Jak to tedy bylo s tou krvavou nohou, kterou jsem minule skončil v Rijece? Na to se ovšem posuneme o trochu dál, do krásné Opatije.

Bylo to dávno, v létě 1996, Jugoslávie již byla minulostí a chorvatská vojska právě rok předtím bleskovou tankovou operací Bouře zdolala zbytky srbského protivníka a vyčistila otčinu, takže když jsem přiletěl do Záhřebu, bylo výročí a všude vlály vlajky a obrazy vítězného prezidenta Franja Tudjmana zdobily každý roh a nároží. Já jsem však nepřijel Chorvatům gratulovat, nýbrž na jakousi konferenci mladých literárních kritiků či tak něco, kam jsem se dostavil na poslední chvíli, protože zapomněli pozvat nějakého Čecha či Češku, pak si vzpomněli, že by tam někdo od nás být měl, a zrovna asi nikdo jiný neměl čas, nebo já nevím, tak to padlo na mě. Předtím jsem v Chorvatsku nikdy nebyl, moře a letadlo pro mě stále ještě byly vzácností, inu, skočil jsem po tom. Nestačil jsem však již vypracovat žádný referát, ale řekli mi, že to nevadí, že to bude spíš takové přátelské setkání mládeže u moře, víno, pláž, nějaké ty diskuse. Když jsem se však na letišti podíval do programu, který mi pár dní předtím poslali, vyděsil jsem se, neboť se to tam míhalo pojmy jako postmoderna, poststrukturalismus, narace, paradigma, sociální kritika a podobně, takže se mi sevřel žaludek, ale už bylo pozdě, už jsem nastupoval do vrtulového letadla via Zagreb.

Konference se konala na ostrově Krk, o kterém jsem měl v době předinternetové jen matné tušení. Před cestou jsem vytrhl mapu ze školního atlasu a tou jsem se řídil. Ze Záhřebu, kde jsem probloumal večer a kus noci, jsem odjel půlnočním vlakem do Rijeky, odkud jsem měl pak pokračovat na Krk. Jenže mně se příliš nechtělo pospíchat na konferenci, tak jsem se rozhodl, že den strávím v tom přístavním městě, o kterém jsem věděl, že tam, když se ještě jmenovalo Fiume a žili tam Italové, básník d’Annunzio provedl městský převrat a vyhlásil anarchisticko-fašistickou republiku, což mi znělo velmi zajímavě: psal jsem o tom minule. Od rána jsem bloudil po přístavišti s několika kunami v kapse, bylo horko, jak má v těch končinách být, takže jsem přirozeně pojal touhu se vykoupat. Kvůli tomu jsem ostatně do Chorvatska přijel. Hledal jsem místo, kde by to bylo možné, ale brzy jsem zjistil, že s tím se ve městě, byť přístavním (já si tehdy opravdu asi ještě myslel, že se do moře prostě jen tak skočí), nepočítá. Koupání a takové věci se prováděly v nedalekém letovisku Opatija.

Odjel jsem tedy autobusem do Opatije, pamatuju si, že mě hryzala každá zbytečně vydaná kuna, vystoupil jsem v tom lázeňském městě a spěchal na pláž. Konečně jsem stál u skutečného pobřeží. Thalassa, Thalassa, moře, moře, zvolal jsem po vzoru starých Argonautů a chtěl se do něj vrhnout. Však nešlo o pláž, jak jsem předpokládal, nýbrž do vody se sestupovalo či sešupovalo z takových betonových stupňů či špalíků, nebo jak to nazvat. Vyhlédl jsem si tedy jeden, svlékl se, zul sandály a v očekávání rozkoše jsem po nohách hupsnul do vln. Blažený pocit trval asi vteřinu. Sotva jsem se dotkl chodidlem dna, ucítil jsem podivnou bolest. Zprvu jsem to přičítal halucinaci či únavě, ale stačilo několik temp a hned jsem věděl, že to nebude jen tak. Znepokojen jsem vylezl z moře a pohlédl na své pravé chodidlo. Jeho nášlapná část byla poseta desítkami drobných bodlinek, které byly zalezlé pod kůží. Z ranek se draly praménky krve. Kurva, co to je?! zvolal jsem zoufale, i když jsem to tušil. Zkusil jsem šlápnout na nohu a bylo jasné, že to nepůjde snadno, že to vlastně vůbec nepůjde. Rozhlédl jsem se kolem sebe a viděl chorvatskou rodinu: hleděli na mě dost útrpně. Co to je? What is it? Was is das? – Ježinac, řekli mi smutně a v jejich pohledech bylo všechno. – Is it poison? Ist es Gift? Zeptal jsem se ještě, načež mi řekli, že to sice ne, ale musím k doktorovi, k ličnikovi. To mi bylo jasné taky, byť jsem si nedovedl představit, co s tím doktor může udělat. Sterilizovat? Operovat? Amputovat?

Odbelhal jsem se hledat lékaře a opravdu jsem našel něco jako zdravotní středisko. Po těch dávných letech mám vzpomínku na pěknou chorvatskou doktorku, která mě politovala, řekla, že tady se musejí nosit boty do moře a že mám po dovolené. Natřela mi ránu tinkturou, ovázala a dala do ruky injekční jehlu. Tou jsem si měl, ale až druhý den, pokusit osténky vydlabat. Poděkoval jsem jí, nějak zažertoval, zatvářil se heroicky, aby si nemyslela o Češích něco špatného, a vydal se znovu k moři. Ach, moře, cos mi to provedlo?

Příběh však pokračuje. Seděl jsem na lavičce a zoufale hleděl do vln a na rekreanty. Všichni byli šťastní a zdraví. Přece nebudu čekat do zítřka. Pustím se do operace hned. Sejmul jsem tedy obvaz a počal se dloubat v chodidle. Věřte, není to právě příjemná pedikúra. Lidé, kteří chodili kolem, mě možná považovali za narkomana, někdo mi občas i hodil minci či položil cigaretu. Přes značnou bolest a nepohodu se mi podařilo nějaké bodlinky vydlabat, ovšem chodidlo bylo rozpíchané jako… jako jehelníček. Seděl jsem na lavičce a odpočíval jako po abortu. Musím ránu sterilizovat, k tomu se přece hodí slaná mořská voda, rozhodl jsem se znova vstoupit do moře. Však nyní již opatrně, za žádnou cenu se nesmím dotknout nohou dna. Kulhaje jako chromec jsem našel jakousi lagunu s kameny, z nichž bylo možné, aspoň jsem si to tak představoval, elegantně a jaksi bezdotykově sklouznout na způsob lachtana do vody. To jsem také provedl. Přece jsem se však nohou nepatrně odrazil od tufového kamene – a do prdele! Na levém, dosud zdravém vnitřním chodidle jsem ucítil silnou řeřavou bolest. Učinil jsem ještě pár temp a vyděšeně vylezl na břeh. Na chodidle se skvěla deseticentimetrová rozšklebená rána, z níž již stékala krev, která se mísila se slanou vodou. Ach, moře, co mi to děláš?! zvolal jsem zoufale, ulomil jsem si klacek a vydal se hledat lékárnu, neboť vracet se ke krásné chorvatské doktorce jsem nechtěl. Připadal bych si jako dotěrný masochista.

Na literárním setkání mi odpustili nejen referát, ale i to, že jsem nebyl schopen nic kloudného říct nejen o poststrukturalismu, ale stále znovu a znovu kroutili hlavou nad tím, co se mi to stalo. Jednou šlápnout na ježka, to se stát může, ale pořezat se i na druhé noze? To už něco znamená. Říkali mi pak Oidipus, neboť tento mytologický hrdina byl, jak známo, chromý, neboť mu v dětství nařízli šlachy na kotnících. Ochotně jsem tuto roli přijal. Bylo to důstojnější než předstírat, že si něco myslím o poststrukturalismu.

Po osmadvaceti letech jsem se do Opatije vrátil. Za všeho nejdřív jsem hledal místo, kde jsem tehdy vstoupil šlápnutím na ježka do mytologie. Jak to tak bývá, něco mi připadlo povědomé, něco vůbec, ale pak jsem ho asi našel. Nebe bylo šedé, moře studené, ani se mi tam nechtělo smočit nohu. Sezona ještě nezačala, tak byly ty betonové kvádry prázdné a postávali na nich rackové. Tehdy jsem vlastně ani neměl příležitost řádně si město prohlédnout, zůstal ve mně jen pocit něčeho velmi exkluzivně mondénního a starosvětského, jako když se Karlovy Vary nebo Mariánské Lázně ocitnou na břehu moře, což vlastně nebylo tak daleko od pravdy. Opatija čili Abazzia, tedy Opatství, kterému ovšem Němci a Rakušané říkali Sankt Jacobi, to byly skutečně první mořské lázně Rakousko-Uherska, ty nejkrásnější a nejpompéznější hotely se postavily ve stejné době jako v Carlsbadu nebo Marienbadu, také architekti byli dodáváni „z Vídně“, měl mezi nimi být i náš Jan Kotěra, který tu projektoval grandiózní hotel, na nějž už ale nebyl čas. Když ještě byl, tak sem jezdila císařská rodina, oblíbila si to tady Sisi, císařovna Alžběta: socha dívky s rackem, která je na tom místě od šedesátých let, je možná takovou nepřímou poctou té ženě, jež se v básních ztotožňovala s tím ladným tvorem. Určitě se Opatija vtiskla do geniální paměti malého Vladimírka Nabokova, jehož elitní rodina ji střídala s Biaritzem a malý Vladimír tady možná už lovil motýly, a když sestupoval do vody, tak vždy jen v botkách a za dohledu guvernantky.

fotoblog (jiripenas.cz)