Tvrzení v podtitulku možná zní příliš ultimátně, ale jeho autor, tedy i autor rozhovoru, za ním stojí. Za těch dvacet let, co Ivanu Uhlířovou sleduje, má dost důvodů k takovému tvrzení. Je to masivní talent v drobném těle, herecký živel proměňující se do různých forem a tvarů, žena hlubokých emocí a komediálních křečí a gest. Hrála skvěle v mnoha rolích divadelních a ve svých rolích pomohla mnoha filmům. Hovor s ní je vždy zábavný, originální a nedá se k ničemu přirovnat. To je třeba posoudit. (Tykání vyplynulo z dlouholetého obdivu a ze situace.)

K první otázce mě inspirovala návštěva, ehm, toalety u vás doma. Tam je na čestném místě portrétní fotografie Václava Havla, odhaduji z konce 60. let. Markantní jsou na ní dvě věci. Zaprvé věnování Ivance Václav a srdíčko. A zadruhé placka na jeho límci, kde je napsáno I like older women. Předpokládám, že tou starší ženou nemyslel tebe.

To mi bylo něco přes třicet, když jsme to od něj dostala. A souvisí to s filmováním Odcházení. Já jsem s ním ale měla, troufám si říct, takový speciální vztah. Vždycky když mu bylo zle, šel za mnou. Nebo spíš já šla za ním: myslím při tom natáčení. To bylo ve vile Čerych v České Skalici, tam se o něj starala taková sestřička, která mu nosila třeba párky, přitom mu bylo zle a bylo čtyřicet stupňů. Já říkala: Proč mu nesete párky, když mu je zle? No nic, tak jsem se o něj začala trochu taky starat. Takže když bylo natáčení a bylo toho moc, tak se udělala pauza a Václav si šel sednout někam do ústraní a přišel za mnou Jirka Kačírek, asistent režie, a říká tiše: Ivanko, pan prezident by s tebou chtěl mluvit, což znamenalo, že jsem obešla vilu, sešla po schodech a vylezla po žebříku do takové místnosti, kde on polehával posedával na takovém tom lůžku…

Aha…

Já byla takovej jeho kámoš. Takovej podivnej kluk malej, s kterým si rád povídal. Myslím, že ho to mohlo bavit. Já si přitom vůbec moc neuvědomovala, že vlastně mluvím s nějakou historickou osobností, to mi jednak nedocházelo a já taky nejsem moc sběrač příležitostí. A ani informací. Já z něho nic netahala, ani mě to nenapadlo; navíc já jsem politický idiot, tak by mi to ani k ničemu nebylo.

Pokračovalo to po tom natáčení?

Jo, to mi třeba zavolali: Dobrý den, tady kancelář prezidenta Václava Havla, pan prezident se ptá, jestli byste s ním nešla na koncert, paní Dáša je na Mauriciu… Já řekla: Tak jo. Jenomže mně nikdy nedošlo, že když jdu s Havlem na koncert, tak bych měla mít třeba róbu, ale já šla ze zkoušky, měla jsem roztrhanou plátěnou kabelu, tam přitom červenej koberec, taxíky, foťáci, pistolníci… Nebo třeba jsme byli na koncertě v Anežském klášteře, tam pěla paní Urbanová, vedle mě nějaký premiér, předpremiér, popremiér, vůbec jsem je neznala, Václav mi je představil, já vůbec nic nevěděla. Ale byli jsme třeba na premiéře filmu Wintonovy vlaky a tam byl taky sir Winton, kterému tehdy už snad bylo sto, a pak jsme seděli v salonku, jen Václav, sir Winton a já, a povídali si, to bylo moc pěkný.

A cos mu říkala?

Třeba How was your journey, sir? A tak. No, moc velká konverzace to nebyla, ale bylo pěkný u toho být. Nebo jsme s Václavem chodili na pivo a já mu říkala, hele, Václave, mně je jedno, žes byl prezident, já bych se k tobě chovala stejně, i kdybys byl papež. To myslím, že měl rád.

Hm, a nebyl tam nějaký…

Ne, nebyl, vím, co myslíš, ale já mám výhodu, že u mě lidi nevědí, jestli jsem holka, kluk, židle, houba, kus psa… Prostě nevědí, co jsem zač. Myslím, že ho to jednoduše bavilo. A taky věděl, že pro mě to není nic, z čeho bych třeba mohla něco mít nebo chtít, jestli mi rozumíš. Jenom vlastně o jednu věc jsem ho poprosila: až tady bude dalajlama, abych u toho mohla být a mohla ho potkat.

A splnilo se to?

Ne, ale vlastně ano. Ale ne když se byl rozloučit s Václavem, tehdy týden před jeho smrtí. Až potom, díky Dáše Havlové, která řekla, tak jo, přijď. Ale byly to nervy, měla jsem zkoušku, na poslední chvíli jsem se tam hnala, protože jsem musela pozdravit strejdu… Nesla jsem mu takový dopis, já mám zvláštní písmo, on se na to podíval a tím dalajlamovským způsobem povídá: Hú vrrrut it? Kdo to psal? Aj, aj, a on se hlasitě zasmál a štípl mě do tváře, takhle…

A co na to říkala Dáša?

Myslíš na dalajlamu?

Ne, na tebe a Václava…

Jo takhle… Myslím, že nic. Já jsem pro ni přece nebyla žádná konkurence, já jsem byla takový trdlo. Ne že bych to dělala schválně, já nejsem dobrovolně roztomilá, ale myslím, že to je anténama, který člověk buď má, nebo nemá. Nějakou vodivou energií, otevřeností… A taky nezapomeň, že už byl starší. Já mu říkala, hele, se mnou je jistota, že nebudu jako tvoje milenka v Blesku, protože by tomu nikdo nevěřil. Já myslím, že jsem vůbec v málokom vyvolávala tyhle sklony.

Myslíš? Vím minimálně o jednom člověku, který chodil do Divadla Komedie hlavně kvůli tobě. Vlastně vím o dvou.

No jo, Komedie… To byla vykloubená realita. To nemyslím špatně. Zvlášť ke konci. To bylo mimo normy. Teď když na tu dobu myslím, tak si vlastně uvědomuju, že my jsme tam nehráli jako v normálním divadle, my jsme tam plnili úkoly! A velký úkoly… To bylo úplně něco jiného než teď. My jsme tam dělali náročný a složitý věci. Pořád jsme tam něco řešili, něco zkoumali, pořád se o něco snažili. To mi teď hrozně chybí. Chybí mi to tak, že z toho mám vodu v koleni.

Prosím?

Jo. Mám vodu v koleni, docela to bolí, teď mi ji dvakrát odebírali, prý možná půjdu na operaci a budu mít berle. Já se z toho zblázním. Já a berle? V žádném případě! Já teď byla u akupunkturistky, tak mi to opíchala asi padesáti jehličkama a to koleno udělalo plunk a splasklo. Kdybys chtěl, tak ti na ni dám kontakt.

Děkuju. Myslíš opravdu, že ta voda v koleni souvisí s divadlem?

To nevím. Já má sklony všechno porovnávat s minulostí a je fakt, že mi prostě něco teď chybí. Komedie za éry Dušana Pařízka (divadelní režisér, v letech 2002 až 2011 vedl Divadlo Komedie – pozn. red.) to byla si opravdu výjimečná věc, aspoň tedy na české poměry. V Německu už to byla dávno probraná látka, ale tady se ty věci tak nedělaly. Taky se tam sešli úplně rozdílní lidé, ale všichni spolu chtěli pracovat a bylo nám spolu dobře. Přitom to nebylo žádné doupě prolezlé nějakými vztahy, aspoň ne nad míru.

Jak se to dalo dohromady? A jak ty ses tam objevila?

Víš jak? Já jsem byla po škole u Bezručů, tedy v Ostravě, tam jsem měla takové, jak to říct, lehké bydlo. Já to měla snadný, já byla talent, měla jsem hned spoustu hlavních rolí: tedy talent v uvozovkách, aby bylo jasno.

Myslím, že se to dá říct bez uvozovek.

Tak pěkně děkuji. Protože já si někdy nejsem úplně jistá. Teď mám třeba období velkých pochybností. I jsem se dívala, jestli třeba v zoo nemají nějaký volný místa. Klidně bych šla jako ošetřovatelka ke slonům. Ale zpátky k té historii. U Bezručů byl pro mě hrozně důležitou postavou Josef Janík (1930–2013 – pozn. red.), nevím, jestli ho znáš, on vlastně nebyl mimo Ostravu moc známý, ale tam to byl pojem, divadelní guru, bez něho bych byla asi něčím jiným. On už odcházel do důchodu, dál sice ještě režíroval, ale už nebyl uměleckým šéfem, kdyby byl, tak bych tam asi zůstala. Tak mi režisér Ivan Krejčí nabídl, abych s ním šla do Varů.

Slušný skok. V Karlových Varech je přece jen trochu jiná klientela, ne?

Byl, ale i nebyl. Mě přece jen lákalo podívat se z toho ostravského dolíčku někam za kopečky. Ne že bych si apriorně musela něco dokazovat, ale byla jsem zvědavá. Takže Karlovy Vary… Z Ostravy, která je sice drsná, začouzená, ale přece jenom je to Ostrava, má nějakou uměleckou scénu, nějaké lidi, kteří si zvykli chodit do divadla nebo na výstavy. A najednou Vary! Město, které vypadá jako kulisy, za těma kulisama je nemoc a mezi nima se prochází Rusko se zlatýma zubama. A možná nějací podnikatelé. Já nejdřív myslela, že tam zešílím.

Ale tos mohla tušit. Nehledě na to, že je to prostě lázeňské město…

On tam tehdy šéfoval divadlu Čestmír Kopecký, byl to takový experiment, tak na tom přece bylo něco přitažlivého. Taky toho nelituju. Byli tam zajímaví hosté, režiséři… Ale pak taky správní rada, které když se předkládaly návrhy, tak třeba řekli: Chtělo by to něco veselejšího…

Jak to dopadlo?

Dlouho to netrvalo. Nechtěla jsem už prodloužit smlouvu, bylo mi jasné, že nejsem na to, hrát veselohry pro lázeňské hosty, paní, které tam jdou vyvětrat róbu, tak jsem šla pracovat, třeba jsem prodávala ve Varech v papírnictví nebo jsem jezdila s takovou partou teenagerů uklízet v noci do Sokolova do Kauflandu, jenže oni si tam jezdili přivydělat, aby měli na party, já abych měla na živobytí.

Zajímavé. Ale ty jsi přece z Rýmařova, tedy taky ze Sudet, i když dost jiných. Dalo by se to srovnat?

Vůbec! To je úplně něco jiného! Já jsem v Rýmařově prožila čtrnáct let, chodila jsem tam i na gymnázium. Tam je úplně jiná mentalita. Nebo se mi to aspoň tak jevilo. V Jeseníkách je nádherně, je tam krásná příroda, ale lidi jsou tam… jak o říct, takoví temní a záhadní. Úplně jinak než v těch západních Čechách. Já nevím, jak bych to popsala. Snad nějaké vykořenění a temná energie, taková nehybnost.

To jako člověk vyrůstající v Kraslicích a Sokolově bych tam nalezl také… Většina lidí tam také nemá hlubší kořeny, jejich předkové po válce odněkud přišli do cizích domů… A jak je to v tvém případě?

Taky přišli po válce. Děda přišel ze Záhoří, ze Zahoria, to je hned na začátku Slovenska, u Malacek, ale prý to není úplně Slovensko, a babička byla z Křižanovic, to je Oberschlesien, Horní Slezsko, po válce Polsko. Měla ještě německé školy. Pan řídící jim třeba říkal, že Židi pijí krev, že to jsou upíři. Nebo jiný jim hrozil prstem, který měl amputovaný a místo něho takovou bambuli, a když umřel, tak ležel v rakvi a ten prst se mu takhle zvedl. Nebo její dobrá kamarádka spáchala sebevraždu tím, že vypila litr inkoustu. Nebo babiččinu sestru, ona byla z dvojčat, Marta a Marichen, tak tu Marichen štípla husa do tváře a ve tváři jí zůstal takový dolík, pak onemocněla leukemií a ona si léta pořád šila šaty do rakve.

To ti muselo roznítit imaginaci. To se pak zajisté hodilo do expresivní poetiky Divadla Komedie. Třeba když jsi hrála v Utrpení knížete Sternenhocha…

Tam se mi hodila spíš moje zvrácenost… A od babičky si mi hodila její němčina.

S ní jsi mluvila německy?

Ne, my jsme německy mluvit nesměly. Ale nějak to asi ve mně bylo. Takže když Kamila Polívková řekla, že jde režírovat do Curychu, tak jsem okamžitě chtěla taky. Mě vždycky přitahuje, když něco zavání nebezpečím a nejistotou. Tak jsem si řekla: Půjdeš hrát do Curychu, no co, oni přece vědí, že nemluvíš německy, tak je to na nich… Jenomže já tam dostala třístránkový monolog. Tak jsem se ho začala učit, nejdřív jsem si myslela, že se to nemůžu nikdy naučit, ale do mě to nějak vklouzlo – a já mluvila německy! Muselo to ve mně nějak přes tu babičku vězet. Dělám hrozně chyb, říkám blbosti, ale mluvím. Zvlášť na jevišti mi to jde jakoby samo.

Aha, takže ta tvá německá divadelní kariéra mohla pokračovat.

Ano, i když vlastně... jak se to vezme. A neříkala bych tomu kariéra. Ale zvláštní období to bylo. To jsem třeba byla dopoledne v Praze na zkoušce a už se to začalo protahovat a já říkám, promiňte, ehm, já musím na letiště, já večer v Curychu hraju, ale zítra večer jsem zase tady. Byly to nervy, přiletíš tam, musí ti to mezitím v hlavě přeskočit do jiného jazyka, pak to tam odehraješ, pak možná nějaké pivo s kolegy, pak si leháš, oči jak angorský králík, nemůžeš usnout, pak málem nestihneš letadlo a večer už zase hraješ v Praze.

Jak to trvalo dlouho?

Do Curychu jsem jezdila půl roku, pak se začal zkoušet Švejk v Brémách: Dušan Pařízek mezitím zjistil, že mi ta němčina jde, tak mi začal dávat větší role, což mi velmi vyhovovalo. Ta jevištní němčina je skvělá, to je jak ocelové šípy, čeština je proti tomu takový malý motoráček, tak si jede poklidně krajinou, otevřené vokály do všech stran. To němčina, to je jak švihání bičem, ta řeže… Pak jsem hrála v Mnichově, v Berlíně, ve Vídni… Někdy se to prolínalo, to mi třeba v Mnichově zajistili letenku do Brém, samozřejmě i s taxíkem na letiště.

To byly bohaté časy bohatého divadelního Německa. Dost to asi kontrastovalo s poměry v Čechách.

To jo. Já nevím, jestli se to může říkat, ale já to říkám. Třeba Mnichov, Kammerspiele: já jsem tam za měsíc měla za nazkoušení sedm tisíc eur, samozřejmě všechny cesty zadarmo, pak byt na Maximilianstraße, k tomu gutschein, teda poukázku na snídani, někdy pro dvě osoby. Já jsem se tomu někdy smála, v čem to žiju. V Praze jsem o tom radši nemluvila. Mně se v Mnichově jednou na jevišti během představení zlomil zub. Hele, já tam během půlhodiny stála zpátky s opraveným zubem.

Oni tam mají i divadelního zubaře?

Prostě mi ho hned sehnali. Vlastně ji. Jmenovala se Anna Geisler, já hned, že má v Čechách slavnou jmenovkyni, ji to moc nezajímalo. Opravila mi zub a hotovo. Nebo jsme třeba dostávali k Vánocům poukázky, prostě je to tam úplně jinak. A to jsem byla levná síla z Východu. Jo, taky jsem vedla semestr divadelního herectví v Salcburku. Tam mám režiséra, který pro mě byl skoro tak důležitý jako Josef Janík: jmenuje se Kai Ohrem, to je režisér, který je vždycky ne o krok napřed, ale o tři kroky napřed. To je vždycky fantastický se s někým takovým setkat.

Je opravdu to německé divadelní prostředí tak jiné? Nemyslím teď materiální zázemí, to je zřejmé.

Hele, je. Když to shrnu a zjednoduším, tak tam je to mnohem mentálně náročnější. My na to nejsme úplně zvyklí, na takovou tu permanentní myšlenkovou připravenost. To se pak projevuje ve způsobu hraní, v tom, jak herec frázuje, jak dýchá, jaké si dává pauzy, jak u toho vypadá. My jsme prostě jiní. Neříkám, že horší, ale jiní. Oni jsou víc takoví… analytici, nebo jak to říct.

Skončilo to?

Jak to říct… Já nechci, aby to vyznělo jinak, než to bylo. To je, jako když někdo tady z Čech jede do Hollywoodu a ve skutečnosti se tam jede podívat, jak se dělá nějaký kurz… Ale tak to nebylo. Já tam opravdu měla dobrý role v důležitých divadlech. Ale divadlo, to je sláva jednoho večera, představení skončí a je konec. No, teď se to přerušilo: ta moje parta přešla zčásti do jiného divadla, mně se narodila dcera, pak byl covid… Já nevím, jak to bude pokračovat dál, ale vím, že určitě budeme ještě spolupracovat s Kaiem Ohremem, ale kdy a kde, to nevím. Ale já bych pracovala ráda s kýmkoli, kdo se o něco snaží. A je fakt, že mně ten německý přístup vyhovoval. A dost mi chybí.

Neidealizuješ si to přece jen?

Ne, já nemám nic proti českému divadlu, ale… Když jsem se v sedmnácti postavila na jeviště a udělala jsem něco s okem, tak se lidi smáli. Pak jsem udělala třeba něco s rukou a oni se smáli. Velice rychle jsem pochopila, co má úspěch, ale pak mi docela rychle došlo, že to je přece obludný, že to je ten šuplík, že takhle to dělat nechci. A pak mě začalo štvát, že jsem takzvaně specifická, že mám tedy nějaký dar a že ten mi bude stačit, ale nebude mě nutit dostat se dál. Já jsem vždycky přemýšlela, jestli talent, nebo technika. Vždycky když mi nějaký herec předhazoval techniku, tak to byl příšerný herec. Měl hlavový tón, doslovoval souhlásky, nedalo se to poslouchat, ale měl takzvaně techniku hlasu. Já byla takový jevištní hovado, kterému nešlo rozumět. Ale opravdu mít techniku je důležité, podobně jako při kreslení, kdy je důležité mít techniku, ale nestačí to. Duch musí být vždycky o krok napřed. A to je pro mě ideál herectví, vlastně i umění: technika jistě, ale duch napřed. Duch to vede, ale musí mít plný rejstřík, který může použít. Je to v podstatě hledání kamene mudrců. Nebo bych to přirovnala k útesu, na který se vyškrábeš, ale tam je rozhodující, jestli skočíš, nebo ne. Rozumíš mi? Nesmí to být skok s rozbitím huby, nesmí tam být ta destrukce… Musí to být let. Ale proč ti to vyprávím. Se mnou se asi nedají dělat rozhovory…

Ale ano. A přiznám se k tomu, že jsem se na ten rozhovor připravoval zhlédnutím několika dílů televizního seriálu Osada, kde se objevuješ…

Hele, tyhle věci… Co na to říct? Vždyť si to dovedeš představit. Herectví je… hierarchická společnost. Kdo má jméno, točí, kdo točí, má jméno, a když hraje v divadle, tak na něj přijdou lidi, protože ho znají, protože točí. Ten režisér Janík mi v roce 1995, to ještě vůbec nebyly sítě a Instagram a takové věci, říkal: Nikdy tě nesmí znát lidi z divadelního klubu víc než z jeviště. Já se podle toho vždycky snažila chovat, ne že bych taky neseděla v klubu, ale přece jen jsem chtěla, aby mě znali spíš z jeviště. Vlastně já ani nevím, jestli jsem chtěla, aby mě odněkud znali. Já jsem ale chtěla to jeviště. Ale ono to prý došlo už tak daleko, že se role obsazují podle toho, jestli máte Instagram a kolik máte followerů… Co pak s tím dělat? Teď prý někam přijde producent a řekne: Chci tam ty a ty herce nebo herečky, protože mají hodně followerů.

Tak jich asi taky máš dost.

To nevím. Ale když se vrátím na začátek, tak já jsem vždycky věřila, že tohle není vůbec důležitý. Vždycky jsem věřila, že když něco umíš nebo děláš dobře, že se to prostě ukáže, že se to prosadí. Že se o to vlastně nemusíš starat. A ono se asi ukazuje, že to tak úplně není. Já třeba fakt narážím na to, že nemám to jméno, možná někomu někoho připomínám, ale když se řekne Uhlířová, tak to nikomu moc neřekne. A pak jsem taky divná a mám šedivý vlasy.

To je naopak šik. Ženy z lepších kruhů ve Francii nebo v Anglii si vlasy zásadně nebarví.

To se asi tady moc neví. A řekni to na severní Moravě… Dvakrát do roka slyším třeba od tety: Ty, Ivo, já ti něco řeknu, ty vlasy máš strašný… A já jí na to řeknu: Ale ty máš zato ten mahagon moc hezkej. – A tím to skončí.