší než boty z Brna od Haase! Vlastně tedy od Zajíce, protože otec Zikmund Haas se cítil být českým Židem, takže v parteru se skvěl nápis „Obuv českého průmyslu U zajíce“, což tehdy v centru Brna – Brünn nebylo úplně běžné, vždyť i okolní nápisy byly spíš německé. Ale Haasovi se hlásili k Čechům, doma se česky mluvilo a v tom obchodě i česky prodávalo. Teď je tam döner kebab, na rožni se točí podezřelá hmota, turecký personál vás ale obslouží v globální češtině, to je nutné uznat.
Otec Zikmund Haas přišel do Brna koncem 90. let 19. století z východočeských Holic jako mladý příručí textilní firmy. Snil o tom, že se v Brně udělá sám pro sebe, což se mu brzy podařilo, takže se mohl i oženit, vzal si slečnu Olgu Epsteinovou, ruskou (nebo ukrajinskou?) Židovku z Chersonu, odkud její rodiče utekli po roce 1881, tedy po atentátu na cara Alexandra II., po němž se v Rusku zvedla vlna pogromů. Tu melancholii v tmavých „černomořských“ očích měl Hugo Haas (a jeho bratr Pavel zajisté taky) po ní, po matce, kterou oba velmi milovali. A je zajímavé, že oba bratři si pak vzali za manželky rovněž ženy, které měly původ či kořeny v carském Rusku: Pavel se v roce 1935 oženil s lékařkou Soňou Jakobsonovou, první manželkou slavného jazykovědce Romana Jakobsona, který s ní přišel v roce 1920 z Ruska do Prahy; s Pavlem se seznámila, když v Brně ošetřovala jeho matku, jež zemřela v roce jejich svatby, 1935. Ještě dodám, že jejich dcera Olga byla první ženou Milana Kundery… V Brně se všechno setkává a mísí. A žena Huga Haase, Marie Bibikoffová, sice v Rusku nikdy nebyla, ale její otec byl carský diplomat, kníže Bibikov, vyslanec ve Vídni, po roce 1917 zcela sražený na dno a upíjející se po podnájmech ve Švýcarsku a v Rakousku. Po matce však byla Hugova „Bibi“ Češka z Turnova, takže s Hugem mohli během celé příliš dlouhé „svatební cesty“, jak ve své vzpomínkové knize (Dlouhá svatební cesta, vyšla roku 1998) nazvala exil 1938–1968, mluvit česky, jak byl Hugo zvyklý z Brna.
Oba bratři se narodili (Pavel 1899, Hugo 1901) v Bezručově ulici, tehdy Gomperzově (Heinrich Gomperz byl brněnský velkoprůmyslník a mecenáš). Najdeme ji ve Starém Brně, v té jeho části, jež byla před sto lety plná fabrik a komínů a kam dojížděl brněnský proletariát z ještě chudších částí města. Haasovi si ale brzy polepšili a už v roce 1910 se přestěhovali do nádherného domu v Biskupské ulici č. p. 8, domu vyjímajícím se na tom malém plácku u Šilingrova náměstí jako městský palác, jaký by člověk čekal ve Vídni, v Berlíně nebo Mnichově, ale on stojí uprostřed Brna. To se tehdy opravdu spíš podobalo Vídni než Praze, kde takové monumentální činžovní domy nenajdeme, snad s výjimkou Pařížské, ale i ty jsou jaksi střídmější, stačí je srovnat s těmi obry Tivoli architekta Franze Pawlua na náměstí Konečného na Veveří, takhle v Čechách vypadal jen Imperial v Karlových Varech, tady to byl nájemní dům. V Brně před válkou, tedy za monarchie, stavěli mnohem rozmáchleji a pompézněji, pro buržoazii, která na to měla peníze a povahu a uměla v tom bydlet. Asi se to týkalo i Haasových, ti v domě na Biskupské bydleli od roku 1910 ve čtvrtém poschodí, museli tedy mít nádherný výhled na Staré Brno, na všechny ty dýmající komíny a město, které v posledních desetiletích odešlého století ztrojnásobilo své obyvatelstvo i objem.
Tady bratři vyrůstali, u obou se brzy projevil hudební talent, u Pavla to bylo jasné, toho si vzal pak pod patronát sám Leoš Janáček, ale i Hugo, který jinak nebyl žádný dobrý žák, chtěl původně studovat operní zpěv, avšak víceméně náhodou se dostal k činohře: když ho viděl recitovat římského klasika ředitel Národního divadla v Brně Václav Štech, hned mu nabídl místo. Hugovi se nechtělo, přemluvil ho prý otec, jenž si spočítal, že když bude Hugo hrát v divadle, tak si k němu budou chodit kupovat boty herci z divadla a personál a tak dál. Tak se Hugo stal činoherním hercem.
Brno je pro některé lidi, třeba pro mě, okamžitě Divadlo Na provázku. Tam se právě v souvislosti s festivalem Štetl hraje představení Noir Haas, dvě herečky, Tereza Marečková a Naďa Kovářová, se tam převtělují do Huga a Pavla, ale také do Soni a Bibi, hrají, tančí, zpívají a snaží se přivolat toho dávno vyvanulého a zmizelého „genia loci“ města, kde Haasovi mohli žít a cítit se v něm jako doma. To „noir“ znamená tmavé, černobílé, ale také samozřejmě žánr filmů, které Hugo natáčel v Hollywoodu, kde se statečně protloukal čtyřicátými a padesátými lety. To už nikdo kromě něho z Haasových nežil, otec Zikmund a bratr Pavel byli nejprve 1. prosince 1941 odvezeni do Terezína, kde žili skoro tři roky: Pavel tam napsal své vrcholné skladby, spolu s Hansem Krásou a Karlem Ančerlem se stal „skladatelem terezínského ghetta“, toho vrahy vnuceného pokladu zdejší hudební kultury, hudby provozované v předpokoji smrti. Do jejího pokoje vešel 18. října 1944 v Osvětimi: na rampě prý dostal astmatický záchvat, což rozhodlo o tom, na jakou stranu bude odstrčen.
Astma bylo posledním pozdravem z Brna, neboť jím trpěli oba bratři od dětství, Brno bylo městem kouře a komínů, pokašlávání bylo takovým brněnským standardem. Na astmatický záchvat umřel i Hugo, prý si ve vídeňském bytě smažil vajíčka, usnul u toho, a když se probudil, byt byl plný čmoudu. Hugo se vlastně udusil. To bylo 1. prosince 1968. Na brněnském židovském hřbitově je hrob rodiny Haasových bez ostatků otce a syna, spolu s matkou Olgou je tam uložen jen Hugův popel: Židé se přitom nezpopelňují, tedy neměli by. U toho hrobu mi došlo, že Hugo si to ale nejspíš přál kvůli otci a bratrovi, jejichž popel byl rozfoukán na břehu Ohře a v pláních u Osvětimi. Ten jeho se aspoň vrátil do Brna.
Ale jinak byl Hugo veselý člověk: když za ním přijeli brněnští filmaři v roce 1967 do Vídně, vyprávěl jim kouzelnou historku, jak v sedmnácti miloval jednu slečnu, za kterou se vypravil k ní do nóbl vilové čtvrti za Špilberkem, byl celý rozechvělý, šlo o jejich první rande, po cestě koupil květinu a s bušícím srdcem se blížil na místo schůzky. Děvče se poněkud opozdilo, a tak Hugo chodil kolem jejich domu, z jehož okna vyhlídla matrona; odhadl v ní matku vyvolené. Když se uviděli, nedalo se předstírat, že Hugo neví, o koho jde, tak se osmělil a pozeptal se matinky, zda slečna je již připravena na procházku. Načež matinka řekla jediné: Sere. Vzápětí slečna vyšla a nesla se jako rozechvělá sedmikráska nad Brnem… Ale Hugo cítil, že to je rychlý konec jeho velké lásky. Tož dobré, že?