Tam, kde se ještě před pár dekádami vyráběly miliony cigaret a tuny dýmkového tabáku, se dnes kouří z hlav studentům i profesionálům z uměleckých a technologických oborů. Průmyslový areál mimořádné architektonické hodnoty v rakouském Linci prošel v posledních letech inspirující přestavbou na kreativně technologické centrum nadregionálního významu.

Architekt továren

Peter Behrens (1868–1940) měl vliv na utváření radikálně nového pojetí architektury začátku dvacátého století jako málokdo. Jeho turbínová hala v Berlíně pro firmu AEG z roku 1909 způsobila v nastupující generaci avantgardních architektů senzaci, a tak na dveře Behrensova ateliéru začali klepat mladí architekti jako Mies van der Rohe, Le Corbusier nebo Walter Gropius, první ředitel proslulé umělecké školy Bauhaus – mnoho dalších pak Behrens ovlivnil jako pedagog vídeňské akademie.

Továrny se pro německého architekta staly životním tématem. A nikoli jen po stránce architektury. Ve společnosti AEG působil jako produktový a grafický designér, takže dal podobu nejen konkrétním produktům, ale vytvořil například vizuální identitu firmy, čímž se stal dost možná vůbec prvním korporátním designérem. V architektuře neměl vyhraněný styl, koketoval se secesí, klasicismem a modernismem. Až jeho poslední realizovaná továrna se nese v duchu plnohodnotného funkcionalismu.

Racionálně poetické

Zakázku na vyprojektování tabákové továrny v hlavním městě spolkové země Horní Rakousy dostal společně se svým kolegou Alexandrem Poppem na sklonku dvacátých let, kdy pracoval také na Nové synagoze v Žilině (viz č. 42/2021). Pro projekt takových rozměrů to byla vzhledem ke gradující hospodářské krizi velmi ošemetná doba, továrna měla však velký ekonomický význam pro celou zemi, takže ji díky vládní podpoře bylo možné vytvořit ve velkorysém pojetí.

Čtyřhektarovému areálu nabízejícímu osm hektarů užitné plochy vévodí monumentální hlavní budova o délce takřka 230 m, která má elegantně zakřivený půdorys s pásovými okny přes celou uliční fasádu dávající stavbě mimořádně dynamický náboj. Pro architekty nicméně nebyla rozhodující estetika, ale racionální a praktická kritéria. Stavbu prostě „přilepili“ na samou hranu pozemku a díky užití ocelového skeletu (s ohledem na snadné pozdější úpravy podle potřeb provozu) už nebylo prohnutí fasády nic složitého. Působivá je také kombinace hrubé bílé omítky všech staveb areálu s tyrkysovou barvou okenních rámů a vrat, pro kterou se vžilo označení linecká modř.

Souhra

Už roku 1981 byl industriální areál prohlášen kulturní památkou, výroba v něm ale pokračovala až do roku 2009, kdy jej město odkoupilo od společnosti Japan Tobacco International. Jednalo se o důsledně promyšlený tah ze strany Lince, který se rozhodl vzít rozvoj brownfieldu na důležitém místě u Dunaje do vlastních rukou a ve spolupráci se soukromými investory jej proměnit v inovační centrum města a celé spolkové země. Nejprve se začalo odstraněním nehodnotných staveb, aby se mohl areál prostorově nadechnout, následně si jednotlivá architektonická studia (na základě soutěží, samozřejmě) vzala do parády konkrétní objekty. Hlavní budova slouží jako zázemí start-upů, Prager Fotoschule a nespočtu drobných nájemců. Z elektrárny ve středu areálu se stal pivovar s konferenčním sálem a restaurací, sklady a sušárny zaplnili technologičtí nadšenci, inovativní dílny a kreativci z různých oborů. Nové náměstí Peter-Behrens-Platz se perfektně hodí k pořádání open-air festivalů. Rozvoj lokality ale novým využitím původních staveb zdaleka neskončil, hned vedle fabriky totiž už nyní ve spolupráci s městem roste nový developerský komplex s bydlením, kancelářemi, hotelem a službami.

Linec vzal celý projekt od podlahy namísto prostého prodeje areálu developerům. Radní dobře věděli, co město i region potřebují, a systematicky postupovali tak, aby mohl vzniknout smysluplný a ucelený komplex navázaný na okolní město. Projekt ukazuje potenciál kooperace soukromého sektoru s veřejným i fakt, že vysloužilé továrny dokážou díky svému řešení i po sto letech obsáhnout zcela nové požadavky na provoz.