Spolu s nekonečnou sérií vinobraní proběhlo v naší zemi několik jablečných akcí, a tak stojí za to se k tématu jablek na chvíli vrátit. Je to již přes patnáct let, kdy se první skupinka nadšenců pod vlivem anglické zkušenosti pokusila zpracovat česká jablka do lehounce alkoholického nápoje. Uprostřed pivní velmoci to byl opravdu odvážný počin a za svou odvahu podle toho i zaplatil, když si slovíčko „cider“ zapůjčili do portfolia naši „pivobaroni“. Ovšem kdeže loňské sněhy jsou. Před pěti lety jsem si prošel padesát vzorků místních ciderů a několik jsem jich bez váhání opravdu vylil. Letos už ne. Tato scéna vznikla vlastně z ničeho a zvolna se hledá. Coby odchovance mělnické vinařské scény a vymetače moravských sklípků mě ovšem zajímalo něco víc. Vstupní surovina. Jablko. Zahradník se nezapře.

Barry Masterson na svých stránkách „cider review“ ondy popsal celý problém docela jednoduše. Jablka jsou ve své chuťové rozmanitosti minimálně stejně pestrá jako odrůdy vinné révy. Proč od nich chceme tak málo? Například anglické cidery točené po hospodách jsou sice o dvě třídy lepší než „limči“ nabízené u nás v plechovkách, ale pro řemeslný cider si musíte na farmy anebo do výčepů k tomu určených. Tato minoritní britská scéna je velmi barvitá a dočkáte se tam i nápojů pro nejdrsnější povahy. Ve mně ovšem vyvolává trochu pobouření i zájmu přijít na to, proč tak významná část britského „umění“ cideru chutná jako „čaj ze šlupek od buřtů“, když naše české kousky zase jako „voda z pračky“. Odpověď jsem překvapivě našel trochu v Rakousku a zejména ve Francii. Kvašené nápoje z jablek se sice v českých zemích pijí nepochybně velice dlouho, ale zdá se, že si nedokázaly vybudovat nějakou stálejší kulturu a tradici. Na rozdíl od štrúdlu, povidel a křížal, které mají své postavení jisté a je na ně obětována veškerá drahocenná surovina.

Francouzské cidre ovšem v člověku posílí podezření, že obětovat veškeré plodné stromoví na oltář štrúdlu s příbuzenstvem je skoro škoda. Mizernou pravdou je ale i fakt, že na cider prostě potřebujete ciderové odrůdy, jenže ty se u nás nikdy nepěstovaly a nepěstují, jak jsem se donedávna domníval ve svém povídání na téma „jabčák“. Chyba lávky. Sady s hořkými a hořkosladkými odrůdami již byly vysazeny pěkně pod Přimdou v Pošumaví a čile se s nimi obchoduje. Samozřejmě, musím se omluvit za svůj výraz „voda z pračky“ všem producentům cideru, kteří se snaží z našich jablek něco vykřesat, ale chuťová neúplnost českých ciderů je způsobena především skladbou místních dostupných odrůd, a nikoli nedostatkem řemesla. Když se člověk podívá na tabulky obsahu kyseliny jablečné, třísel, hustoty a extraktu ve třech stovkách ciderových odrůd (jen v Normandii), vidí míru poznání běžnou například právě ve vinařství. Část producentů si uvědomuje klíčovou úlohu vstupní suroviny a kličkuje, jak umí. Hořká jablka dováží, hledá po kopcích semenáče, zkouší okrasné jabloně ostružiny či oskeruše, šlupky z vína, ležení na sudu. Nebo najde kouzlo po vinařsku v kyselině a práci se zbytkovým cukrem. Případně to nechá v sudu tak dlouho, že už je to jedno.

Shrnu-li to, pokud máte rádi pocit „být u toho“, když něco nového vzniká, zkuste se prodrat houštím české ciderové scény. Vedle točených „pitíček pro mladé“ nebo masovky typu „pivo, ale z jablek“ se dočkáte i neotřelých zážitků s velkým chuťovým rozpětím. Dvě tři stovky za sedmičku vás ale nesmějí překvapit a nebude to vždycky výhra na první dobrou. Vlastně ani na šestou. Často prostě karton nestačí.