Včera začaly volby do Evropského parlamentu, když k urnám vyrazili Nizozemci. Dnes se otevírají volební místnosti v Česku a v Irsku. O víkendu následuje zbytek Evropy. Výsledky budou známy v neděli večer. Eurovolby bývají prezentovány jako demokratická událost par excellence. Celý evropský národ pochoduje zvolit své zastupitele, aby ti po dalších pět let společně určovali budoucnost celého kontinentu. Je to nejhmatatelnější důkaz úspěšné evropské integrace, kdy se evropský lid spojí v oslavě nadnárodní demokracie. Jenže nic tak neodhaluje fakt, že Evropská unie je stále hlavně seskupením národních států, jako právě evropské volby.

Přestože se jedná o volby evropské, ve skutečnosti jde o volby lokální. Jestli jsou něčím důležité, pak tím, jak ovlivní dění v členských státech. Částečně je to důsledek toho, že voliči nechápou fungování Evropského parlamentu. Kde končí jeho pravomoci a začínají pravomoci národních zákonodárných sborů? Jak probíhá tvorba zákonů a vyjednávání mezi Komisí, Radou a Parlamentem? Proto je volební účast při nich obvykle tragická.

Zároveň existuje málo témat, která spojují třeba Bulhary se Španěly nebo Poláky s Italy. Pár se jich najde, například migrační krize a Green Deal. Nicméně za problémy s tím spojené znovu zaplatí národní vlády. Ty spolu s Komisí tuto politiku utvářely. Europarlament ji schvaluje, může připomínkovat, ale nemá zákonodárnou iniciativu. Voliči se tak nakonec rozhodují podle domácích sympatií.

Velmi dobře je to vidět v Česku, kde jsou eurovolby hlavně testem vládní koalice. Mají ukázat, zda strategie Petra Fiala udržet koalici pohromadě a porazit příští rok Babiše má šanci na úspěch, nebo je náskok ANO nedostižný. Proto ODS znovu kandiduje v rámci koalice Spolu. Ta coby uskupení do europarlamentu nedává příliš smysl. Sešli se v ní euroskeptici typu Alexandra Vondry po euronadšence, jako je Luděk Niedermayer. Ani nijak zakrývají, že v europarlamentu hodlají sedět v jiných frakcích. Koalice Spolu v eurovolbách ale dává smysl, pokud jde o udržení harmonie v české vládě.

Podobné je to v ostatních státech. „V zemích jako Francie, Německo a Španělsko budou volby de facto referendem o vládnoucí straně. V jiných zemích, například v Bulharsku a na Maltě, se hlasování řídí spíše postojem k národním politikům, a ne k osobnostem, jako je předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, která je sice v Bruselu známá, ale běžný volič na ni pravděpodobně příliš nemyslí,“ shrnuje situaci web Politico.

Evropské volby tak nejsou celokontinentním hlasováním, ale spíše souborem 27 volebních klání, jež probíhají téměř ve stejnou dobu.