KOMENTÁŘ Terezy Šimůnkové

Nejhorší život ze všech

KOMENTÁŘ Terezy Šimůnkové
Nejhorší život ze všech

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Komáři tygrovaní kupodivu nebyli v jihozápadní Francii tím nejotravnějším, přestože zahajovali kobercové nálety už pár hodin před soumrakem a na kůži nechávali krvavě rudé napuchlé kousance, které se dokázaly nehojit i několik dní. Ještě otravnější byla konverzační otázka rodičů stejně malých dětí, jako bylo naše, tedy sotva narozených: „A jesle - už máte?“

Když jsme zavrtěli hlavou, že jesle nemáme, řeč se následně odvíjela zhruba v tomhle duchu: „Áha, bylo plno, že jo, to jste možná trochu zaváhali. To my jsme pro naši Anne-Laure zamluvili místo hned po početí, zrovna nastoupila, taky už jí jsou tři měsíce a já potřebuju zpátky do práce, to to letí, to to letí, ale aspoň bude v kolektivu, bah oui, to je pro děti přece důležité, z jeslí nám posílají fotky, jak tam vedle sebe hezky spinkají v těch maličkatých postýlkách, doma nám nikdo takhle neusne, prostě si s nimi vědí rady líp než my, ráno v osm ji předáme a večer v pět zas vyzvedneme a ještě si spolu můžeme hodinu hrát, než jde do postele. Hm. Ani žádnou nounou jste nenašli? Takže chůvu taky nemáte? A co teď budete dělat?!?“

Těžko jim bylo pochopit, že nenajde, kdo nehledá, a že jsme nehledali, protože víme, že našemu miminu bude ještě dlouho nejlíp doma s mámou. Ostatně jako všem miminům na světě. To jsme ovšem dodali jen jednou; konverzace z druhé strany ihned nápadně ochladla. Zpochybňovat způsob cizího rodičovství je samozřejmě praskající led a obecně by se do toho člověk jistě pouštět neměl, těžko ale ignorovat něco tak perverzního, jako je umísťování kojenců a nejmenších dětí do celodenního režimu v kolektivním zařízení, protože máma uvěřila, že není podstatná.

Nejde o to, že Francouzky své děti nemilují, samozřejmě je milují. Ale naučily se to, čemu si tak pro sebe říkám odklánění biologie: nevnímat základní potřebu novorozených dětí a jejich maminek, kterou je potřeba být spolu. Že kojenci do jednoho roku tvoří s mámou emočně-psychologickou dyádu, jakousi nedílnou jednotku (a proto prý často bývá první slovo táta, ne máma, protože táta jen ten nejbližší jiný)? Že čím dál tím líp víme, že první tři roky jsou absolutně zásadní pro všechno, co přijde potom?

V kultuře, která exkluzivní mateřský přínos v podstatě zredukovala na odnošení a porod dítěte, je rozhodnutí zůstat s ním doma nepochopitelné, až radikální. Francouzská společnost se už tak zracionalizovala, že v poučné brožurce, kterou jsme dostali od pediatričky, se ani nepočítá s kojením - na všech ilustracích byla lahvička, ani na jedné prso. Kdo by se taky crcal s laktací, když za pár neděl dítě stejně předá profesionálce. Také prostitutka je profesionálka, ale je tu drobná nuance.

Toto chladnutí ve vztahu k dětem (a k sobě samým) se zdaleka netýká jen Francie. Na délku trvání chudičkou finanční pomoc i  mateřskou a rodičovskou dovolenou mají téměř všechny státy západní Evropy, o Spojených státech už vůbec nemluvě. Tam ženy v podstatě rodí o polední pauze a novorozence předávají do cizí péče ještě mokré. Mnoho států také podmiňuje vyplacení rodičovské tím, že se o ni oba rodiče podělí v duchu „narovnání šancí na pracovním trhu“, což v rámci implementace evropské směrnice work-life balance buší i na naše dveře. Kojenci ovšem těžko vysvětlíte, že máma tu najednou není a nebude, protože je to vlastně jen jiný táta.

Podpora až nevolnického roztáčení kol kapitalismu na úkor vlastní rodiny přitom zaznívá z nejvíce nelogických pozic, z pozic liberálního feminismu.

„Populární magazínové pojetí feminismu tvrdí, že být doma s miminem znamená být utlačovaná. Jenomže když jsem tlačila kočárek ulicemi našeho anglického městečka, uvědomila jsem si, že se vůbec necítím tak špatně, jak jsem čekala, zpracovaná liberálně-feministickou nalejvárnou,“ vzpomíná anglická autorka a „reakční feministka“ Mary Harrington. „Mně bylo dobře. A tak jsem začala přemýšlet, jestli to je vážně pravda, co se nám tvrdí: že pro ženy je lepší snad úplně všechno než být jenom máma.“

K tomuto způsobu uvažování směřujeme i v Česku. Z rozhovorů s jinými maminkami vnímám dřív neznámý tlak, aby nastoupily zpátky do práce co nejdřív. Rozumím situaci s pracovním trhem i s nižšími penzemi, stejně jako problému izolace i výše státní podpory. (Která je mimochodem ve Francii nižší než v Česku - ovšem v kontrastu s českým prostředím lze ve Francii z jednoho průměrného platu s trochou disciplíny čestně vyjít.)

Mezi variantou „zůstat“ několik let pouze doma a možností „svěřit kojence cizí paní“ je samozřejmě pestrá škála mezistupňů a věřím, že s citlivostí se dá vymyslet takový model péče, který za sebou nenechá emoční zranění ani na jedné straně - ale dítě musí zůstat na prvním místě. Novým ideálem nemůže být západní model, který redukuje matky na citově ochrnuté výrobní jednotky, se kterými se dá posouvat tak, jak sociální inženýr nakreslí. Bylo by určitě poučné zjistit, do jaké míry je hluboká identitární krize generace Z způsobena absencí mateřské přítomnosti v raném dětství a bezpodmínečným přijetím. Těžko přijmout někoho, koho vlastně moc neznám. V tomto směru je otřesným zážitkem pozorovat maličké Francouze, jak apaticky čekají nastrkaní v monstrózním čtyřkočárku, než jejich nounou s jinou nounou dopijí kávičku, bez jediného pokusu o vystoupení, protože vědí, že je nikdo nevyndá, rodiče tu nejsou, nejsou zas tak důležití a plakat nepomůže.

Tereza Šimůnková