Spojené státy jsou republika, odmítnutí krále a království je podstatný element příběhu, který o sobě vyprávějí. Přesto ale jednoho krále měly. Respektive Krále, Elvise Presleyho. Postavu, k níž se vzhlíží, je uctívána jaksi zdola, není „jedním z nás“, je lidská a zároveň víc než lidská. A na Elvisovi nebo na jeho obrazu v kolektivní paměti je nadlidské prakticky všechno – hlas a magnetismus jeho pódiového projevu, popularita a vášnivé zbožňování fanoušky a fanynkami, jeho královské sídlo Graceland, dodnes jedna z nejznámějších amerických atrakcí, jeho příběh, v němž krále ničí cynický a majetnický manažer plukovník Parker, Elvisovy zlozvyky, nadlidská kvanta prášků a vůbec všeho, tělesná proměna, jíž v závěru života prošel, vskutku královský úpadek v důsledku královského excesu.

Film Priscilla režisérky Sofie Coppolové ukazuje Elvise ve chvílích, kdy na něj publikum nevidí, očima jeho manželky Priscilly Presleyové, oddáni byli sedm let, žili spolu o čtyři roky déle. Nejvýraznější charakteristikou toho filmu je zdrženlivost, Elvis jako Král v něm fakticky není a skoro ani není slyšet, výjimku tvoří kratinká ukázka Presleyho slavného televizního speciálu a stylizovaný záběr zpěvákova odchodu z pódia. Má to praktický důvod – firma, která dnes Presleyho nahrávky vlastní, nedala souhlas k jejich užití. Autoři filmu se pokusili udělat z toho přednost, použili množství dobových písní jiných interpretů a taky některé anachronické skladby (pro Sofii Coppolovou je jejich užívání charakteristické). Ve světě jejich filmu jsou Elvisova popularita, magnetismus a z něj vyplývající moc přítomny jen implicitně, existují někde mimo obraz, za hranicí klaustrofobického světa, v němž žije protagonistka.

Těžký život s božstvem

Mladá žena, pro niž se život stal vězením a svět je pro ni v něčem nedosažitelný a vzdálený, je z něj nějak vyčleněná, je hrdinka pro tvorbu Sofie Coppolové typická. Její Priscilla je v mnohém podobná Marii Antoinettě, jak ji pojala ve filmu z roku 2016 – dospívající dívka, která se naprosto na to nepřipravená ocitne na královském dvoře a pokouší se vyrovnat s jeho požadavky a najít v něm pro sebe nějakou cestu a prostor pro sebe. Obě také zjišťují, že život mezi božstvy nemusí být zrovna božský. Priscillu Presleyovou ale režisérka ukazuje jako pasivnější hrdinku, její story je příběh jaksi prodlouženého dospívání. Vstupuje do něj jako snící dítě a dlouho jím také zůstane, její dospívání jako kdyby se zastavilo, zatímco v obrazu jejího vysněného světa se objevují čím dál větší trhliny.

V době MeToo se vnucuje jednoznačná interpretace příběhu Elvise a Priscilly, je pobouřená a odsuzující. Globálně uctívaný mocný muž si vyhlédne čtrnáctiletou (!) holku, připoutá ji k sobě a přetváří ji podle svého, snaží se z ní udělat svoji loutku. Po letech v sobě ale ta mladá žena najde dost síly a konečně se mu vzepře odhodlaná žít už podle svého. Sofia Coppolová se ve svém filmu proti tomuhle vnímání vysloveně nevymezuje, neredukuje ale centrální vztah do jednoduché polarity zneužívaná versus zneužívající, manipulátor versus manipulovaná. Zároveň se rozhodně nedá říct, že by Elvis Presley byl ve filmové Priscille nějak idealizovaný. Podobně jako další postavy je vylíčen se zdrženlivostí tak velkou, až se tím blíží nijakosti. V první půli filmu to ale, myslím, není na škodu.

Priscilla Beaulieuová (Cailee Spaenyová) je osamělá dívka. Dcera amerického důstojníka, který byl v roce 1959 čerstvě převelen do tehdejšího západního Německa, se ocitla v cizí zemi, kde nikoho nezná, beztak žije v izolovaném světě vojenské základny. V takové situaci člověku nezbývá než hodně snít, zvlášť když mu je čtrnáct. A děti toho věku mají svoje idoly a sní často právě o nich, o tom, že by je mohly mít samy pro sebe. Priscillu ovšem potká to, co se nestalo nikomu z podobně „postižených“. Její sen se vyplní. V jedno osamělé odpoledne ji osloví neznámý muž, nabídne jí, že by se k němu a k jeho manželce mohla připojit, až pojedou na večírek k daleko nejslavnějšímu americkému vojákovi sloužícímu v Německu – Elvisovi Presleymu. Rodiče po váhání svolí a Priscilla se s Elvisem (Jacob Elordi) skutečně potká. Věnuje se jí, dlouze s ní hovoří, působí přitom trochu zakřiknutě a zadumaně, vypráví jí, jak opuštěný si připadá, nedávno mu zemřela matka. Rád by se s Priscillou potkával častěji a skutečně mezi nimi vznikne něco jako známost, jistěže cudná. Presley nebyl jako jiná hvězda rokenrolu Jerry Lee Lewis, který jednoho dne utekl se svou třináctiletou sestřenicí, což pro něj – nijak překvapivě – mělo kariérní následky. Mladý pan Presley je totiž seriózní nápadník a stojí o to, aby i v situaci, která je, mírně řečeno, na pováženou, bylo dodrženo dekorum.

Vztah Priscilly a Elvise vydrží i dlouhé odloučení. Hrdinka se po dvou letech může vypravit za zpěvákem do Ameriky, v Elvisově sídle se ale často cítí odstrčená a uvězněná, i tak se ale za zpěváka provdá, mají spolu dítě. I okouzlené Priscille tenhle způsob existence ale přestává stačit, zvlášť když se manželovy absence prodlužují, jeho závislost na prášcích se zhoršuje a jeho chování se kvůli tomu stává nepředvídatelnějším. Postupem doby se snaží vybudovat si život mimo Graceland, zjišťuje, že je pro ni možné být bez dál upadajícího Elvise, a vyvodí z toho logický závěr.

Coppolové Priscilla je film, který slibně začíná a fádně končí. V první polovině se režisérce daří velmi zdrženlivým a v dobrém slova smyslu neefektním způsobem ukázat svět očima osamělé a zasněné dívky, která zažije něco jako zázrak, její sen se jí materializuje před očima a ona – přiměřeně věku – to přijímá taky jako samozřejmost. Chodím s Elvisem a z toho vyplývají taky nějaké praktické otázky. Když se Elvis vrací z Německa a do Ameriky a Priscilla se musí zařadit do zástupu fanynek na letišti, je to pro ni ponižující, ale zároveň pro ni hodně znamená vědomí, že ona jediná v tom davu aspoň v nějaké míře žije to, po čem všechny ty ostatní mladé ženy marně touží. Filmová Priscilla (stejně jako ta reálná) je dítě. A v tom ohledu je příběh jejího vztahu s Elvisem nejenom podle dnešních měřítek příběh zneužívání anebo čehosi zneužívání velmi blízkého, byť sexuálního naplnění došel až po delší době. Pokud se ale na něj člověk podívá přes dnes často užívaný striktně mocenský filtr, má jasno. Mladinká Priscilla neměla proti Elvisovu kouzlu šanci. A v některých scénách zpěvák jistě působí jako manipulátor, který používá Priscillu jako materiál, z nějž chce vymodelovat svůj ideál manželky. Z filmového Elvise ale vyzařuje taky veliká nejistota, váhavost, snad i křehkost. Elvis a Priscilla jsou jistě dvojice mocensky nerovnovážná, zároveň to – aspoň někdy – jsou dvě ztracené děti, které se každé po svém snaží dostat ze svého vězení.

V druhé polovině filmu se ale ta původní zdrženlivá síla vytratí a Priscilla se přiblíží velmi konvenčnímu životopisnému filmu o hvězdě, která doplatila na závislost a vůbec životní styl, v němž navíc absentují atrakce toho žánru – rekonstrukce velkých kariérních momentů. Elvis bere prášky a je to s ním čím dál horší, Priscilla je nešťastná, ukázáno je to nevelmi dramaticky, bez náboje. Fádností v těch pasážích trpí i forma filmu, stává se podobně nevýraznou a zaměnitelnou. Zběžně se předvedou události několika let, pak film zčistajasna skončí. Coppolové film je adaptace biografické knihy Priscilly Presleyové, která je i mezi výkonnými producenty snímku. Pro režiséra není jednoduché, když jeho film produkuje hlavní postava. Bezvýraznost a opatrnost filmové Priscilly v některých pasážích s tím může souviset, těžko říct.

Původní sílu film opět získá až v úplném závěru, Priscilla odjíždí v slzách a k tomu hraje píseň I Will Always Love You v podání Dolly Partonové (velice známá je verze, kterou nazpívala Whitney Houstonová pro snímek Osobní strážce). Zraněný a možná pořád ještě nedospělý člověk nachází svůj obraz a snad i nějakou velikost ve slovech a melodii srdcervoucího megaslaďáku, třeba se tím cítí i nějak povýšený. Anebo – méně skepticky – ta scéna ukazuje, jak to, co se zdá všední, jako třeba rozchod dvou lidí, je ve světě těch dvou individuí tak hluboké a dalekosáhlé, že si to zaslouží co nejvíc monumentální píseň.

Priscille Presleyové se po rozchodu docela dařilo. Stala se z ní úspěšná obchodnice, taky trochu hrála. K jejímu herectví mám osobní vztah. Jednu dobu zdejší televize často opakovaly sérii ztřeštěných filmových parodií Bláznivá střela, v níž měla hlavní ženskou roli, s nadšením ji sledovaly moje děti a já někdy s nimi. A přiznávám – scény, které by rekonstruovaly, jak spolu na place blbne s Lesliem Nielsenem, bych asi sledoval s větším zaujetím než velkou část Priscilly.