Na březích sečské přehrady se pod korunami vysokých stromů ukrývá několik výjimečných chat navržených v polovině minulého století slavnou architektonickou dvojicí. O jejich existenci přitom věděla jen hrstka odborníků. Kurátor a odhodlaný „lovec“ architektury Adam Štěch je však uceleně zdokumentoval a tím přinesl jedinečné svědectví o jedné vzrušující kapitole české moderní architektury.

Obrat k emoci

Když se vysloví jména architektů Františka Cubra (1911–1976) a Zdeňka Pokorného (1909–1984), zasvěcencům se vybaví legendární československý pavilon na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu, na kterém spolupracovali ještě s Josefem Hrubým. Pavilon ve své době způsobil v rámci tuzemské scény doslova revoluci a zasloužil se o nástup moderní architektury poválečné éry.

Talent po celý život úzce spolupracujících architektů Cubra a Pokorného se nicméně projevil záhy po jejich absolvování architektury na pražském ČVUT. Roku 1937 založili společný architektonický ateliér, který prakticky nerozdělilo ani komunistické zestátňování, jelikož poté vedli jeden z ateliérů státní projekční organizace Stavoprojekt. Do doby před druhou světovou válkou spadají jejich první realizace, jimiž originálně rozvíjeli myšlenky funkcionalismu do uvolněnější polohy. Právě vysvobození se z vědeckých dogmat funkcionalismu bylo pro tvorbu obou architektů stěžejní.

„Ve své generaci, která vyrůstala v ovzduší purismu 30. let, představuje výjimku svým zaměřením na zařazení emotivního prožitku, zdůraznění významu detailu a harmonické vazby uměleckých děl v kontextu architektonického celku,“ charakterizovala Františka Cubra architektka Zdenka Nováková. Tento důraz na „emoci“ Cubr s Pokorným bravurním způsobem zhmotnili během čtyřicátých let v návrzích několika drobných chat na sečské přehradě nedaleko Pardubic.

Do terénu

Chaty, chalupy a menší venkovská sídla jsou u nás silným fenoménem architektury čtyřicátých let. V důsledku krize a války totiž i významní architekti kvůli nedostatku zakázek často pracovali na podobných projektech menšího měřítka. Pro architekturu této dekády má s ohledem na prostupující organické tendence zvláštní slabost také mladý kurátor a historik architektury Adam Štěch, který se proslavil svým obdivuhodně vytrvalým mapováním staveb dvacátého století.

O tom, že někde u přehrady Seč stojí čtyři chaty podle návrhů Františka Cubra a Zdeňka Pokorného, se Adam Štěch dověděl z odborné literatury. Kromě zmínek v soupisu děl těchto architektů o nich však nedohledal prakticky nic, a tak se jako už nesčetněkrát vydal objevit je na vlastní pěst. Na březích přehrady je podle dobových fotografií dohledal, seznámil se s jejich majiteli a důsledně zdokumentoval pro právě probíhající výstavu v pražské Winternitzově vile, kde prostřednictvím své výstavnické série mapuje rozličné projevy organické architektury.

Díky výzkumu a materiálu, který Štěch nashromáždil, mohou návštěvníci výstavy prostřednictvím archivních i nových fotografií nahlédnout také do interiérů trojice originálních staveb využívajících ve velké míře rustikálně opracované dřevo, hrubé omítky, kamenné zdivo i dekorativní prvky odkazující k lidovým tradicím. Jak shrnuje kurátor, tyto chaty jsou „zapomenutými příklady velmi originální architektonické tvorby, která u nás není zcela běžná. Tvarová a materiálová rozmanitost a vztah objektů k okolní krajině“ jsou definovány „citlivou architekturou inspirovanou vernakulárními a organickými tendencemi doby přelomu třicátých a čtyřicátých let“. Ještě víc než exteriéry zaujmou úchvatné interiéry plné barev a na míru řešených detailů, kde zpravidla ústřední roli hrají dominantní krby oblých tvarů. Kromě grafického materiálu výjimečných staveb má výstava nicméně ještě jednu důležitou rovinu – představuje sondu do myšlení mladých architektů i širšího společenského kontextu doby, ve které navzdory traumatům a tragédiím vznikala pozoruhodná díla.