Nedělní večerní duel Jana Zahradila a Otakara Foltýna dostupný na Echo Podcastech stojí za poslech sám o sobě, byť tam nic zcela nečekaného neuslyšíte. Foltýn se projevuje jako obvyklý arogantní vševěd a Zahradilovi se nedaří do tohoto krunýře sebevědomé ignorance proniknout žádným ze svých ostrých, někdy možná až příliš ostrých, oštěpů.

S těmito plukovnickými typy nic nenaděláte. Inteligenci mají značnou, ale moudrost v podobě aspoň miniaturní pochybnosti o sobě sama se jich ani nedotkla. Možná je to někde v zákopech výhodné (i když ani tam tomu nevěřím, takových fanatiků jsou totiž podél bývalých front plné vojenské hřbitovy); pro „strategického komunikátora“ české vlády je to katastrofa. Asi to trochu chápe i Fiala, protože se se svým verbálním stratégem raději moc neukazuje na veřejnosti: bylo by to dalších garantovaných -10 procent u voleb.

Nicméně nechci psát primárně o Foltýnovi.

Toto je totiž, řečeno strategicky komunikativním jazykem pana plukovníka, lež. Dokonce ani nelze říci, že jde o „názor“. Je to lež, případně tak hrubá ignorance, že by dotyčný měl vrátit (právnický!) diplom. Ale spíš asi lež, sloužící k uchlácholení vlastního svědomí. Neslyším ji poprvé, ale vždycky ji pronášel někdo ze státních mocenských složek – snad si potřebují vylepšit karmu tím, že sami sebe zblbnou do představy oddaných služebníků svého lidu. To se hned líp spí, když všechno, co konám, konám jménem „nás všech“.

Stát je samozřejmě oddělená organizace, a právně dokonce velmi zřetelně oddělená: někde začíná a někde končí. Hraničí s privátní sférou, která u nás chválabohu existuje, a maximum, co lze pravdivě říci, je to, že máme možnost jeho směřování nějak nahrubo ovlivnit – nahrubo proto, že volby jsou z principu hrubý nástroj, a jemnější nástroje jako petice zase nemají patřičnou váhu. Ale od „ovlivnění“ ke „ztotožnění“ je zatraceně daleko.

Můžu ovlivnit potok tím, že na něm postavím přehradu z kamení, ale to neznamená, že jsem se stal součástí toho potoka. Totéž platí v České republice. Ani švýcarský stát nejsou „všichni Švýcaři“, byť je tomu blíž než ten náš, protože tam se ta přímá demokracie bere vážně, a tím pádem musejí mocenské špičky reagovat na nálady populace častěji než jen v předvolebním období.

Není ani žádoucí, abychom „stát byli my“. To by totiž byl, přátelé, totalitní stát. Pro lidskou svobodu je naopak zcela zásadní, aby ta privátní sféra existovala a stát do ní pokud možno nevrtal.

Budeme-li optimisté, můžeme říci, že stát má svým občanům sloužit, ale to samozřejmě naráží na problém, který se v základním kurzu ekonomie označuje jako „problém zadavatel–agent“ (angl. principal–agent) a který říká, že najmeme-li si (jako „zadavatel“) někoho („agenta“) k tomu, aby pro nás dělal nějakou práci, naše priority se snadno můžou rozejít, někdy až katastrofálně. Velká část našeho právního řádu je založena právě na tom, vyřešit konflikty mezi „agentem“ a „zadavatelem“ tak, aby ani jeden nebyl příliš bit.

V případě státu je to víceméně celá lidskoprávní legislativa, která vychází ze dvou principů: občan má existenci, důstojnost a svobodu nezávislou na svém státu (tedy žádné „stát jsme my“) a státu nelze věřit, že by se vůči svým občanům choval slušně sám od sebe – musí být svázán dostatečně železným krunýřem zákona, jinak by své moci začal dříve nebo později zneužívat k útlaku ostatních.

Celý klasický liberalismus je založený na tom, že „stát nejsme my“. Stát je entita, se kterou musíme nějak interagovat a žít, ale v liberálním zřízení by to měl být víceméně sluha. Nikoliv Leviatan, který nás všechny nějak absorbuje do sebe. Tam už jsme mnohokrát byli. Z pohledu řadového občana, po kterém pak ty oficírské holínky „ve jménu všech“ šlapaly, to bylo adekvátní peklo.

Nesmíme jim k tomu dát další příležitost. Stát nejsme my; je to potenciálně nebezpečná síla – podobně jako oheň –, bez které se neobejdeme, ale na niž je potřeba neustále nesmlouvavě dohlížet. Bez ohledu na to, kdo zrovna vyhrál volby.