Téměř ve všech zemích Evropské unie i ve Spojených státech konečně po roce s historicky nejvyšší inflací, která nenastala po desítky let, začal v lednu růst cen zmírňovat. Průměrné zdražování v Unii se v lednu snížilo na 10,4 procenta z prosincových 11,1 procenta. Ve Spojených státech inflace mezi prosincem a lednem klesla ze 7,1 na 6,5 procenta. Pár příkladů z Evropy: v Nizozemsku zpomalilo zdražování z 10,35 na 8,05 procenta. V Německu se změnilo minimálně, z 8,6 na 8,7 procenta. Totéž ve Francii z 5,9 na 6 procenta. V Itálii poklesla inflace z 11,6 na 10,1 procenta. Inflace nezrychlila v Polsku ani v Bulharsku, v zemích, které spolu s námi patří mezi ekonomiky s nejrychlejším zdržováním.

Pak je tady pár výjimek, kde jde trend opačným směrem a zdražování dál sílí. Mezi evropské rekordmany bohužel patříme my. Inflace se v lednu zvýšila z prosincových 15,8 na 17,5 procenta. To je dokonce ještě rychlejší tempo než v Maďarsku, které je nyní odstrašujícím příkladem vůbec nejvyšší inflace z celé Unie. Ceny tam ve srovnání s předchozím rokem rostly o 25,7 procenta. V prosinci loňského roku o 24,5 procenta.

Proč u nás rostou ceny o tolik rychleji než ve většině jiných evropských zemí? Je zjevné, že Česká národní banka neplní svou zákonem danou roli péče o cenovou stabilitu. Takto vysoké inflaci si zjevně nikdo stabilita říct netroufne. Od nástupu nového guvernéra Aleše Michla loni v květnu a dalších nových členů, které si on sám vybral a prezident Miloš Zeman mu je na jeho přání jmenoval, centrální banka odmítá zasahovat proti inflaci a zvedat úroky.

Když se díváme do aktuální lednové statistiky o inflaci, vidíme, že zdražuje skoro všechno. Vedle energií jsou to především potraviny. Jejich ceny stoupají podstatně víc, než by odpovídalo jen dražším energiím. Potravináři se zjevně rozhodli, že se na vlně inflace svezou a dobře vydělají. Už před Vánocemi padaly tržby za potraviny nejrychleji v historii České republiky. Jenže zdražují především ty základní potraviny, které se takřka nijak nahradit nedají. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže by se měl pořádně podívat, jestli se v potravinářském byznysu nezneužívá dominantní postavení. Rekordní zdražování napovídá, že velmi pravděpodobně ano.

Obchodníci i výrobci ale stále zvedají i ceny zboží, u něhož padají tržby. Nejspíš se rozhodli pro strategii, že na těch méně zákaznících je potřeba vydělat více.

Když něco trvá dlouho, lidé mají sklon si na to zvyknout jako na nový normál. Teď to vypadá, že si prostě zvykají na to, že jsme zemí, která ztratila cenovou stabilitu a stává se z ní inflační ekonomika.

Výrazně k tomu přispěla centrální banka, která odmítala proti inflaci zasahovat. Odpor ke zvedání sazeb loni se totiž s odstupem projeví v prudkém zdražování letos. Jen pro představu: Spojené státy dokázaly začít srážet inflaci, protože při zdražování o 6,5 procenta mají úroky na 4,75 procenta. To je, jako bychom při našich 17,5 procenta měli sazby zhruba na 13 procentech. Máme je na 7 procentech. A hlavně jsme s nimi už od května nepohnuli. Na rozdíl od Evropské centrální banky a amerického Fedu, které sazby po celou tu dobu zvedaly. Všichni tak viděli vůli proti růstu cen zasahovat. U nás jsme viděli jen pasivitu a nepřesvědčivé vysvětlování, proč se nic nedělá. A tiché smiřování se se zdražováním.

Guvernér Aleš Michl argumentuje, že proti inflaci nám teď pomáhá historicky silná koruna vůči euru. To má pravdu. Bez silné koruny, která zlevňuje dovozy, by se zdražovalo ještě rychleji. Není to ale žádné vysvětlení toho, proč odmítal měsíce zvyšovat sazby.

Ta největší hrozba se jmenuje inflační očekávání. Pokud lidé nebudou věřit, že se vrátí stabilní ceny, začnou s prudkým zdražováním počítat jako s novým normálem. To roztočí spirálu, již bude velmi těžké zastavit. Zvednou se ceny, lidé si řeknou o vyšší platy, znovu se zvednou ceny. Odstrašující příklady vidíme v Turecku nebo právě v Maďarsku.