Dřevo, kámen, hlína. Tradice, současnost, emoce. Tato slova nejlépe vystihují novou kapli v moravské vesnici, která po dlouhých dvanácti letech příprav letos otevřela svá pět metrů vysoká vrata. Vstoupit konečně mohou nejen všichni věřící, ale také světlo symbolizující bolest patronky této výjimečné stavby.

Bolestivá cesta

„Byl to místy vážně útrpný proces, během kterého jsem si mnohokrát nebyl vůbec jist, jestli to vůbec ustojím,“ odpovídá architekt Jan Říčný na otázku, jak zvládal projekt rámující celý jeho dosavadní profesní život. Sakrální stavby se zpravidla zadávají zasloužilým architektům, pro řadu z nich je to doslova vysněný typ zakázky, u kterého si mohou vyzkoušet některé své nápady a principy, pro které není u komerčních staveb prostor. Janu Říčnému však bylo pouhých třiadvacet let, když ho římskokatolický farář René Strouhal požádal, aby zpracoval, jak by mohla vytoužená kaple v Nesvačilce na Brněnsku vypadat. Místní o ní snili už za první republiky, její výstavbu po dlouhé dekády blokovaly nejen dějinné zvraty, ale také nelehký průběh realizace v novém tisíciletí – zejména proto, že celkový účet čtyřiadvaceti milionů byl hrazen jen pomocí veřejných sbírek.

Tento mix složitého financování, zdlouhavé výstavby a nedostatku praktických zkušeností, kvůli kterému o projektu mnozí pochybovali, byl pro Jana Říčného obrovskou (nejen profesní) školou. Že ji zvládl absolvovat s takovým přehledem, je do velké míry zásluhou také uznávaného statika specializujícího se na rekonstrukce památek Víta Mlázovského. Je to koneckonců úzké sepětí schopných architektů a inženýrů, díky kterému historicky vznikala ta nejlepší architektonická díla – a v případě sakrálních staveb to vždy platilo dvojnásob. Statik Mlázovský mladému architektovi tehdy sdělil, že už dlouho chtěl v praxi uplatnit tzv. lamelovou konstrukci, nikoli však ve formě střechy, jak bývá zvykem, ale jako svislou nosnou konstrukci složenou z tisíce dřevěných prvků. A jak se ukázalo, pro návrh Jana Říčného se hodila perfektně.

Maják

Architekt o kapli od začátku uvažoval jako o kompaktní kruhové stavbě, která zhmotní duchovní symboliku spjatou s Pannou Marií Bolestnou, kterou si místní vybrali jako patronku. Propracovanosti návrhu napomohl také fakt, že Jan Říčný je sám věřící a o náboženskou tematiku se zajímá jaksi nejen z pracovní povinnosti. Architekturou kaple chtěl prý vyjádřit především emoce spojené s příběhem a odkazem patronky, které jsou aktuální i v dnešní době. Sedmero Mariiných bolestí symbolizuje stejný počet ručně tesaných patnáctimetrových trámů, které protínají vnitřní prostor kaple až k malému kruhovému otvoru ve střeše, nad kterým ční ocelová věžička, sanktusník. Trámy jakoby pozvedávají člověka k Bohu, přičemž další, umístěný vodorovně, vytváří monumentální kříž vznášející se nad oltářem. Pro sakrální prostory je vždy zásadní práce s denním světlem, které má stěžejní vliv na výsledné působení. Nesvačilskou kapli osvětluje kromě střešního otvoru také nespočet drobných oken, jež jsou architektonickým vyjádřením Mariiných slz.

Co dál přispívá k působení celé stavby, je pochopitelně také práce s materiály. Kamenná podezdívka a unikátní podlaha z pozapomenuté stavební technologie dusané broušené hlíny představuje svět lidí, který převyšuje lehká dřevěná konstrukce směřující k nebesům. Také přírodní materiály jsou voleny symbolicky, podle architekta dodávají víru do místní vyprahlé krajiny, kde je jich nedostatek. Vesnici Nesvačilku totiž ze všech stran obklopují jen mírně zvlněná pole. Kaple se tudíž stává majákem, orientačním bodem v krajině, jak tomu u náboženských staveb od nepaměti bylo, s mnohovrstevnatým duchovním rozměrem. A fantastickou ukázkou architektonického ztvárnění tradičních principů moderními postupy.